Mafiánská princezna

11. kapitola

Lucas

Posral jsem to, ale kolosálně.

Nedokázal jsem vedle ní ležet v posteli a poslouchat její tiché vzlyky. Trhalo mi to moje mrtvé srdce na kusy. Nebo to možná byly jen výčitky.

Oblékl jsem se, jak nejrychleji jsem dokázal a vydal se z domu pryč jako nějaký zbabělec. Kterým jsem nikdy nebyl.

Sedl jsem do svého Astona a vydal se do přístavu. Nalil jsem si plnou skleničku, ale po prvním loku jsem zjistil, že mi nechutná. Potěšení z mé oblíbené whisky bylo najednou pryč.

Měl jsem kurva vědět, že všechno, co jsem si o ní myslel, bylo špatně. Jenže v moment, kdy jsem jí viděl s Riccim, jsem přišel o své iracionální myšlení. A pak všechno, co řekla, jsem bral jako lež. A to byla chyba. Říkala mi, že je panna a já si jí stejně vzal.

Do prdele.

Udělal jsem spousty špatných věcí, ale tahle pro mě byla nyní na vrcholku těch, kterých jsem litoval.

Nemohl jsem se vrátit zpět do domu. Chtěl jsem jí nechat prostor. Nezasloužil jsem si její odpuštění, ale to neznamená, že se o něj nebudu snažit do konce svých dní.

Ubližovat ženám nikdo nebylo něco, co bych vyhledával.

Pořád jsem si v hlavě přehrával celý večer, každé její slovo, každý signál, který mě měl varovat a já ho přehlížel.

Lehl jsem si na pohovku, kterou jsem u sebe měl a po celou noc nezamhouřil oči.

„Co tady děláš?" zeptal se mě Mario ráno.

Nic jsem mu na to neřekl, zvedl jsem se a prohrábl si vlasy.

„Nějaké chmurné mráčky doma?" zasmál se.

Zvedl jsem se.

„Měl by sis zašukat. Pokud tě nedokáže uspokojit, jsem si jistý, že se najde někdo jiný, kdo to dokáže," pokračoval dál. Zřejmě si nevšiml mého výrazu, protože kdyby ani, tak by tohle z pusy nikdy nevypustil.

Chytl jsem ho pod krkem.

„Drž kurva hubu, vůbec nevíš, o čem to kecáš!" neovládal jsem se.

Potřeboval jsem si na někom vybít tu frustraci a vztek.

Vytřeštil oči a zvedl ruce, že se vzdává.

„Klid kámo. Omlouvám se, jasné? Nemyslel jsem to tak," omlouval se.

Hluboce jsem vydechl a pustil ho, obešel jsem stůl a sedl si. Svěsil jsem hlavu do rukou.

Mario si sedl naproti mně.

„Chceš o tom mluvit?" nadhodil po chvíli ticha.

„Posral jsem to, ale jako že do prdele fakt neskutečně," odpověděl jsem mu.

Nemusel jsem mu říkat detaily, ale věděl, že rozhodně nemluvím o práci. Nechtěl jsem mu říkat nic více, i přesto, že to byl můj nejlepší přítel, tohle byla věc, o které jsem neměl právo mluvit. Bylo to jen mezi námi.

„Nevěřil jsem jí, protože tak jsem naprogramovaný, nikomu nevěřit... Ale to byla chyba. Mluvila pravdu a já bych si teď nejraději jednu vrazil," řekl jsem neurčitě, ale Mariovi to stačilo.

V životě jsme spolu takové věci nemuseli řešit. Jak já, tak i on jsme vždy měli jen práci. To bylo nejdůležitější. Samozřejmě, že jsem věděl o jeho románku s Miou, i přesto, že si oba mysleli, že o tom nevím, ale já i Mario jsme věděli, že pro vztahy a jakékoliv city není prostor a je to tak lepší.