Outsider

Loučení

Nazdar deníku,
Florida byla možností vyhnout se nepříjemným situacím, kterým jsem musela čelit. Ale také způsob, jak potkat nové lidi, nové místo a jak změnit sama sebe. Neváhala jsem. A přestože jsem se chvíli obávala toho, že jsem udělala strašlivou chybu. Že bych tady neměla nechávat Hannu samotnou, ať už se s tím vyrovnala nebo ne. Ale je to můj život, moje šance a moje rozhodnutí.

Kufr už byl skoro plný a přesto se ještě po zemi válela hromada věcí, které tady rozhodně nemůžu zapomenout. Zdálo se mi nemožné vzdát se dalších dvou plavek a pěti nádherných triček. Ať jsem se snažila jakkoliv, pro ně se již v kufru místo nenašlo. Nehodlala jsem to vzdát. Všechno oblečení jsem srolovala do ruliček a najednou jsem zjistila, že jsem tak připravila o místa dalších několik kusů oblečení.

Po několika minutách snažení jsem se tak rozzuřila a vyházela z kufru vše, co jsem tak doposud nacpala. A najednou jsem si uvědomila, že poměrně velkou část zabírají mé tři svetry. Kdo by si bral na Floridu svetry? Vyřadila jsem je a poskytla tak místo pro několik plavek a triček.

Svalila jsem se na postel a oddychovala. Když se mi povedlo ten kufr dokonce i zavřít, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem myslela, že snad už nic v ruce neudržím. Pokud teď někdo uvažuje o hubnutí do plavek , doporučím mu hodně cestovat a hlavně co nejvíc zabalovat a vybalovat.

"Tak už máš zbaleno?" zeptala se máma hned, jak vstoupila do mého pokoje. Podala mi mísu nakrájeného ovoce posypaného kokosem a posadila se vedle mě. "Hlavně nezapomeň hodně fotit a zavolej nám taky občas." mrkla na mě a pohladila mě po vlasech. Usmála jsem se a snědla kroužek banánu. "Neboj, budu volat každý den!" "No... To zase nemusíš." zasmála se máma a zadívala se na mě. Bylo mi jasné, že je to jeden z těch momentů, kdy se na mě podívá, odmlčí se a myslí na to, jak rychle jsem vyrostla. Objala jsem ji a ona začala brečet. "Mami neodjíždím přece na vždy. Jsou to jen dva týdny." "Já vím. Jen... Už jsi velká holka. Uvědomuješ si, že je to vůbec poprvé, co cestuješ beze mě? A dokonce do jiného státu."

Obula jsem se, oblékla si bundu a nasadila čepici. Uchopila jsem ucho kufru a podívala se na rodiče. Táta mi dal pusu na čelo a pohladil mě po vlasech. Máma mě objala a pošeptala mi do ucha: "Dej tam na sebe pozor." "Dám."

Dojela jsem na letiště a stála tam s dalšími účastníky zájezdu. Všichni byli natěšení a jejich mysl již patřila Floridě. Slyšela jsem plány, co tam budou dělat, představy holek o tom, že potkají krásného opáleného surfaře a pesimistické řeči o tom, že odsud alespoň konečně vypadnou. Měla jsem smíšené pocity. Těšila jsem se, až poznám Floridu, až se s těmi lidmi seznámím a až budu moct konečně prožívat to, co bych právě teď chtěla. Klid, relaxace a radost z toho, jak je to všechno jednoduché.

"Vítejte na Floridě." oznámila nám paní, která zrovna přišla. Všichni se začali ohlížet okolo sebe a ujišťovali se, zda se nezbláznili, když jim připadá, že jsme stále na letišti v Illinois. "Samozřejmě ne doslova. Ještě ne. Vítejte na zájezdu na Floridu. Již brzy vás oslovíme, abyste se vydali do letadla, ale nyní ještě nasávejte tu krásnou vůni Illinois a především čerstvě napadeného sněhu, protože ten na Floridě rozhodně nenaleznete." řekla a zasmála se.

Podívala jsem se na okolní krajinu a snažila se nemyslet, že opouštím nejen ty hrozné okamžiky, ale i ty nádherné chvíle jako například to odpoledne u řeky Kankakee nebo to, když jsem po vyučování chodila poslouchat Thomasovu kapelu nebo jak jsme spolu šli na pizzu, jak jsme se poprvé políbili, jak mě podporoval na zápasech a fandil se mnou, jak se na mě vždy podíval a řekl, že krásnějšího outsidera ještě neviděl, jak mi dával cédéčka svých oblíbených kapel, abych se ty texty naučila a my je tak mohli zpívat spolu. A tehdy jsem si to uvědomila. Všechny krásné chvíle, které jsem zde zažila, souvisely s Thomasem. A stejně tak všechny ty špatné. Možná se mi budete smát, ale najednou mě napadlo, že smyslem mého života je Thomas. A že pokud teď odletím, už ho nikdy neuvidím. Až se vrátím, již tu nebude.

V romantické komedii by to bylo tak, že zvolám, že nemůžu, rozeběhnu se a uběhnu několik mil, abych se nakonec zastavila před jeho domem a řekla mu, že ho miluji. Políbili bychom se a byli šťastní až do smrti. Ale život není jako v romantické komedii. Já opravdu odletěla...