Mafiánská princezna

1. kapitola

Lucas

Seděl jsem u sebe v pracovně a koukal se na muže před sebou. Fabio Gallo. Věděl jsem o jeho vysokých ambicích. Ale to, co mi předložil mi doslova vyrazilo dech, a to se v mém světě moc často nestává.

„Nepotřebuju manželku," a už vůbec ne z rodu Gallo, dodal jsem si pro sebe.

Fabio měl pouze jednu jedinou dceru, kterou si hýčkal. Očekával jsem, že se jí snaží držet, co nejdále od našeho „podnikání", můj předpoklad byl nejspíše mylný.

„Každý boss Cosa Nostry jí potřebuje, je to otázka času, kdy se budou ptát i jiní, proč stále nemáš ženu, dědice, tvá pozice je zodpovědnost," oponoval mi jako kdyby snad nevěděl s kým mluví. Moc dobře jsem věděl jakou zodpovědnost to všechno kolem mě nese a nepotřeboval jsem, aby mi to někdo jako Fabio vysvětloval.

„Chceš mi tady vykládat o tom, co bych měl?" propaloval jsem ho pohledem.

Viděl jsem, jak je mu můj pohled nepříjemný. Poposedl si v křesle naproti mně.

Nervózně si odkašlal.

Kdyby to byl kdokoliv jiný už by dávno ležel v kaluži krve. Ale z nějakého záhadného důvodu ho má matka i otec, když byl živ, tolerovali. Tak jsem se snažil dělat totéž.

„Samozřejmě, že nic takového nechci. Ale popřemýšlej o tom. Camilla by byla dobrá žena. Je dobře vychovaná. Nevměšovala by se ti do práce. Mohl by sis dělat, co chceš, je přizpůsobivá... Byl bys s ní oficiálně, ale jinak by si mohl pokračovat v životě, co máš,..." snažil se cukrovat. Připadal jsem si jak na tržišti, kde se vám pokouší vnutit něco, co nechcete a nepotřebujete.

Opravdu mi tady právě prodával svojí dceru a ještě navrhoval, že jí můžu klidně podvádět?

Mé morální hodnoty byly za ty roky dost pošramocené a zkroucené, ale i přesto všechno se mi jeho návrh příčil. Byl to její otec, nechápal jsem, jak může něco takového vůbec vypustit z pusy. Na druhou stranu, za ty roky v La Familii už jsem viděl a slyšel horší věci. Pokud vím jeho dceři nyní mohlo být něco málo kolem dvaceti, těžko říct. Za celý svůj život jsem jí viděl tak dvakrát. Naposledy na otcově pohřbu, kdy byla ještě dítě a já svým způsobem taky. Tehdy jsem o životě nevěděl skoro nic, to se ovšem během následujících měsíců a let změnilo.

„Jak jsem ti řekl nepotřebuju po svém boku ženu," zatím ne, věděl jsem, ale že jednou budu muset naplnit očekávání, která na mě jsou kladena. Ale bylo mi nyní třicet, byl jsem nejmladší boss v historii, když otce zabili a já převzal jeho místo, tehdy mi bylo pouze dvacet let. Takže na takováto rozhodnutí jsem měl stále čas. Popravdě jsem nad tím ještě vůbec hlouběji nepřemýšlel. A nehodlal jsem to zatím měnit.

„Jsem si jistý, že svojí dceru udáš někomu jinému," dodal jsem a hodlal tuto hloupou debatu ukončit.

„Navíc mi puberťačky neberou," řekl jsem ještě.

Bylo vidět, že ho to urazilo.

Fajn.

„Camilla není puberťačka. Je to dospělá žena. V létě jí bylo dvaadvacet," řekl zamračeně.

To bylo pořád o osm let méně než mně.

„Jak jsem řekl, malý holky mě neberou. Navíc jsem si jistý, že ani jí se určitě moc nezamlouvá, že něco takového navrhuješ. Nebo se snad pletu? Ví o tvých záměrech?" pozvedl jsem zvědavě jedno obočí.