Camilla
„Co děláme na letišti?" zeptala jsem se ho, když naše auto parkovala hned druhý den po mých narozeninách vedle soukromého tryskáče.
„Uvidíš," bylo všechno, co mi řekl a vedl mě dovnitř do kokpitu.
V životě jsem v takovém letadle neseděla. Vlastně jsem nikdy neseděla v žádném. Prohlížela jsem si každý luxusní kousek vybavení, kožené sedačky, dvě dokonale oblečené letušky, prostě úplně všechno. A bylo mi jasné, že zírám jako kdyby mi uletěly včely.
Posadila jsem se do měkké kožené sedačky hned naproti němu. Sotva jsem dosedla, přišla k nám jedna z letušek a zeptala se nás, co si dáme k pití. Řekla jsem si jen o vodu a on o skleničku whisky, jak taky jinak.
„Jedná se o pracovní záležitost?" snažila jsem se z něj dostat.
Přimhouřil oči a napil se skotské.
„Tak nějak," řekl neurčitě.
A tak už jsem se dál nevyptávala a pozorovala z okénka, jak krajina pod námi dočista mizí. Myslela jsem si, že jdeme zase na nějakou obchodní večeři, takže jsem se oblékla jako pokaždé. Najednou jsme si připadala až moc elegantně oblečená. Na druhou stranu v tomhle letadle bylo všechno předražené a křičelo luxusem, tak proč ne. Měla jsem na sobě tmavě zelené delší večerní šaty s jedním překřížením ramínkem. Na uších jsem měla dlouhé diamantové náušnice a vlasy jsem měla volně v pravidelných vlnách. Na nohách klasické jehly.
Dala jsem si nohu přes nohu a neušlo mi, jak Lucas každý můj pohyb sledoval.
Stáhla jsem si rozparek zpět na své místo.
Netušila jsem kam nás to bere, ale cesta letadlem trvala 6 hodin, což bylo vcelku hodně, tipovala jsem, že komerčním letem by se jednalo tak o osmihodinovou cestu.
Když jsme přistáli nemohla jsem si nevšimnout italských nápisů. Vzal nás do Itálie?
Hned u letadla nás čekalo černé Maserati. Sedl si za volant, během toho co nám stevard dal kufry do auta. Počkat měli jsme kufry? Přikázal Caře aby nám zabalila?
Když nastartoval, už jsem to nevydržela a musela se zeptat.
"Na jak dlouho budeme?"
"Na dva dny, pak musíme zpět do Bostonu," odpověděl mi, ale celou dobu se věnoval řízení.
Krajina kolem nás byla doslova dechberoucí. Po hodině cesty jsme sjeli z hlavní silnice a jeli vinicemi k sídlu před námi.
Byla to klasická starší italská vila s hektary půdy kolem. Prostě nádhera pro oči.
Říkala jsem si, co tady asi Lucas potřebuje. Jaký obchod zrovna zde potřebuje uzavřít?
Hned, jak jsme zastavili už na nás čekalo služebnictvo, překvapilo mi, když ho oslovili pane.
„Pokud chceš, můžeš se po cestě osprchovat a převléci, za hodinu vyrážíme do Benátek, které jsou odsud kousek," řekl jako by se nechumelilo.
Benátky?
„Chcete odnést kufr do pokoje, má paní?" zeptal se mě jeden z mužů.
Lucas na nic nečekal a šel rovnou dovnitř, když zašel dovnitř zeptala jsem se postaršího pána.
„Nemusíte mi říkat paní," usmála jsem se na něj.
Zatvářil se zmateně.
„Jste přeci manželka pana Lucase?" pozvedl překvapeně obočí.
ČTEŠ
Mafiánská princezna
RomanceMěla jsem o svém životě jiné představy, ale to se tak stává, když jste dcera jednoho z šéfů mafie. Chtěla jsem od všeho pryč, normální život, ale mělo mi být jasné, že ze světa, ve kterém jsem vyrostla, se jen tak nedostanu. Naopak. Během několika...
