Outsider

Premiéra

Srdce mi bušilo jako o závod, přestože já jen seděla v budce, zatímco opravdoví herci stáli na jevišti. Vždyť na mě publikum ani nevidí. Přesto si však připadám víc nervózní než kdokoliv obsazený v hlavních rolích. Co když jim poradím špatně, co když si spletu postavy nebo, co když vůbec nubudu vědět, co jim říct a oni tam budou mlčky stát na jevišti a nervózně hledět do publika, zatímco já budu zmateně prohledávat scénář? Při téhle myšlence mě až zamrazilo. Ne, to se nesmí stát!

Na chvíli vykouknu z budky. Vidím Thomase sedět v hledišti. Je mu jedno, že mě za celé představení ani neuvidí, jen trvá na tom, že mě v tom podpoří. Slíbil mi, že když nebudu vědět text, pronese to sám. On zná Hamleta nazpaměť, což je jedna z věcí, o kterých vůbec nevím odkud se vzaly a jak souvisejí s Thomasem. Stejně tak ty jeho zvláštní rozhovory s Tamarou a to, že ho zde v podstatě každý zná, ale on se s nikým nebaví.

Profesorka uvede představení a na pódium nastoupí Arthur, náhradník za Nicholase. Působí mnohem sebevědoměji než Nicholas. Nekoktá, jeho hlas se nese sálem a uchvátí každého, kdo ho jen zaslechne. I Adamsová vypadá spokojeně a dokonce mi připadá, že pláče. Ano pláče a chytá se za srdce. Myslím, že ani Shakespear se teď neobrací v hrobě, nýbrž bedlivě poslouchá vychutnává si každou hlásku, jež Arthur pronese. Byla to opravdu nádherná podívaná a úplně nejlepší bylo, že Arthur znal text nazpaměť a nespletl se v jediné větě, tudíž já si mohla také užít představení bez jakýchkoli obav a zběsilého hledání ve scénáři.

Tak se mi ulevilo, když představení skončilo a já vlastně nic nepokazila. Sálem se rozlehl hlasitý jásot. Arthur se uklonil a usměvavě pohlédl do publika. Zbožňují ho!

Po představení přišli do zákulisí někteří profesoři a chválili nadané studenty, obzvlášť Arthura. "Mám pocit, že se to začíná lepšit, nemyslíte?" otočil se na mě profesor Dickens. "Musím uznat, že je to lepší." odpověděla jsem mu s úsměvem na rtech. "Austin se vrátí příští týden a prý je plně připravený ujmout se role maskota." Najednou mi poklesl úsměv, ten plyšový kožich mi opravdu přirostl k srdci a já úplně zapomněla na to, že je vlastně Austinův. "Ano profesore. Děkuji za to, že jste mi vůbec umožnil zkusit si na chvíli jaké to je být symbolem školy." odpověděla jsem s falešným úsměvem, chytla Thomase za ruku a odešla.

Usadila jsem se na sedadle v dodávce vedle Thomase a podívala se na něj. Usmál se. "Co kdybychom teď společně jeli ten tvůj úspěch oslavit?" "Jaký úspěch? Vždyť jsem nic neudělala." "Právě o tomhle úspěchu mluvím." "Ty jsi hroznej!" drcla jsem do něj, jelikož teď vím, že mě považuje za naprostý nemehlo. Jen se škádlivě usmál a nastartoval auto.

"Tak kam teda jedeme?" "To bude překvapení." odpověděl a spiklenecky na mě mrkl.

Zastavil na kraji cesty uprostřed "ničeho". V okolí nebyly žádné rodinné domky ani veřejné budovy, až na malou kantýnu, jejíž neonový nápis již dávno nesvítil, pouze blikal asi stejně zmateně, jako můra mává křídly. Políbil mě, chytil mě za ruku a zamířil k cestě, která vedla neznámo kam. Rozhodl se ukázat mi jeho oblíbená místa městečka Bourbonnais.

Až po chvíli jsem zjistila, že celou dobu procházíme Riverfront park. Když jsme ho prošli úplně, náš pohled se zastavil na krásném povodí řeky Kankakee. Nic krásnějšího jsem snad nikdy neviděla a najednou už ani tolik netoužím po tom vrátit se do Colorada, protože takovou krásu tam nenajdete.

Sedli jsme si na lavičku u břehu a dívali se, jak se od vodní hladiny odrážejí paprsky zapadajícího slunce. "Miluju tě." řekl mi Thomas a políbil mě na tvář. "Já tebe taky." Najednou cítím, že patřím sen, že má duše se stále víc a víc vzdaluje od Colorada a že mé srdce nyní patří státu Illinois. Je to zvláštní. Jsou to teprve dva měsíce, co jsem seděla v letadle a loučila se se starým domovem a asi měsíc od doby co, jsem seděla s Thomasem na školním dvorku a byla úplně na dně. Tehdy jsem mu nevěřila. Myslela jsem si, že je pouze jedním z těch, kteří se mi posmívají a dělají mi ze střední peklo. On takový není.

Najednou Thomas otevřel batoh vyndal krabičku se sendviči. "Já vím, romantika jako ve filmu to sice není, ale..." "Ne, je to úžasné." odpověděla jsem se smíchem, protože asi něco takového by řekl zamilovaný člověk v romantické komedii. Thomas se také zasmál. "Proboha, co se to s námi stalo?" Dlouho jsme se smáli a dělali si legraci z naprosto umělých romantických gest v romancích.

Seděli jsme tam asi dvě hodiny. Slunce již dočista zapadlo a okolo nás se rozsvítily lampy, jež provádí po cestách návštěvníky parku. Kvůli světlu lamp nebylo vidět hvězdy, ale co. Ta chvíle nemusí být dokonalá, aby byla nejdůležitější ve vašem životě. Někdy nám nejvíce ovlivní život malé okamžiky, smutné nebo veselé... Například, když malé dítě zjistí, že Santa neexistuje, nebo když ti někdo řekne něco hodně důležitého a tím tě buď donutí se zamyslet nebo díky němu zjistíš, že na světě je někdo, pro koho znamenáš moc. A tato chvíle by taková byla, kdyby se však neudály ty zvláštní okamžiky v posledních pár týdnech.

"Jsi tím nejdůležitějším v mém životě. Nechci tě ztratit." řekl Thomas, ale já se neusmála jako vždy pouze jsem se na něj nedůvěřivě podívala. Pokud tomu tak je, proč mi toho tolik tají a co ty jeho záhadné rozhovory s Tamarou, kde se vždy tak zuřivě pohádají, že si nkonec vjedou do vlasů? "Co se stalo?" podíval se na mě starostlivě, jelikož si všiml mé nejistoty. "Chci znát pravdu!"