Outsider

Záblesk naděje

Již týden jsem nazývána Zvratek. Již týden se mi lidé lidé vyhýbají. Mám dokonce zakázáno chodit na fotbalové zápasy. Usoudila jsem tak, po tom, co mě zasypali kelímky od limonády a doslova vyhnali. No, znemožnila jsem jejich vůdce. Za nemožnou mohu považovat také účast v nějakém klubu či kroužku. Při vyučování se nehlásím, jelikož nechci upoutat pozornost a referáty neplním, poněvadž nechci vystupovat před celou třídou. Máma o mě začíná mít strach, takže vyhrožuje, že si promluví s mým učitelem. Vím, že to myslí dobře, ale akorát to jen zhorší.

V pokoji jsem obklopena plakáty mých idolů, mímy hrdiny. Necítím se tu tak sama. Přestože lidé na zdi mě neznají a ani je nezajímám, v jejích písních či filmech vždy najdu útěchu. Je to takové mé malé tajemství. Vsadím se, že většina těch primadon na škole se doma tajně dívá na My little ponny či Barbie. I ti drsní fotbalisté se cítí nejlépe s miskou bonbónů a Spidermenem běžícím v televizi. Škola je plná pokrytců, kteří skrývají své "já", jelikož se za něj stydí. Nechci být také taková. Nestydím se za to, že poslouchám Beatles a One Republic a za to, že mým oblíbeným filmem je Avengers. Proč se stydět?! Nejsem neoblíbená kvůli své osobě, ale kvůli jedné nehodě...

Kluk, jenž byl obětí mé nevolnosti první den, se jmenuje Josh. Není příliš hezký, ale urostlý a svalnatý. Chodí s Mellisou, dívkou, k níž se skvěle hodí rčení "dlouhé vlasy, krátký rozum". Sportu se nevěnuje a propadá z tělocviku. Patří však ve školy mezi ty dívky, které chce každý kluk a jež jsou idolem mnoha holek s nízkým sebevědomím. Zařadili bychom je na vrchol potravního řetězce. Já bych sebe dala na nejnižší příčku a tam také podle svých spolužáků patřím.

V uších mi zní písnička od Beatles Words of love. Hned je cesta do školy příjemnější. Krásný slunečný den přece ocení každý.

Ve třídě se usadím do lavice, od které jsou odstrčené všechny ostatní a sklouznu se na židli tak, že mě skoro není vidět. Dnes jsem již referát udělala. Nechtěla jsem, aby si máma šla promluvit s mým učitelem a propadnout také nechci. Vyndala jsem z tašky svůj referát na dějepis. Přečetla jsem si ho, a přestože jsem z něj měla dobrý pocit, nechtěla jsem aby ho někdo slyšel.

„Dobré ráno studenti." pozdravil profesor hned, jak vešel do třídy. „Připravte si své referáty. Tak kdopak dnes půjde prezentovat jako první? Máme tu nějakého dobrovolníka?" Nyní jsem už nebyla jediná, která se schovávala za desku stolu. „Slečna Crosswordová již má referát?" zeptal se se zvědavým pohledem profesor Dickens. „Mám, ale....nemohla bych vám to dát jen.....přečíst?" „V tom případě ti píšu nedostatečnou." „A nemůžu vám to odprezentovat v kabinetu?" „Na této škole vás učíme nejen teorii, ale i to, jak se správně vyjadřovat a prezentovat své nápady a články. Proč teda chcete prezentovat v kabinetu, slečno? " Rozhlédla jsem se po učebně. Uvědomila jsem si, že již není úniku. Vzala jsem svůj referát a pomalu jsem se vlekla k tabuli. Zastavila jsem se a pohlédla spolužákům do očí. „Fuj, ta bude zase blejt." zaslechla jsem ze zadních řad. „To je trapka. Vy v té první lavici, kryjte se!" Zahlédla jsem i lidi, kteří schovávali mobili pod lavicí a všechno to točili. „Ne, já nemůžu." řekla jsem a odešla jsem zpět na své místo.

Zazvonilo a všichni se rozutekli. Odcházela jsem jako poslední. „Molly!" volal na mě profesor. „Nestyď se mluvit. Ten referát je dobrý. Je to škoda, že ho nikdo neslyšel. "

Lepila jsem poslední plakáty, neboť jsem si řekla, že dnes chci mít pokoj již kompletně vybavený. Sáhla jsem do krabice a vytáhla fotoaparát. Byly na něm uloženy všechny vzpomínky na Colorado. Několik z nich jsem si vytiskla a nalepila mezi plakáty. Nalezením fotoaparátu jsem opět otevřela téma, které jsem již zazdila. To, že se již nikdy nevrátím do našeho domů, do své školy a nikdy nespatřím své kamarády. To, že možná zbytek života budu bydlet zde. Ve městečku, kde mě nikdo nezná jménem, kde mi všichni říkají Zvratek.

Snad všichni se dnes vypařili na fotbalový zápas. Já se také vypařila. Sedím za tribunou a tajně pozoruji děj na hřišti. „Pumy do toho!" ozývá se ze všech stran a tribuna mi poskakuje nad hlavou. Taky bych se přidala ke skandování, ale tím bych se prozradila. Plyšová puma na okraji tribuny vrtí zadkem a skáče jako o život. A v tu chvíli: „Gól!". Maskot vyskočí do výšky a sletí z nejvyšší části tribuny. Zápas není přerušen, ale k pumě se rázem vrhají zdravotníci. V tom rámusu ani nebylo slyšet kroky profesora Dickense. Skrčil se ke mně a podal mi plyšový převlek. „Nyní jsi puma ty. Lidé tě v tom převleku budou zbožňovat a vůbec nepoznají, kdo je v něm." Mrknul na mě a odešel. V rukou jsem svírala plyšovou hlavu pumy. Ale co můžu ztratit? Řekla jsem si a převlékla se.