Mafiánská princezna

13. kapitola

Camilla

Od mých dvacátých třetích narozenin už uběhl týden a od návratu z Itálie tři dny. Pořád jsem nemohla uvěřit, že si vzpomněl, byla i dovolená v Itálii jeden z dárků? A pak mi došlo, že ještě ke všemu mi dal byt. Nejspíše to pro něj nic neznamenalo, nebo rozhodně ne tolik jako pro mě, ale já jsem měla pocit nově nabité síly. Otec by nikdy nedovolil, abych opustila Boston, abych studovala, natož abych měla byt, kam bych si mohla mizet, jak by se mi zlíbilo. Myslela jsem, že sňatkem se všechno ještě zhorší, ale opak byl pravdou. Nejspíše nikdy neokusím, jaké to je nakupovat sama bez ochranky, to se nezměnilo, ale všechno ostatní ano. A paradoxně k lepšímu. Už jsem se necítila jako vězeň. Cítila jsem se paradoxně volná... v mezích normy.

Jedno se mu muselo nechat, ať byl jakýkoliv. Snažil se.

Pořád jsem si přehrávala v hlavě jeho slova z té večeře, kam mě vzal. Jsi moje. To bylo to nad čím jsem přemýšlela nejvíce. Samozřejmě, že jsem byla jeho, ale měla jsem pocit, že za jeho slovy slyším více. Nebo to možná byla jen euforie z toho, že můj život možná nestojí tak za prd, jak jsem si myslela. A pak jsem si také vybavovala jeho slova, než jsem v opojném rauši usnula ten den, kdy jsem se opilá u bazénu. Neříkala si snad, že se chceš podívat do Evropy?

Další otázky na sebe nenechaly dlouho čekat. Můj mozek jel na plné obrátky. Opravdu se po celou dobu našeho manželství žádné nedotkl? A proč? Přitahuji ho?

Občas jsem měla pocit, když se na mě díval, že vidím čistý neředěný chtíč, ale pak když promluvil, byl ten pohled vždy okamžitě pryč.

Musela jsem svojí teorii otestovat a naše klasická páteční večeře k tomu byla ideální.

Stále jsme měli celý obrovský dům pro sebe a nevypadalo to, že se to v nejbližších dnech změní.

Cara nám prostřela na stůl nejdříve hlavní chod, hovězí se zeleninou a když jsme v tichosti dojedli, připravila nám i panna cottu jako dezert, přesně jak jsem jí poprosila.

„Moc děkujeme Caro," řekla jsem jí, když odcházela.

Lucas po mě střelil pohledem. Ignorovala jsem jeho pronikavý pohled a pustila se do svého oblíbeného dezertu.

Slastně jsem se nadechla, když se mi první sousto rozpouštělo v puse.

Postřehla jsem, jak se vedle mě napjal.

Rozhodla jsem se, že si nejdříve vychutnám svůj dezert, než se do čehokoliv pustím. Po několika minutách si odkašlal.

„Pokud budeš i nadále takto sténat, budeme mít problém," napil se a já si všimla, že se dezertu ještě ani nedotkl.

„Co? O čem to mluvíš? Já nesténám," řekla jsem popuzeně.

„Mé kalhoty říkají něco jiného. Takže pokud nám nechceš působit další problémy, přestaň," ani trochu se nestyděl, když něco takového přiznal a mně div nevypadla lžička z ruky.

Když jsem se oklepala z prvotního šoku, narovnala jsem se v zádech a dala si do úst poslední kousek.

„Tak v tom případě je to tvůj problém, ne náš," odpověděla jsem mu.

Oči mu zaplály.

„Ne, je to náš problém. Snažím se na to jít pomalu, ale pokud mě budeš pořád takto pokoušet, tak bych mohl udělat něco, co se snažím neudělat," zadíval se mi na rty a poté zpět do tváře.