Outsider

Konec jedné mé identity

Thomas se na mě podíval s údivem. "O čem to mluvíš?" "Proč se po škole scházíš s Tamarou Reynoldsovou?" "Ty žárlíš?" "Nežárlím, měla bych snad? Jen by mě zajímalo, čím si ji mohl tak naštvat, když říkáš, že se tady s nikým nebavíš." "Molly, do toho ti vůbec nic není!" "Co? Jen chci znát pravdu. Nesnesu fakt, že mi něco tajíš." křičela jsem a po tváři mi stékaly slzy. Jeho hněvem nakřivené obočí se vrátilo do původní pozice a on mi položil ruku na rameno. "A co když ti zaručím, že už mě s ní nikdy víc neuvidíš?" zeptal se něžně. Já si však stále připadám jak blázen. Co to na mě zkouší? Rozhodně s ní něco měl, přece za vámi jen tak někdo nepřijde, nezačne na vás křičet a neuhodí vás. Třeba je to jen bývalá přítelkyně, přestože se mi hnusí, že by s ní Thomas kdy chodil. Ale možné to je. Musím si to ještě srovnat v hlavě. Řekla jsem Thomasovi, že chci hned domů a on se se mnou vydal k autu.

Probudila jsem se do deštivého dne zahaleného do popelavě šedé oblohy. Člověku se v takovém počasí ani vstávat nechce, chce jen dál ležet v posteli a na nic nemyslet, pouze si číst či poslouchat muziku a nevnímat čas. Já však čas musím vnímat, protože mi naznačuje, že už bych měla jít do školy. Sejdu po schodech a pozdravím tátu sedícího u stolu a mámu, jež mi přináší horkou čokoládu. "Jsem na tebe moc pyšná kvůli tomu divadu." řekla mi máma s úsměvem a usadila se vedle mne. "Pyšná? Vždyť já nic neudělala." "To není pravda. Co ty rekvizity? Vytvářila jsi je ty!" "To sice ano, ale nepovažuji to za úspěch." "Mám radost především z toho, že ses tam vůbec zapsala." odpověděla mi a pohladila mě po vlasech. Neví o tom, že mě tam zapsal profesor Dickens.

V depresi se vleču ke škole. Batoh mám nacpaný učebnicemi a mimo to také kostýmem pumy. Dnes je ten den. Přijdu o svou druhou identitu. Budu se muset spokojit pouze s tou jednou, jež tady všichni nenávidí.

"Tady to je." řeknu a podám mu plyšový převlek. "Zdá se, že ti přirostl k srdci." "To ano." "Austinovi ale také. Nemohu ho o tu funkci připravit." "To po vás ani nechci. Nebylo by to spravedlivé." "A jak by se ti líbil oddíl roztlaskávaček?" "To je vtip? Ne! Bože..." "Jen jsem to zkusil." "Myslím, že už si poradím sama." "Jak myslíš." "Mockrát vám děkuji pane profesore." "Za málo."

Nazdar deníku, Thomas mi lže. Jeho tajné schůzky s Tamarou mi zatajil a když jsem na to přišla, zalhal mi do očí. Neměla jsem mu věřit. Nezbývá mi nic, než se dál uklidňovat tím, že to je jeho bývalá přítelkyně. Ale já vím, že není! Tím nechci říct, že si myslím, že je to jeho současná přítelkyně. Ale něco se mezi nimi stalo, něco díky čemu se nemohou vystát. Tamara navíc začala vypadat divně. Má příšerné kruhy pod očima a chová se divně. Že by jí Thomas zlomil srdce? :D

Před školou na mě již čekají Hannah a Grace. Culí se na mě a hned jak přijdu k nim, objímají mě. "Holky představte si, včera mi David napsal! Chce se mnou chodit!" raduje se Grace a ukazuje mi SMS od nějakého Davida, kterého ani neznám. "Je hezký." řeknu, protože předpokládám, že tohle Grace očekává. "To je, ale je můj!" pochlubí se Grace a tiskne k sobě mobil. Hannah vypadá po celou dobu nezúčastněně a jen hledí do země. "Ty ze mě nemáš radost? Ty mi to s Davidem nepřeješ?" ptá se Grace Hanny. "Samozřejmě, že přeji." "To bych prosila."

Vejdeme zastavíme se v šatně u Graceiny skřínky. Přitiskne se ke skřínce a koketně zamává Davidovi, který projde kolem. "Něco jsem si zapomněla. Nečekejte na mě." řekne Hannah a odběhne. "No není úžasný? Neboj Molly, taky si jednou někoho najdeš." Pouze pohlédnu do země a pomyslím na Thomase. Zahlédnu Tamaru u její skřínky. Není učesaná. Její tmavé kudrnaté vlasy nejsou svázané do ohonu, chaoticky jí zasahují do všech částí obličeje. Vztekle zabouchne skřínku a odběhne na toaletu. Chtěla jsem jít za ní. Chci vědět, co se tu děje. Jdu tedy za ní.

Už chci otevřít dveře dívčích toalet, když spatřím Hannu, jak sedí na konci chodby. Pustím kliku a jdu za ní.

"Hanno?" "Molly? Co tu děláš? Proč nejsi s Grace?" zeptá se vylekaně Hannah a po tváři jí stékají slzy. Sednu si k ní a položím jí ruku na rameno. "Co se stalo?" "Nic, zapomeň na to." Hannah se podívala stranou, stála tam Grace s Davidem. Grace byla o hlavu menší než on. Vzhlížela k němu a usmívala se, on se usmíval také. Hanně se zalily oči slzami, položila si hlavu do dlaní a naříkala. "Ty a David?" "Kéž by..." "Tak o to tu jde! Jsi do něj zamilovaná." "Hlasitěji by to nešlo?" "Promiň." "Už od prváku." "A Grace jsi to neřekla?" "Ne, zabila by mě!" "To přeháníš." "Nepřeháním. Neznáš ji. Umí být neuvěřitelně zlá." Objala jsem Hannu, soucítila jsem s ní. "Hanno na Davida se vykašli. Jsi úžasná osoba, zasloužíš si lepšího." "Neznáš ho." "To sice ne, ale musí to být hrozný debil, když dal přednost Grace před tebou." Hannah se usmála a utřela si slzy. "Copak ty neznáš ten pocit? Když někoho miluješ, ale nemůžeš a je tak hrozně těžké se odmilovat..." "Věř mi, ten pocit dost dobře znám..."