Poddej se mi!

Kapitola třicátá první

Minuty utíkaly a já si přála, aby se ve dveřích nikdo neobjevil. Nervózně jsem si pohrávala s prsty a chvilkma poklepávala nohou.

,, Uklidni se, bude to v pohodě a jistě se tu dlouho nezdrží, když pozná, že tu není vítaná. A navíc, budu tu s tebou," mluvila klidně, zabalila nás do deky a přitáhla si mě do pevného objetí. Její přítomnost mě dokázala celkem uklidnit a dostat do pohody.

,, Já vím, Deny. Ale nevím, co od toho čekat. Neviděla jsem jí spoustu let a ani o to nemám zájem. Chci si užívat života po tvém boku, mám na starost také firmu. A vybudovat takovou firmu? Věř mi, že mě to stálo spoustu času a sil. A teď se tu ukáže ženská, která je mi vlastně cizí?"

,, El, hlavně buď v klidu. Vyslechni jí a pak jí pošli klidně do háje. Nemá cenu se tím nervovat," zase měla pravdu. Stresovala jsem se a to zcela zbytečně. Přitáhla jsem si jí blíže k sobě a spojila naše rty.

,, Miluju tě, Deniso. A budu tě milovat ať se děje cokoliv. Otevřeš bránu?"

,, Samozřejmě. Zůstaň pěkně pod dekou," souhlasila a já už pak pouze sledovala jak jde ke dveřím a zadává kód k otevření brány. Odhadla jsem to správně, protože byl slyšet motor auta. Denisa pootevřela dveře a vrátila se ke mně pod deku.,, Všechno bude v pohodě."

,, Uklidňuješ sebe nebo mě?"

,, Asi nás obě," pokrčila rameny a já se nad tím musela pousmát. Když jsem zaslechla zavření dveří, úsměv mi spadl a povzdechla jsem si. Denisa se povzbudivě pousmála. Ano, byla jsem ráda, že tu vedle mě sedí a dodává mi sílu. Vstala jsem a vydala se jí naproti.

,, Ahoj, El," natáhla ke mně ruku a já v tu chvíli uhnula. I přesto mi dlaň lehce položila na tvář a pohladila mě. Bylo to překvapující. Nikdy se ke mně tak nechovala.

,, V první řadě nech boty na chodbě a kabát si můžeš dát na věšák. Něco k pití?" snažila jsem se být milá i přesto, jak špatně mi bylo.

,, Čaj a dva cukry, prosím."

,, Obývák je támhle. Omlouvám se za nepořádek, ale jsem nemocná a na úklid nemám ani chuť a ani čas. Je tam i má přítelkyně. Tak se snaž být míilá," přikývla a já zmizela v kuchyni. Musela jsem se zhluboka nadechnout a vydechnout. Zatím to vypadalo v pohodě, ale mohla to být pouze přetvářka. Neviděla jsem jí téměř pět možná šest let, ale musela jsem uznat, že se vůbec nezměnila. Bylo jí osmačtyřicet, ale nikdo by jí to netipoval. Stres ze mě nějak odpadl a já byla snad i ráda, že jí vidím. Že je zdravá, ale především živá.

,, Tak jsem..." zarazila jsem se, když jsem vešla do obýváku. Smály se a tak se mi ulevilo.,, Koukám, že jste se seznámily a bavíte se."

,, Máš moc milou přítelkyni a především krásnou," podotkla a já položila na stůl hrnečky.

,, Jo, to mám. Nutí mě pít sirup a ležet v posteli. Už je to druhý týden, co jsem se neukázala v práci."

,, Protože máš horečky a jsi nemocná. Přeci nechceš nakazit klienty a své zaměstnance, ne?"

,, Ta holka má pravdu," přikývla máma a já se posadila. Hned jsem přes sebe dala deku a pohled upřela na mámu.,, Asi chceš odpovědi."

,, Přesně tak. Zmizela jsi bez rozloučení a jakéhokoliv vysvětlení. Šest let jsem o tobě nevěděla a nevěděla, zda jsi vůbec na živu. A teď přijdeš jako nic? Nechápu to. Zmizela jsi hned jak tátu zavřeli," řekla jsem a rozkašlala se.,, Jediný cos mi tu nechala byla tvoje kreditní karta. Byla jsem úplně na dně a pak přišel Martin s tím, co mám na starost. Poznala sem Andreu a s její pomocí založila firmu, která skvěle funguje," Denisa mě chytla za ruku a upila z hrnku čaje. Já už to udělala po několikáté. Poté sáhla pod stůl a podala mi léky.