Outsider

Florida? Proč ne?

Sněhovou pokrývku už by člověk těžko hledal. Teď chodníky pokrývalo pouze náledí a z okapů padaly rampouchy, které se následně tříštily o zem. Nebyl sníh, ale mrzlo.

Vlekla jsem se po cestě jako na popravu. Do školy. Nechci si hrát na nějakou "drsňačku", takže si přiznám, že se bojím. Bojím se Grace a toho, aby zase nezaútočila na Hannu a taky toho, aby se Hannah psychicky nezhroutila, až Grace uvidí. Do školy jsem zkrátka rozhodně nešla zvesela.

Blížila jsem se ke skříňce. Prohlíželi si mě, otáčeli se za mnou. Chtěla jsem zrychlit, ale nešlo to. Uklouzla bych a vypadala tak ještě trapněji než teď. Zastavila jsem se před skříňkou 301, zadala kód a otevřela ji. Začala jsem se prohrabovat v učebnicích a snažila se si vzpomenout, co vlastně hledám. Najednou jsem ucítila, jak se někdo opřel o dvířka skříňky.

" Jak si to jako představuješ?" usmíval se na mě Austin. Jeho zelené oči jen zářily a úsměv říkal "nedělej si z toho hlavu, ale odpověz". "Nevím, o čem mluvíš." "O tom zápasu přeci! Nebylas tam do konce!" "Jo tohle. No..." Vytáhla jsem učebnici chemie, zabouchla skříňku a otočila se k odchodu. Austin mě však dál pronásledoval a já se ho nemohla zbavit. "Maskot vždycky musí zůstat do konce zápasu." rozčiloval se. "Já vím, já vím! Bylo to urgentní." "To není holubník. Nemůžeš tam chodit, jak se ti zachce! Co může být důležitější než vánoční zápas?" "Hodně věcí. Všechno se netočí jen okolo fotbalu!"

Myslím si, že pod pojmem "školní život" se skrývají takové ty okamžiky, které člověk stráví na chodbě. Na chodbě před hodinou se totiž vždy odehrávají ty největší dramata střední školy. Teď to zní jako z nějakého amerického filmu. Ale ono to tak je. Jen to člověk nevnímá. Dříve jsem to také nevnímala a mnohdy mi škola připadala jako mírumilovné místo. Svým způsobem...

Ale ve chvíli, kdy se člověk vyspí s klukem kamarádky nebo se všichni dovědí, že on je hlavní příčinou smrti nějakého studenta, škola se promění v peklo, které nekončí. A i když se zdá, že už pominulo, stále v některých přetrvává a čeká na zlom, ve kterém bude moci neočekávaně vybuchnout jako spící sopka.

"Hanno!" zvolala jsem a vrhla se Hanně kolem krku. "Panebože, co je? No, jsem to já." "Já už se bála, že nepřijdeš." "A proč bych neměla přijít?" "Ještě nedávno jsi tvrdila, že se chceš zabít." "To by se Grace líbilo..." "To neříkej! Byla... rozčílená..." "Tím chceš říct, že už není?" podívala se na mě Hanna, zvedla obočí, a přestože odpověď znala, chtěla, abych odpověděla. "No, to přímo ne..." "Vidíš! Neudělám jí to potěšení a postavím se tomu čelem." "Jsi nějaká jiná. Co se stalo?" "Co by se mělo stát?! Nechci být ta ufňukaná chudinka, o kterou se někdo musí neustále starat!" "Jseš jen rozčílená!" "Už to neříkej! Nejsem rozčílená nebo smutná. Jen naprosto vyrovnaná!" Nevěřícně jsem se na ni dívala a poznávala její nové já. "No a co?! Tak jsem spala s Davidem. Když se to nesmí, měla mu na zadek vytetovat majetek Grace Sparkelové !"

Nepoznávala jsem ji. Byla jiná. Plná nenávisti, zla a odporu. A přestože tvrdila, že je naprosto vyrovnaná, nebyla. Jen to skrývala pod drsnou maskou, kterou demonstrovala proti jakékoliv lítosti. Školou se šířily pomluvy a drby, avšak Hannu nijak nerozhodily. Stala se z ní silná osobnost a já si musela přiznat, že mi přece jen její staré "já" chybí.

Bylo pět odpoledne, když jsem přišla domů. Unavená a zmatená jsem sebou plácla na postel a odmítala vstát. Chtěla jsem zastavit čas a vyčistit si hlavu. Nemyslet na ten sled událostí. Na Hannu, Grace, Austina nebo Thomase, který mi překvapivě chybí. Moc mi chybí. A aniž bych si to uvědomila, všechno jsem mu odpustila. Netížily mě jeho lži nebo skutečnost, že je v podstatě vrahem. Tížilo mě to, že tu nebyl. A čím víc jsem se nad tím zamýšlela, tím víc mě to děsilo. Zamilovala jsem se do vraha a drogového dealera!

Druhý den nebyl o nic lepší. Seděla jsem na hodině zeměpisu a pozorovala holuby za oknem. Vlasy jsem nijak zvlášť učesané neměla, tvořily pouze obvyklý umělecký rozcuch. Oči zvýrazňovaly černé linky, které nebyly ani tak tenké ani tlusté. Šedé volné tričko, svetr a světlé džíny.

Když holubi odletěli, začala jsem se rozhlížet po třídě. Přednáška o Sovětském svazu očividně nikoho nenadchla. Viděla jsem Christophera, který se bavil pliváním z okna, Liema a Jessicu, kteří se i při hodině neustále drželi za ruce, Reagan, která si kreslila na tenisky, Jasona a Stevena, kteří pod lavicí a sledovali cosi, co ani nechci vědět a Casey, která si nenápadně fotila selfíčka a přidávala k nim popisky typu: Nuda ve škole, učitel zase prudí a tak dále.

"Škola pořádá zájezd na Floridu, kterého se zúčastní třicet vybraných studentů." prohlásil profesor na konci vyučování a probral tak většinu studentů. "Přihlásit se můžete u mě v kabinetu." dokončil větu a odešel.

Byla to skvělá příležitost. Podívat se někam, vyčistit si hlavu a objevovat nová místa, poznávat nový lidi. Neváhala jsem.

Ozvalo se zaklepání a já otevřela dveře kabinetu. "Chtěla bych se přihlásit."