Outsider

Šikana

Při vyučování a o přestávkách jsem byla Zvratek, ovšem v době fotbalového zápasu puma, postava, jež je možná ještě oblíbenější než samotní hráči. Nikoho by nenapadlo, kdo se skrývá v kostýmu velké plyšové šelmy. Navíc jsem se mohla odvázat, dělat věci, za které by vás ve společnosti ukamenovali. Profesor Dickens měl pravdu, zbožňují mě. Někdy se sama sebe ptám: Nestydíš se? Skrývat svou identitu? Hrát si na něco, co nejseš?. Člověk se pak ale uvědomí, že není jediný. V podstatě všichni tady nosíme kostými. Děláme ze sebe takové, jací chceme být. Předvádíme se před ostatními, abychom byli "oblíbení". A někdy se stane, že lidé, které máme rádi, poznají naši pravou podobu a již o nás nestojí.

„Mockrát vám děkuji." „Nemusíš mi děkovat. Rád pomůžu studentce v nouzi." odpověděl mi profesor Dickens s milým úsměvem. Také jsem se usmála a vydala se ke dveřím. „Počkej! Uvědom si, že je to pouze dočasné. Až se Austin uzdraví, budeš mu muset funkci vrátit. Začni si hledat kamarády." Chápavě jsem přikývla a opustila třídu.

Seděla jsem v lavici úplně vzadu. Zdlouhavá přednáška profesora Williamse o přebalování dětí nebrala konce. I hodiny jakoby se zastavily. Nevnímala jsem zvuk pouze jsem pozorovala profesora jak před tabulí zmateně mává s plastovým miminkem. Pomalu se mi zavírají oči.

„Slečno Crosswordová! Nechtěla byste nám to zopakovat?" Unaveně mžourám po učebně. Střídavě na své unuděné spolužáky a na profesora, jenž očekává mou odpověď. Nemám nejmenší potuchy, co říkal, takže jenom svěsím hlavu a předpokládám, že to bude brát jako odpověď. Očividně však ne. „Teď se tomu smějete, ale až jednou budete mít sex a dojde k malému nedorozumění, budou se vám tyto zkušenosti s dětmi hodit. Přece jen je vám šestnáct. Nikdo vám již nezaručí, že se nic takového nestane." Sesunula jsem se na kraj židle a hodlala strávit zbytek hodiny pod stolem. „Myslím, že zrovna u ní nic takového nehrozí. Kdo by s ní chtěl spát?" prohlásila moje úhlavní nepřítelkyně, Tamara Reynoldsová. Jeden čas se říkalo, že za školou prodává drogy, ale potom z toho nějak sešlo. Je také členkou debatního a divadelního kroužku.

Celá třída se rozesmála. Už jen jejich tváře se mi vysmívaly. Nulo! Nulo! Nulo!

Pokoj zahalila tma, pouze v rohu na stole svítila lampička. V uších jsem měla sluchátka a poslouchala píseň od Beatles A long tall Sally. Nohama jsem kmitala ve vzduchu. Když jsem se víc rozvášnila, udeřila jsem se hlavou o roh postele. A když jsem začala zpívat, to už na mě máma z přízemí volala, ať mlčím. Sundala jsem si sluchátka, hodila je na postel a pustila hudbu nahlas. Stála jsem na posteli a rukama mávala okolo sebe. Měla jsem otevřené okno a v té chvíli mi vůbec nedošlo, že jsem právě vzbudila asi všechny sousedy.

Svižně jsem kráčela po chodbě a snažila jsem se dostat do třídy. Slyšela jsem lidi, jak si šeptají, ale i ty, kteří mluví nahlas. Najednou se zastavím u své skříňky. Je na ní velkými písmeny napsáno panna. Otevřu ji a z ní se vyvalí ruličky toaleťáku. Kutálí se přes celou chodbu, dokud se nerozmotají. „To si uklidíte slečno Crosswordová!" upozorňuje mě školník bez sebemenšího pochopení. Měla jsem chuť zavřít se v té skříňce a již nikdy nevylézt. Všichni se smáli, Tamara obzvlášť. To však nebylo všechno. Někteří to točili a ostatní po mně házeli další ruličky toaleťáku. Rázně jsem zabouchla skříňku a rozeběhla se na školní dvorek. Jako by toho nebylo dost, zakopla jsem o toaleťák a upadla těsně před dveřmi. Opět se spustil ten zákeřný a krutý smích. Vyběhla jsem ven s přesvědčením, že se tam již nevrátím.

Se slzami v očích jsem se usadila na lavičku. Proč já? Hodina již začala a všichni spěchají do tříd. Teda ne všichni...

„Čau." pozdravil mě neznámý kluk a sedl si vedle mě. Měl rozcuchané tmavé vlasy, výrazné lícní kosti a šibalský úsměv. Oči měl modrošedé. Byl oděn do černé košile a roztrhaných světlých džínů, na krku měl provázek s přívěskem hvězdy v kroužku.

„Ahoj." pozdravila jsem ho s menším zaražením. „Co ty tady takhle sama?" ptá se mě stále s tím úsměvem. Přijde mi, že si že mě taky dělá srandu. Nebo je snad blbý? „Posmíváš se mi?" „Proč bych se posmíval. Jen mi to vrtá hlavou, proč tady taková holka jako jsi ty sedí sama. Bez obdivovatelů." Usmála jsem se. On to jako myslí vážně? „A proč ty nejsi na hodině?" „Mohl bych se zeptat na to samé. Ale upřímně? Vyhýbám se hodině španělštiny." odpověděl. „Já jsem Thomas." řekl a podal mi ruku. „Já Molly." „Hm, Molly, hezké jméno a ještě hezčí je jeho nositelka." „Hele nechceš už s tím přestat? O co ti jde?" „O co by mi mělo jít? Zaujala jsi mne, chci tě lépe poznat." „To je snad jen vtip?!" řekla jsem a dala se k odchodu. „Počkej, kam jdeš? Promiň, jestli jsem něco zvoral. Proč mi nevěříš?" „Jsi stejný jako všichni! Vysmíváš se mi do tváře. Už to stačilo. Nesnesu to." „Jako všichni? Nevím, co se stalo, ale mě z toho neviň. Nemám nic společného s lidmi, o kterých mluvíš. Nemám nic společného s nikým." Zastavila jsem se, otočila se na něj a dala mu šanci promluvit. „Nechci, aby sis mě spojovala s nějakými idioty. Jsem samotář a v podstatě tady nikoho neznám. Teda kromě tebe teď. Vypadáš, že jsi na tom podobně. Jestli chceš slyšet zbytek mého životopisu, sedni si a já ti to řeknu. Nebo snad dáš přednost vyučování?" Svěsila jsem hlavu a přemýšlela. Co když k nim fakt nepatří? Třeba je to jen milý kluk, který nemá zapotřebí se mi vysmívat. Přestože třeba riskuji, sedla jsem si vedle něj a začali jsme si povídat. Byl to poměrně dlouhý rozhovor...