Mafiánská princezna

4. kapitola

Camilla

Převalila jsem se na bok a uvědomila jsem si, že venku už je dávno světlo. Rozhlížela jsem se kolem sebe, než mi došlo, že tohle není můj pokoj. Tohle je noční můra převlečená za můj nový život. Uslyšela jsem z koupelny sprchu a o několik vteřin se dveře otevřely.

Opřela jsem se o čelo postele a přitáhla si peřinu snad až k uším.

Vůbec jsem nevěděla, co od něj mám čekat. Říkal včera, že důležitý rozhovor nás čeká až dneska. Dokázal by si mě vzít proti své vůli? Uhodit mě? Vůbec jsem netušila, co je za člověka, ale jeho pověst ho předcházela.

Na druhou stranu včera to neudělal, i když by mu nic nezabránilo, kdyby chtěl.

Vyšel ze dveří, hruď odhalenou a kolem pasu měl ručník. Pozorovala jsem každý jeho krok, jako kdyby snad byl ozbrojený a chtěl mě zabít. Při tom všem mém zmatku jsem se, ale neubránila tomu, abych si jeho tělo prohlédla detailněji. Bylo to jako instinkt.

Hrudník měl dokonale opálený a vypracovaný. Tetování mu pokračovalo po paži až na hrudník a když se vydal do šatny, viděla jsem, že má potetovaná celá záda. Samozřejmě, že ten parchant měl véčko, které mu vedlo dolu pod ručník.

Když se vrátil ze šatny, už na sobě měl černé kalhoty od obleku, akorát si oblékal košili, když se na mě s úsměvem podíval.

„Už zase zíráš? Jestli je tu něco, co chceš vidět ve větším detailu, stačí jenom říct," hrál si se mnou.

Zasyčela jsem.

„Nech si zdát, nemáš nic speciálního," odsekla jsem.

Byly to kecy. Jeho tělo bylo jako kdyby ho vytesal bůh. Ale dost těžko se mi porovnávalo, zda to byl standard, protože byl první koho jsem viděla polonahého. Každý potencionální kluk, který se mnou chtěl chodit, si to vždy velice rychle rozmyslel, poté co se dozvěděl, kdo je můj otec a čí jsem vlastně dcera. Takže mé zkušenosti byly nulové,... ve více směrech...

Jako kdyby mi snad četl myšlenky.

„A kolik skutečných chlapů si viděla?" pozvedl jedno své dokonalé obočí.

„Nic, do čeho by ti něco bylo," odpálkovala jsem ho.

„Jsi moje manželka, takže vlastně je mi do toho docela dost," stále měl na rtech ten svůj pobavený výraz.

„Když se tak hezky ptáš, klidně ti to řeknu. Bylo jich dost a ty se nedostáváš ani do první desítky," lhala jsem jako když tiskne.

Ale asi nic nepoznal, protože jeho pobavený výraz konečně zmizel. 

Spokojeně jsem se pro sebe usmála tentokrát já.

„Až tolik mrtvol bude potřeba? Princezničko, je ti jasné, že nesnáším, když se musím s někým o něco dělit viď? To od tebe nebylo moc hezké všechny tyhle kluky odsoudit na smrt," propaloval mě pohledem. Čekala jsem, že si dělá srandu, ale on to myslel vážně.

„A kolik pytlů budu potřebovat já? Jsem si jistá, že své ženské nedokážeš ani spočítat," řekla jsem. Nevěděla jsem, co jiného mu na to mám říct, neuměla jsem ani trochu lhát, ale bylo jasné, že bez této dovednosti v tomto manželství moc dlouho nepřežiju.

„Máš sklony k násilí? Kdo by to byl do tebe řekl co?" řekl pobaveně a dál si zapínal košili a vázal kravatu.

"Vidíš, že přeci jen máme něco společného," a mrkl na mě.