Všechno nebo Nic

12. Kapitola

POV: Martin

"Během zítřejšího odpoledne pro vás dojede nákladní vůz a budete odvezeni na dva týdny do speciálního výcvikového tábora, který se nachází v našem hlavním městě. Budete pod mým dohledem a bydlet budete v mém velitelském sídle. O své budoucí vojáky se musím postarat," řekne s umělým úsměvem na tváři Monrow, který nás přišel navštívit při večeři, které jsme se zase účastnili jen my. 

"Co vše si máme zabalit?" zeptá se ho Derek, jako kdybychom snad měli věci, které si zabalit můžeme.

"Vezměte si opravdu jen to nejnutnější, zbytek vám bude k dispozici v sídle," odvětí mu Monrow. Takže jsem si to přebral tak, že si vezmu to svoje nic, které tady mám. "Doufám, že vám chutná," změní úplně téma. "Tato hovězí líčka s pečenými bramborami jsem pro vás sám vybral. Musím vám přece dopřávat to nejlepší. Taky nezapomeňte na sušenku jako dezert" prohlédne si nás jednoho po druhém s úšklebkem. 

Derek se začne s Monrowem hned bavit a já vypnu mozek. Vkládám si do úst bezmyšlenkovitě kousky masa a brambor. Po večeři se odeberu do naší budovy a rovnou zamířím do sprchy.  Potřebuju ze sebe smýt vinu toho, že jsem se dneska najedl a Theodor je stále venku ve větru, bez jídla a pití, pouze ve spodním prádle, využívaný jako výcvikový panák pro nás budoucí vojáky. 

Po večerním nástupu a odříkání přísahy si sbalím vše potřebné na zítřejší odjezd. Ucítím na sobě pohled. "Kam se chystáš?" zeptá se mě Daniel a prohrábne si své tmavé kudrliny.

"Zítra odjíždím na výcvik, kámo," pokrčím rameny.

"Jak jako?"

"Zítra pro nás prostě dojede auto a my jedeme do Centaroly," odpovím mu se smutným pousmáním. "Dneska ale ještě stihneme, co potřebujeme stihnout," uklidním ho. Možná spíš uklidňuju sebe. 

Daniel přikývne a posadí se na palandu. Následující hodiny jen mlčky sedíme a čekáme až všichni usnou, abychom se mohli znovu vyplížit. Uděláme to úplně stejně jako posledně. Využijeme k tomu zase okno a stejnou cestou se vydáme k Theodorovi. Ten nás hned zpozoruje. 

Čekal, až se objevíme. 

"Tak co jsi mi uloupil dneska?" uchechte se. Dobrá nálada ho ještě neopustila. To je moc dobře. 

"Dneska jenom sušenku, kámo," ušklíbnu se. "Taková sladká tečka ode mě," pousměju se trochu.

"Jak jako sladká tečka?" zamračí se. "Máš nějaký informace? Chtějí mě zabít nebo co?" kouká zhrozeně. "Ty vole, mluv!"

Zavrtím hlavou. "O tebe nejde nebo teda o ničem nevím. Odjíždím zítra s Monrowem," řeknu mu. "Dneska se asi vidíme naposled." Sušenku z ruky předám Danielovi, aby ji Theovi dal. 

"Takové věci, kurva, neříkej! Žádný naposled. Já tady nechcípnu a z tebe sice bude zazobanej vojáček, ale v srdci stále budeš ten Martin, kterej se o nás staral," zavrčí na mě a pak se naštvaně zakousne do sušenky, kterou mu podává Daniel. 

"Theo," zašeptá k němu Dan. "Neřvi po něm."

"Já po něm neřval," řekne s plnou pusou a protočí u toho očima očima. "Když už, tak jsem nasraně šeptal."

"Tak nasraně nešeptej," sýkne k němu Daniel znovu. "Martin za to nemůže." 

                                                      *********************

"Jsem rád, že jste tady všichni," usměje se na nás Monrow. "Posedejte si do auta a budeme odjíždět," řekne a otočí se na patě. Auto obejde a sám se posadí na místo spolujezdce. Derek samozřejmě nastupuje první a sedá si přímo za něj. Já na to tak rychle nejdu. Vlezu do auta mezi posledními a voják za námi zavře dveře. 

Už není cesty zpět.

I když ono vlastně ani před tím nebylo. 

Auto se rozjede a škvýrou mezi sedačkami vidím, jak se před námi otevírají brány, které nás celou dobu drželi od opravdového světa. Je mi líto, že tady nechávám Thea, Dana a všechny ostatní napospas. Vážně mě to mrzí. Bohužel někdy člověk musí myslet i jen na sebe a na to, aby neudělal zbytečný problémy, když ho může čekat budoucnost v sametu. 

Pozoruju cestu, kterou se od tábora, kde jsem strávil devět let, vzdalujeme. Kolem nás nic není. Tenhle tábor stojí uprostřed ničeho. Jen lesy. Těmi projíždíme minimálně dvacet minut, než se dostaneme do jednoho z prvních měst, kterými projíždíme při naší cestě. 

Města se zdají na oko v pořádku. Ovšem někde v hlavě mi tady něco nesedí. Jsem si rozhodně jistý, že vše není takové jaké se zdá. 

Do hlavního města nebo-li do Centaroly vede most. Mohutný a zdobený most. Vjedeme přes otevřenou bránu dovnitř a projíždíme městem. Lidé, kolem kterých jedeme zvolávají slávu Monrowovi a nadšeně mávají, když Monrow okénko stáhne, aby jim zamával nazpátek. Auto zastaví před obrovskou moderní budovou na konci celého města. 

"Tady budete následujících pár týdnů bydlet."