Všechno nebo Nic

15. kapitola

POV: Hannah

"Já?" vykulím oči a nevěřícně koukám na Simona přede mnou. 

"No," přikývne prostě.

"Proč já?" 

"Nebudu ti říkat, že jsem si prošel databázi všech zdravotníků a ty jsi měla nejlepší výsledky," začne a já nakloním zmateně hlavu.

"Ty jsi prošel databázi?"

"Ne," ušklíbne se. "Zní to ale drsňácky," zakončí tuhle větu smíchem  a pak pokračuje. "Jsi jediný zdravotník, kterýho známe a nebojíme se mu říct o pomoc."

"Já jsem ale moc lidí ještě neošetřovala," zavrtím hlavou.

"Můžeš to brát jako praxi do budoucna," pokrčí rameny a kouká na mě.

"Co když mu nedokážu pomoc?" zašeptám a hraju si nervozně se svými ryšavými vlasy. 

"To neříkej," řekne po chvíli přemýšlení. "Jsem si jistej, že jsi schopnější než si sama myslíš. Jsi přece nejmladší zdravotník, který tady kdy byl. Nebudeš úplně blbá," usměje se na mě.

"Já se bojím, že to nedokážu."

"Han, chápu, že je to...stresující a je to pro tebe hodně velké břemeno, ale nemůžeš se podceňovat a bát se, když jsi ještě nic nezkusila. Neboj se. Prosím," zašeptá a v očích se mu mihnou malé hvězdičky naděje. 

Je to hrozně riskantní. Pro toho kluka a i pro nás. V hlavě mám hrozně moc dotazů, ale zmůžu se vyslovit jen jeden. "Co všechno si mám vzít sebou?" Chtěla jsem odtud pryč. Nejsem tu sice tak dlouho, ale nic moc mě tady nedrží. Tedy spíš nic než moc.  

Usměje se. "Jen oblečení, jestli máte nějaký medicínský serepetičky a pak pokud najdeš někde něco, co by se mohlo hodit." Jeho hlas zní klidně. 

"Můžu si sebou vzít i nějaké své osobní věci? Jako třeba...," nedořeknu to. Zastydím se za to, že jsem něco takového vůbec chtěla vyslovit. Nejsem přece malé dítě, i když ve skupině mediků jsem to slýchala a slýchám denně. 

"Jako třeba?"

"Ne, omlouvám se, nic." Zabořím do země pohled. 

"Jako třeba co, Han?" naléhá.

"Mám takovýho medvídka, kterýho jsem měla sebou, když jsem přijela. Myslím, že jsem ho měla...no..."

"Z domova," dokončí větu Simon přesně tak, jak jsem chtěla. Pak se na mě usměje. "Rozhodně si ho vem, ale pořádně si ho zajisti v batohu, protože to bude masakr. Tak aby se mu něco nestalo." Poslední větu dodá až po chvilince ticha, které mezi námi panovalo. 

"Dobře, Simone," přikývnu.

"Měli bychom asi jít, za chvíli končí pauza," poplácá mě po rameni a postaví se ze studených schodů, na kterých jsme seděli. Je fajn, že máme alespoň možnost bavit se i napříč skupinami. 

"Jo, to bychom asi měli," přikývnu.

"Večer bych ti rád představil zbytek, co ty na to? V šest za jídelnou," usměje se. "Pokud se na to budeš cítit, tak přijď."

Přikývnu a pak se se zamáváním rozloučíme. Vejdu zpět do vestibulu, kde mě zastaví něčí ruka na rameni. "Ahoj," kuňknu a odvrátím pohled od dívky, která přede mnou se svojí partičkou stojí. 

"Co to bylo za randíčko?" zasměje se a všichni se k ní přidají.

"Co?" zeptám se zmateně a odvážím se zvednou pohled alespoň o kousek.

"Ten kluk rozumář, nějak moc se kolem něho motáš, nemyslíš?" zvedne obočí a já pokrčím rameny. "Je ti deset na někoho takovýho můžeš zapomenout," zasměje se. 

"Já na něj nijak nemyslím," šeptnu.

"Mhmm...samozřejmě a já jsem zase hloupá a škaredá," protočí očima. "Slyšíš jak strašně hloupě tyhle věty zní?" zasměje se. "Je to kluk, má svý potřeby a pomaličku si tě namotává, protože jsi husička, víš? On to vidí a ví, že nebudeš odporovat," dvěma prsty mi zvedne hlavu, abych se jí dívala do očí. "Snad bys nevěřila, že by se s tebou nějak zahazoval." Pobodává mě pohledem. 

Tohle je prostě denní dávka Pauliny a její skupinky. Člověk si na to postupem času zvykne. Musím to prostě přetrpět. 

"Nemáš k tomu co říct?" ušklíbne se a jedno obočí jí vyletí vzhůru.

"Nechci na to nic říkat," šeptnu.

"Samozřejmě že nechceš," zasměje se. "Alespoň trochu ti ten mozek slouží, že víš, že se mnou se nediskutuje." Odmlčí se a svádí se mnou souboj pohledů. Samozřejmě vyhraje. Já se nevydržím koukat do jejich ledově modrých očí a odvrátím svůj zrak. "Jak se jmenuje?" 

"Kdo?" zeptám se zmateně Nevím na koho se ptá.

"Kdo asi? Ten kluk," přihmouří oči. 

"Simon," odpovím.

"Simon? To je takové silné jméno, že?" podívá se na své kamarády. "Silné jméno pro silného muže, který vždycky dostane to, co chce. Měla bys nás seznámit, určitě bych se mu líbila."

"Nelíbila," vypadne ze mě.

"Co jsi to řekla, prcku?" zahřmí její hlas naštvaně.

"Mu se asi...no...budou se mu líbit chytré holky," vysoukám ze sebe a jsem na sebe na jednu stranu pyšná, protože to bylo poprvé, co jsem dokázala něco říct nazpátek, ale na druhou to byla chyba. Paulina totiž není vůbec nadšená.

"Ty huso malá, cos to řekla?" zavrčí a na tváři mi přistane její dlaň a zanechá tam stoprocentně rudý otisk. "Takové chování netoleruju, je ti to jasné?" zahučí na mě a chytí mě za vlasy, které mám svázané v copu a zakloní mi hlavu tak, že to snad více nejde. Postaví se nade mě a skloní ke mně pohled. "Ptám se tě znovu, je ti to jasné?" 

"Mhmm," brouknu bolestivě na souhlas a so očí se mi ženou slzy. 

"Budeš mi kurva odpovídat slovy."

"Je mi to jasné," zašeptám a ona mě pustí. 

"Táhni mi z očí." řekne a já se rychle rozejdu pryč do sdíleného pokoje. "Neskončily jsme spolu! Pamatuj si na to!"

Zmizím odtud. Ať už to udělám se Simonem a jeho kamarády a nebo sama. 
Musím prostě pryč.

A to co nejdřív.