Poddej se mi!

Kapitola dvanáctá

Když jsem dala oblek do čistírny, vydala jsem se do centra. Zaparkovala jsem na hlídaném parkovišti a pousmála se. Dlouho jsem nebyla ve městě, natož na nákupech.

,, Chceš nejdříve jíst nebo nakupovat?" zeptala jsem se a odpoutala se.

,, Zatím hlad nemám, ale nevím jak ty," pokrčila rameny a tak jsem otevřela dveře.

,, Jdeme na nákupy a platím."

,, To neříkej dvakrát, víš jak to naposled dopadlo, ne?" zasmála jsem se a vyndala telefon.,, Neboj budu hodná."

,, To bys měla, když jsi mě nazvala tolika slovy. Máš co napravovat, holka. Jen doufám, že tu zase nebudeme dlouhé hodiny."

,, Snad si nemyslíš, že tu budeme chvilku? Musíme si to pořádně užít. Poslední dobou jen dřepíš doma na zadku a nebavíš se. Ačkoliv už jsem tě chtěla vytáhnout ven."

,, Nemám na tohle čas. Musím obstarat firmu, schůzky a kontrakty. A moje zábava je moje práce. Dělám to, co mě baví."

,, Tak jdeme, ty workoholiku. Nechci ten den prosedět v autě a bavit se o práci. To přijde až zítra," řekla a vystoupily jsme. Auto jsem zamknula a pořádně zkontrolovala. Poté jsem došla Andreu a společně jsme zamířili do obchoďáku. Zatáhla mě hned do obchodu s oblečením a usmívala se.

,, Nemáš toho oblečení dost?" zeptala jsem se a šla pomalu za ní.

,, Oblečení není nikdy dost. Něco se ti přestane líbit, do něčeho přibereš a tak. Takže vždy je potřeba ten šatník obnovit. A ty by jsi nad tím měla taky zapřemýšlet."

,, Tak na to zapomeň, svůj šatník obnovit nepotřebuji. Mám tam vše, co potřebuji," ohradila jsem se a podívala se na visící košili. Byla barevná a zaujala mou pozornost.

,, Zkus si jí, bude ti slušet."

,, Kam bych to asi tak nosila. Do práce? To asi ne. By na mě koukali jak na zjevení," rozešla jsem se dál, ale nakonec jsem se otočila. Andrea se na mě podívala a pak mi jednu donesla.

,, A kdo řekl, že do práce musíš nosit jen to, co máš? Ty jsi ředitelka firmy a tak rozhoduješ o tom, co budeš mít na sobě. A jistě jí upotřebíš i někam jinam."

,, Nedáš mi pokoj, dokud si jí nezkusím, že?" přikývla.,, Ale to bude chtít jiné kalhoty, k tomuhle se to asi moc nehodí."

,, Jdi do kabinky, za chvíli jsem zpět. Velikost odhadnu," zaslechla jsem a pak se vydala ke kabinkám. Zalezla jsem dovnitř a podívala se na sebe do zrcadla. Ve tváři bylo vidět, že jsem moc nespala a v očích se zračil smutek.,, Tady jsou kalhoty," ozvalo se a já si jej převzala. Byli to úzké černé rifle a divila jsem se, že trefila i velikost.,, Budu hned vedle."

,, Dobře," odpověděla jsem a dala se do svlékání. Když jsem v odrazu viděla svoje záda, povzdechla jsem si. Na chvíli mě napadlo, že utekla kvůli tomu. Když jsem byla oblečená, dost mě překvapilo, jak mi to slušelo.

,, Tak, co?" odhrnul se závěs a já se otočila. I ona vypadala dokonale.,, No, sakra. Vypadáš hned úplně jinak. To si musíš vzít."

,, Andreo, odešla kvůli tomu, co mám na zádech? Vím, že by jsi mi neměla nic říkat, ale teď jsem se viděla a asi bych se ani nedivila," zeptala jsem se a sledovala její reakci.

,, Ne. Myslím, že kvůli tomu, to nebylo. Alespoň nic takového neříkala," usmála se.,, Jak v tom vypadám já?"

,, Být chlap, dám si říct," zasmála se a odběhla. Já se opět převlékla a počkala na svůj doprovod.,, Trvá ti to déle, než chlapovi," prohodila jsem, když vylezla z kabinky. Měla v ruce několik věcí, které dala do košíku. Včetně těch mých.

,, Taky jsem toho měla víc než ty. Ale to napravíme. Ještě ti něco vybereme," odpověděla a já se zastavila.

,, Hej, jsem dospělá a samostatná. Dokážu si vybrat věci sama. Samozřejmě si cením tvé pomoci," řekla jsem a ona už držela v ruce další košili. Byla černobílá a na chvíli mě napadlo, že je jako já. Dny, kdy jsem veselá s mám světlé chvilky, ale přijdou i dny, které jsou naprostý opak.

,, Co na ní říkáš? Vnímáš mě vůbec?" zamávala mi rukou před obličejem.

,, Promiň, zamyslela jsem se," usmála jsem se a ona si povzdechla.,, Beru jí. Ale musíme najít světlé kalhoty. Abych měla nějakou změnu."

,, Pořád myslíš na Denisu?"

,, Ne, momentálně jsem přemýšlela nad jinými věcmi. Napadlo mě, že ta košile je jako já. Bílá značí tu dobrou stránku mého já a černá pravý opak," řekla jsem a ona uznale přikývla. V kapse se mi ozval telefon, přišla mi esemeska a nechápavě jsem se dívala na Andreu.

,, Co je?" zeptala se, když viděla jak koukám na telefon.,, Jestli řekneš, že musíš řešit něco pracovního, rovnou se to zamítá."

,, Ne, práce to není. Píše Denisa. Ptá se, jak si užíváme nákupy a mám se doma podívat do e-mailu."

,, To je ovšem velký pokrok. Ještě včera s tebou odmítala mluvit, nakonec mluvila. Ale teď už ti i píše."

,, Není to žádný pokrok. Ptá se na nás obě. A e-mail? Tam bude něco k práci. Nemyslím si, že se chce bavit o mně nebo o ní," odpověděla jsem a košile skončila v košíku.

,, Nebudeš si to zkoušet?"

,, Ne, jsou to mé velikosti a tak tomu důvěřuji. Nerada si věci zkouším v obchodě. Hlavně obleky mám šité na míru, takže jsem to ani nikdy dělat nemusela."

,, Jak myslíš," mávla rukou a vybírala i věci pro sebe.,, Ale já si to zkusit musím. Budeš aspoň mým poradcem."

,, Dobře, zatím jí odepíšu," řekla jsem a posadila se na křeslo u kabinek. Držela jsem telefon a přemýšlela, co odepsat.

E: Jsme v obchodě s oblečením a teď si zkouší další. Dokonce jsem vybrala i něco pro sebe. Teda spíše ona mi něco vybrala. Jak se máš a co děláš?"

Zprávu jsem odeslala a nervózně čekala až vyjde z kabinky. Schválila jsem nakonec jen něco málo a tak jsme mohly zamířit jinam. Když se ozval znovu telefon, obdarovala mě tázavým pohledem.,, To je Denisa. Odepsala jsem jí na tu zprávu."

D: Tak to je fajn, že si to užíváte. Aspoň na chvíli vypneš. Dejte na sebe pozor. Jinak se mám normálně a koukám na televizi.

,, Odepsala jsi?"

,, Je to slušnost, takže ano. Přeci jsi nečekala, že bych to ignorovala."

,, Rozhodně ne. Jsem ráda, že udržujete kontakt. Jen s tím buď opatrná. S ničím na ní nespěchej."

,, Nejsem malá holka," upozornila jsem jí a vešla s ní do dalšího obchodu. Už teď jsem věděla, že domu se nedostaneme nijak brzy.

Díky za přečtení, hlasy a komentáře. Co na to říkáte?