Outsider

Rozum vs. láska

Nazdar deníku,
píšu "nazdar", protože to ohrané "milý deníčku" už mě celkem štve. Jelikož nejsi živá bytost, pochybuji, že jsi někdy zažil šikanu. Ano, já ji zažila. Jedna nehoda a ostatní lidé ze školy mají hned téma nad čím se mohou bavit po celý rok. Čekala jsem, že to tak bude až do maturity, že již navždy budu odpadlíkem. Nedávno jsem však zjistila, že to není tak úplně pravda. Našla jsem někoho, kdo z nějakého důvodu o té nehodě neví. Thomas...
Taky jsi nejspíš nezažil ten pocit, když někoho možná miluješ, ale nechceš, aby to tak bylo a tak se na něm stále pokoušíš hledat chyby a "odmilovat se". Ale co když se po čase zamiluješ i do těch chyb? Všude se stále objevují signály, že k sobě patříte, ale ty chceš věřit tomu, že ne...

Cítím se nabitá sebevědomím. Jako kdybych se zrovna probudila z té dlouhé noční můry.

Začala jsem si psát deník. Třeba jednou budu mít dceru a ta bude prožívat stejné trable. Dám jí ho přečíst a ona pochopí, že nic není tak zlé, jak to vypadá. Někdy s tím strachem musíme nějaký čas žít, abychom zjistili, že není opravdový. Já se bála, že si nenajdu žádné přátele, že střední škola bude doslova peklo. To se ještě může stát. Také nemám jistotu, že Thomas je opravdový kamarád, ale nyní se díky němu cítím mnohem lépe. Plná síly a sebevědomí. A to může vést k lepší budoucnosti. Třeba nakonec seberu odvahu a navždy ukončím šikanu na této škole. No dobře, to se asi nestane...

Profesor Dickens začíná zneužívat toho, že tu nikoho neznám a tudíž bych dala cokoliv za to, abych se s někým seznámila. Přihlásil mě do divadelního kroužku, jelikož si myslel, že zrovna já mu rozhodně neřeknu "ne". Asi také tušil, že zrovna dobrá herečka nejsem, takže tu dělám design scény. Ano a to je přesně ten důvod, proč teď sedím v divadelním sále a musím celkem dvě hodiny pozorovat Tamaru, jak se předvádí na jevišti.

„Být či nebýt - toť otázka." „Více procítěně Nicholasi!" rozčiluje se profesorka Adamsová. Je z Anglie a doslova miluje Shakespeara, věří, že vše lze nějakým způsobem dotáhnout k dokonalosti. „Shakespear se teď musí obracet v hrobě, když tě slyší. Alespoň pro úctu k zesnulému umělci, pokus se to odříkat bez chyby." Nicholas již popáté opakuje svůj monolog a otráveně odchází z jeviště do zákulisí. „Molly, premiéra je za dva týdny a já potřebuji, abys zvládla i nápovědu. Budeš sedět v té budce a napovíš jim, když zapomenou text." řekla učitelka s vážností a aniž by čekala na odpověď, odešla.

Vtom zazvonil zvonek a vyučování pro dnešek končí. Běžím chodbou do hudebny. Zabočím u tělocvičen a jdu k učebně, z níž vychází příjemná melodie. Já se však soustředím na ten rytmus. Nakouknu okénkem dovnitř a usměji se. Thomas sedí u bicích a rozvášněně bubnuje. V jednom rohu stojí kytarista a v druhém piáno, u kterého sedí sympatický pianista. „Tak dobře, pro dnešek to již ukončíme, ne?" zeptá se kytarista, odloží kytaru a pohodí svými světlými vlasy, které má ostříhané na patku. Pianista i kytarista vyjdou že dveří, při odchodu se na mě usmějí a hnědovlasý pianista s těmi nejkrásnějšími dolíčky řekne: „Ahoj, krásko." Připadám si jako v alternativní realitě. Jak je možné, že téměř polovina školy mě nenávidí a berou mě jako outsidera, zatímco druhá se na mě usmívá a zdraví mě? Je fakt, že Thomas je o dva roky starší než já, stejně jako většina lidí v jeho blízkosti. Tak se to k nim asi ještě nedoneslo...

„Čau, Molly." řekne Thomas hned jak vyjde ze dveří. Usměje se a zvedne můj batoh. „Ukaž, vezmu ti to." „Ne, to nemusíš." „Ale já chci." odpoví zcela vážně a dá si ho na záda. „Fakt díky, že mě vezmeš domů." „Nemáš zač." řekne a usměje se.

Usadím se vedle něj v autě a vyrazíme. „Hrajete fakt úžasně. Moc se mi to líbí." „Díky, ale mě by spíš zajímalo, jaký byl dramaťák." „To mi ani nepřipomínej. Dlouhé dvě hodiny pozorování těch snobů mě unudily k smrti." „Haha, tak to jsem tam měl být."

Cesta utíká pomalu, Thomas už nepromluvil ani slovo. Najednou zastavil na odlehlém místě. Nikde nikdo, bylo slyšet jen šelest větví stromů. „Proč jsme tady?" ptám se zmateně. Thomas se na mě otočil a usmál se. „Copak s tebou to nic nedělá? Přiznejme si, co se tehdy stalo po tom zápase." „Thomasi, vždyť to byl jen omyl. Prostě se stala chyba." „Já to ale za chybu nepokládám. Právě naopak. Tehdy jsem udělal tu nejlepší věc ve svém životě. Něco se odehrálo a to se nedá jen tak přehlížet." „Ale to nic neznamenalo." „A co kdybych ti řekl, že jsem se do tebe možná zamiloval? Stále to pro tebe nic neznamená?" Strnula jsem, naprosto nevím, co mám odpovědět. A je tu zase ten pocit, kdy bych chtěla Thomase políbit, ale můj mozek říká ne. Co když jsem do něj také zamilovaná, třeba je na čase si to přiznat. „Molly, ty to možná bereš jen jako jakýsi omyl, ale já od té doby nemohu spát." „Vždyť se pořádně neznáme." „Jsou to sice jen dva týdny, ale já mám pocit, jako bych tě znal celý život." Nevím, co mám dělat. Něco k němu cítím, nejsem si jistá, jestli je to přímo láska, ale je to něco, co mě nutí k tomu ho políbit a říct to samé. Nechci už být tím zamilovaným bláznem, zaslepená něčím, co vůbec není tak super, jak se zdá. Přijde mi, jako by teď v mém těle probíhala bitva mezi rozumem a srdcem, jako bych se ze všech sil snažila zmanipulovat ten boj a zvítězit tak nad srdcem a tím, co cítím k Thomasovi. Nemůžu, je toho na mě moc. Vystoupila jsem z auta a chvíli jsem se jen tak procházela okolo. Vítr mi rozcuchal vlasy a šlehal mě do tváře. Přiběhl ke mně Thomas. „Molly, jestli to necítíš, je to v pořádku. Jen jsem chtěl, abys to věděla." Nejde to. Rozum nad srdcem nevyhraje. Ani teď ne. Miluji ho. Políbila jsem ho a na chvíli se zastavil čas. Dokonce se zdálo, že vítr utichl a všechen okolní ruch zmizel. Jsme tam jen my. Já a Thomas.