Outsider

Stvoření jménem Thomas

„Děláš mi velké starosti Molly." řekla máma a položila přede mne talíř s lívanci. Vrátila se do kuchyně, aby přinesla ještě javorový sirup. „Profesor O'donel říkal, že jsi dokonce v pátek ani nepřišla do školy, můžeš mi říct, kde jsi byla?" „Doma, bylo mi zle." „Molly vzpamatuj se! Z dějepisu ti hrozí, že propadneš, prý stále nenosíš referáty. Co je to s tebou?" Mlčela jsem. Ona netuší, co prožívám. Neví, že jeden den v té škole je jako rozsudek smrti. To místo, kde o tom kdo jsi rozhodují ostatní, kde člověk jako já nemá žádná práva.

Najednou před domem zatroubilo auto. „To bude Thomas. Tak pa, mami!" rozloučila jsem se, popadla batoh a běžela ke dveřím. „Zkus alespoň přemýšlet o tom, co jsem ti řekla!" volala na mě máma.

„Tak nasedni." pobídl mne Thomas a já si sedla na zadní sedačku auta. Vyjeli jsme.

Vyndala jsem z tašky kostým pumy a začala se oblékat. Nebylo to zrovna jednoduché, protože to házelo a při každém zabrzdění jsem narazila hlavou do sedačky přede mnou. Uviděla jsem Thomase, jak nenápadně nakukuje do zrcátka. „Nekoukej!" „Rozkaz." odpověděl rázně Thomas a opět si hleděl silnice. V tom chlupatém kostýmu jsem se pařila celou cestu a bylo to znát. Po čele mi stékaly kapky potu.

Při výstupu z auta jsem si ještě narazila hlavu pumy a vyšla s Thomasem směrem ke stadiónu. „Važ si toho, obvykle na tyhle akce nechodím." upozornil mě. „Taky to není zrovna můj šálek kávy, ale má to něco do sebe." odpověděla jsem a zahnula k tribunám. Dav již burácel, přestože se na hřišti ještě nic nedělo. Vzduchem létaly kelímky od limonády a lidé se hrnuli na ta nejlepší místa, odkud je nejlépe vidět. Protlačila jsem Thomase mezi k roztleskávačkám a ty už mu našli vhodné místo.

Stála jsem na vršku tribuny a dívala se na Thomase, který tam sedí uprostřed vysportovaných roztleskávaček a kouká do země. Najednou mi zabzučel mobil a já zjistila, že mi přišla SMS od Thomase: Proklínám tě! Opět jsem se zadívala na Thomase a musela jsem se smát. Myslím, že Thomas je outista. Sedí vedle holek, které by si přál snad každý kluk a pozorně sleduje displey smartphonu. Pokaždé, když do něj některá jen strčí, opovržlivě se na ni podívá a zase si hledí svého. Jeho pozorování mě zabavilo do začátku zápasu.

Aktivně jsem fandila po celý průběh zápasu. Opět jsem se podívala na protější tribunu, jenže Thomas tam nebyl. Zmateně jsem se rozhlížela po areálu, zda ho někde neuvidím. A najednou gól! Musela jsem předvést svůj taneček vítězství. Potom jsem pokračovala v hledání. Uviděla jsem Thomase s Tamarou za tribunou, podávali si ruce. Co od něj může chtít? Nebo snad on od ní? Potom Thomas založil ruce do kapes a odešel, zatímco Tamara se vrátila ke skupině sportovců a dál s nimi vedla rozhovor o fotbalu.

Když zápas skončil, sešla jsem se s Thomasem u jeho dodávky. „Co kdybych tě vzal na oběd? " zeptal se otevřel mi dveře. „To zní jako skvělý nápad. " odpověděla jsem a sundala si hlavu pumy.

V autě jsem se převlékla do černých kalhot a objemné mikiny vínové barvy. Vlasy jsem si svázala do ohonu.

„Tak jsme tady." řekl Thomas a ukázal k pizzerii. Přikývla jsem a společně jsme vešli dovnitř.

Když jsme si objednali, podíval se na mě a řekl: „Povídej mi ještě o sobě. " „Ani nevím, co mám povídat." odpověděla jsem. „Co tě přimělo k tomu, aby se z tebe stal maskot?" „Zajímavá otázka... Asi bych řekla, že to byl profesor Dickens, který mi to nabídl. Bylo to ten den, kdy se Austin zranil." Thomas se na mě stále díval a vypadalo to, že ho to opravdu zajímá. „Proč se tu vlastně s nikým nebavíš. Promiň, ale nezdá se, že bys měl hodně kamarádů. " „Já vím. Už odmala jsem byl spíš samotář. Navíc s lidmi ve škole si moc nerozumím." „Jak dlouho sem chodíš?" „Do téhle školy chodím už od prváku, takže tu sice dost lidí znám, ale to nic nemění." odpověděl Thomas.

„Tady je vaše pizza." řekl usměvavý číšník a před každého z nás položil talíř s pizzou. Hned jsme se dali do jídla.

Silně pršelo a my jsme spěchali k dodávce. Nyní jsem si sedla dopředu vedle Thomase, jelikož jsem se již nemusela převlékat. Odjeli jsme.

„Po dnešku již vím, že fotbal tě moc nebere. Co tě baví?" „Mám rád hudbu, hraji na bicí." „To je zajímavý, někdy mi musíš něco zahrát." odpověděla jsem se zájmem. „To se spolehni."

Thomas zastavil před domem. Stále silně pršelo. Kapky deště stékaly po čelním skle a bubnovaly na střechu. Uchopila jsem batoh a podívala se na Thomase. Najednou jsem si všimla, jak se ke mně naklonil. Políbil mě a já aniž bych si to uvědomila, jsem mu polibek oplatila. Pak jsem se odtáhla, vystoupila z auta a běžela ke dveřím. Odtamtud jsem mu ještě zamávala, aby věděl, že se nezlobím, právě naopak...