Outsider

Další šance

Nazdar deníku,
od Tamařiny smrti uběhl už týden a většina věcí se dala do normálu. Já už se taky částečně vzpamatovala, za což je Hannah opravdu ráda. Říkala, že se bála, že zkolabuju, byla jsem prý divná. Každopádně, už jsem v pořádku a spáchat sebevraždu se taky nechystám.

"Deck the halls with boughs of holly, fa la la la la la la la la. Tis the season to be jolly, fa la la la la la la la la..." rozeznívala se hudba v chodbách obchodního centra. Milovala jsem vánoční nakupování s mámou. Obchody jen zářily a ze stropu se k nám skláněly obrovské vánoční ozdoby. "Co tahle? Je z ušlechtilé oceli." pochvaluje si máma pánev, jež drží v ruce. "Tak se podívej na tu cenu. V obchodě, jenž je doslova zamořený slevami si vybereš tu věc, která jako jediná zlevněná není?!" "No tak není ve slevě, no a co? Nehodlám procházet dalších šest obchodů. Je to to, co potřebujeme? Je! Tak není, co řešit." Musím uznat, že má pravdu. U nás je ten, co vaří táta a ohledně pánví má velmi vytříbený vkus. Nájít pánev, která vyhovuje jeho podmínkám je zázrak.

"A co máš pro Thomase?" ptá se máma zvědavě, aniž by věděla, co se mezi mnou a ním odehrálo. "Nic. Skončilo to." řeknu chladně a pak už se jen dívám na její překvapený výraz. "Nedělej z toho vědu, zkrátka nám to neklapalo." " Ale vždyť jste byli dokonalý pár. Hrozně vám to spolu slušelo." Mámu vždycky bavilo si se mnou povídat o klucích a když jsem se někdy s nějakým rozešla, prožívala to možná ještě víc než já. Nebyl to typ mámy, která by řešila jen a jen známky. Umím si představit její slova, až mě bude doprovázet ke koleji: "Choď na přednášky, prolez, ale hlavně nezmeškej žádnou pařbu." Byla to nejlepší máma, jakou jsem si mohla přát. Byla starostlivá, ale ne přehnaně, zábavná a chápavá. A především byla s tátou jediným člověkem, který mě nezklamal.

Na základce jsem patřila do takové party holek, říkaly jsme si Supergirls. Přespávačky jsme trávili povídáním si o našich nesmírně těžkých životech a vážných problémech. Já však měla mnohdy jiné priority a názory, což také vedlo k tomu, že jsme se postupem času odcizily.

("Máma mě nenechá vybrat si oblečení sama. Jednou mi řekla, že půjdeme do obchoďáku a vvberu si dárek k narozeninám. Vybrala jsem si boty. Byly černé, na stranách měly zip a jen pěticentimetrový podpatek, ale mámě to přišlo ve dvanácti nevhodné. Stále mě bere jako dítě a přitom jsem už skoro teenager! A co ty Moll?" [ano, říkaly mi Moll] "Moje máma je nejlepší na světě. Nikdy bych o ní nic špatného neřekla, protože nikdy nic špatného neudělala." "Moll, je vidět, že jsi ještě dítě.")

" Zkus hádat, co je zítra za den!" "Úterý, nemýlím-li se." " Ale já to nemyslela takhle." řekla Hannah a obrátila oči v sloup. "Myslím tím, jestli víš, co se má zítra stát?" "Nevím, co?" "Škola pořádá vánoční festival. Musíme tam jít!" "Radši bych zůstala doma." "To je mi jasné, ale já tě přinutím k tomu tam jít!" " To se ti nepovede." "To ještě uvidíme..." "A co tě tak láká na tom festivalu? Hluk, sál narvaný lidmi nebo snad poblité záchody a dealeři čekající v temných chodbách?" "Je vidět, že jsi tu nová. Takhle žádná školní akce nevypadá. Bude tam tak akorát lidí, čisté záchody a milí sekuriťáci na chodbách." "To je ještě horší." "Ty jsi vážně divná, víš o tom?" zeptá se Hannah se smíchem a pomalu se ode mne vzdaluje a míří do jazykové učebny. "Ano, vím to o sobě."

"Molly, že?" Odtrhla jsem se od knihy a spatřila černé tenisky. Špičky byly popsány názvy kapel jako Beatles, Rolling Stones a U2. Vzhlédla jsem a mé oči upoutaly módně rozcuchané zlaté vlasy. Austin se na mě díval svýma modrozelenýma očima a usmíval se. "Jo, proč?" řekla jsem sebevědomě, poněvadž mě uklidnil jeho úsměv. "Dickens mi řekl o tom, jak ses ujala role maskota. Překvapila jsi mne. Neznám moc holek, které by toto bavilo." "Dělala jsem to ráda." odpověděla jsem s očekáváním, že již odejde a já se budu moct vrátit ke knize. "Je tvoje." řekl a podal mi hlavu plyšové šelmy. "Co?" zeptala jsem se s udiveným výrazem, který nelze přesně popsat. "No, je tvoje. Opět jsi maskotem ty a tentokrát si tu funkci nevezmu zpět." "Ale Austine. Každý tě jako maskota zná. Jsi hrdina! Nemůžu ti to jen tak sebrat." "Nedělej vlny! Je to můj poslední ročník, musím se připravovat na maturitu, ne hopsat na tribuně. Je čas předat žezlo další generaci." podal mi hlavu, mrknul na mě a odešel jako hrdina. Přesně tak jak by se od něj očekávalo. Byl vzorem pro mnoho lidí. Byl svůj a já ho za to obdivovala. Na nic si nehrál a to je důvodem, proč se stal legendou.

"Jsi tak divná. Proč tam se mnou nemůžeš jít?" "Zkrátka se mi nechce nikam chodit, sorry." "A neuděláš to ani pro mě?" "Ne, promiň." "Fajn chápu." "Neber si to osobně. Jen... se mi nikam nechce." "Jak chceš. Nebudu tě přemlouvat, ale budeš litovat!" "Pak mi povyprávíš, jaké to tam bylo, jo?" "Jo." přikývla Hannah, otočila se na patě a odešla.

"Jsem doma!" volám automaticky do kuchyně s jistotou, že teď máma dělá večeři. Ani se však nezastavím a běžím do svého pokoje. Tašku pohodím do rohu, vezmu do ruky mobil a začnu projíždět příspěvky. Máte 6 nepřijatých hovorů. A všechny jsou od Thomase...