Mafiánská princezna

7. kapitola

Camilla

Koukala jsem na rozhodnutí o přijetí na Bostonskou univerzitu jako blázen. Bylo mi jasné, že být normální smrtelník, tak mě nikdy uprostřed semestru nevezmou, ale bylo mi to jedno.

Byla jsem v sedmém nebi.

Otec pořád tvrdil, že studium je zbytečné. Že muži v našich kruzích nepotřebují vzdělanou ženu, ale oddanou. A i přesto, že jsme spolu s Lucasem příliš nevycházeli, tak relativně okamžitě souhlasil. Co víc, netrvalo to ani dva dny a já v ruce držela dopis, který mi říkal, že to všechno nebyl jen můj vytoužený sen.

Zkusila jsem proto další své štěstí.

Vytočila jsem jeho číslo. Zvedl mi to okamžitě.

„Děje se něco?" byl hned v pozoru. Tohle bylo poprvé, co jsem mu volala.

„Ahoj,... nic se neděje, jen jsem se tě chtěla zeptat, zda bych si mohla vyrazit do města?" lezlo to ze mě.

„Proč?" řekl po chvíli ticha.

„Rada bych do knihkupectví a poté si něco koupit... víš na tu sobotu," snažila jsem se znít přesvědčivě.

Bylo mi jasné, že už toho po něm chci moc, otec by něco takového nikdy nedovolil, ani s ochrankou.

„Fajn, řeknu Mariovi, dohlídne na tebe," odpověděl mi po další napjaté chvilce ticha.

Ve své hlavě jsem tančila vítězný taneček, ale snažila jsem se zachovat pokerový výraz.

„Dobře," souhlasila jsem.

Nastalo další nekonečné ticho. V dálce jsem slyšela nějaké mužské hlasy.

„Uvidíme se večer," odpověděl a zavěsil.

Celá v euforii jsem běžela do šatny, abych se připravila. Vzala jsem si na sebe obtáhlé džíny, k tomu bílý crop-top a bílé conversky. Vlasy jsem si nechala volně. Když jsem byla hotová, slyšela jsem zvonek.

Cara už akorát otevírala Mariovi.

Spokojeně jsem se na něj zazubila a podala mu ruku, tohle bylo poprvé, kdy jsme spolu měli strávit více jak dvě minuty. Představila jsem se mu i přesto, že jsme se vlastně jmény oba už znali.

Přijal zmateně mojí ruku a vedl mě do obrovského černého SUV se zatmavenými skly

Udělala jsem přesně, jak jsem slíbila. Nejdříve jsem šla do knihkupectví a potom jsem zamířila do jednoho drahého butiku, kde jsem si vybírala nové značkové jehlové podpatky na zítřejší večer.

Cítila jsem se tak volná, jako nikdy předtím. Člověk si vůbec neuvědomoval, o co přicházel, dokud to neměl. Zatracené nakupování a já byla v sedmém nebi. Mario se celou dobu držel někde poblíž, ale bylo mi to jedno.

Prodavačka mi šla pro mojí velikost dozadu, když v tom do mě omylem narazila nějaká ženská. Byla o něco vyšší než já, něco málo přes třicet řekla bych, dokonalá udržovaná blondýna. Pokud se vám ovšem líbil ten druh, kdy je na ženě všechno umělé.

„Omlouvám se," řekla jsem rychle i přesto, že jsem to nebyla já, kdo do ní vrazil.

Celá se nasupila, ale potom se mi pořádně podívala do tváře. Viděla jsem, jak se jí rozjasnily oči zjištěním.

„Och, nic se neděje... Neznáme se?" zeptala se.

Nemusela jsem si jí detailněji znovu prohlížet, abych věděla, že ne.