Poddej se mi!

Kapitola čtrnáctá

Ráno mě znovu probral protivný zvuk budíku. Nejradši bych se otočila a spala dál, ale nemohla jsem. Začal nový týden a v práci mě čekala spousta práce. Bohužel jsem věděla, že tam nebude Denisa. Budík jsem vypnula a pomalu se posadila. Měla jsem jednu zprávu a tak jsem jí otevřela.

D: Dobré ráno, Eliso. Doufám, že jsi se dobře vyspala a jsi připravená na nový pracovní týden. Andrea mě informovala o včerejšku a jsem moc ráda, že jste si to užily. Denisa

Musela jsem se pousmát. Byla jsem ráda, že napsala, ale trochu mě mrzelo, že nenapsala něco víc, ale nemohla jsem na ní tlačit. Nechtěla jsem o ní přijít a jak Andrea říkala, musela jsem jí dát čas.

E: Také přeji dobré ráno, Deniso. Spala jsem jen pár hodin, nějak se mi nedařilo usnout. Ani nevím, zda se mi tam chce, když tam nebudeš ty. Jak jsi se vyspala ty? Nepotřebuješ něco? Mohla bych Andreu poprosit, aby ti to dovezla. Myslím na tebe. Dávej na sebe pozor a brzy se vrať.

Odepsala jsem a vstala. Mé kroky zamířily rovnou do koupelny, kde jsem na sebe po chvíli nechala dopadat horké kapky vody. Potřebovala jsem se trochu uvolnit a tak jsem rukou zabloudila mezi svá stehna. Už to bylo dlouho, co jsem se sebe samé takhle dotýkala a pomohlo mi to k částečnému uvolnění. Zabalená v ručníku jsem se po zhruba čtvrt hodině vrátila do ložnice a otevřela skříň. Nakonec jsem zvolila krémově bílé kalhoty a k tomu barevnou košili, co jsme koupili den před tím. Byla to změna a musela jsem uznat, že k dobrému.

,, To by asi šlo," řekla jsem si pro sebe a vrátila se do koupelny. Vlasy jsem nechala volně dopadat na ramena a když jsem byla se vším spokojená, vzala jsem v ložnici vše potřebné a  odebrala se do kuchyně. Kafe jsem se nakonec rozhodla nedělat a vzala si na sebe černou, koženou bundu. Danielovi jsem napsala, že nemá jezdit pro Denisu, vzala klíčky od Range Roveru a za chvíli už jsem byla na cestě do práce. Za necelých patnáct minut jsem měla i zaparkováno a chvíli jsem seděla v autě.

,, Proč tam nemůžeš být ty," povzdechla jsem si a ucítila slzy na tvářích.,, Co jsem udělala tak špatného?" ptala jsem se sama sebe a snažila se to pochopit. Byl to snad onen polibek? Nebo moje odpověď na otázku, proč jsem to udělala? V hlavě mi toho běžela spousta. Slzy jsem nakonec setřela a vystoupila. Cesta do kanceláře se mi  zdála jako nekonečná. Když jsem vystoupila z výtahu a zahlédla Andreu, nahodila jsem úsměv.,, Stihnu si udělat kafe?"

,, Stihneš to zcela v pohodě. Schůzku máš za hodinu," odpověděla a já přikývla.,, To, co vidím, jsou slzy, že? Stalo se něco?"

,, Slzy? Kdepak, to se vám něco zdálo. Až přijde klient, nejdříve mě informujte. Zatím si projdu materiály," řekla jsem a ona pochopila, proč jsem jí začala vykat. V kanceláři jsem si odložila bundu a udělala si kafe. Notebook jsem měla již zapnutý a tak jsem k němu s kávou usedla a sáhla po připravené složce. Snažila jsem se soustředit na práci, ale vůbec se mi to nedařilo. Vše jsem pročítala, ale přišlo mi, že nevím oč jde. Ozvalo se zaklepání a tak jsem se podívala ke dveřím. Do kanceláře vešla pouze Andrea a tak jsem se opřela.

,, Víš, že poznám, když lžeš?" zeptala se a já se napila kávy.,, Stalo se něco?"

,, Nic se nestalo. Vše je v naprostém pořádku, proč by nemělo?"

,, Eliso, znám tě. Je to kvůli Denise? Protože jsem tu já a ne ona?" sklonila jsem hlavu a pak si jí podepřela rukama.

,, Ráno jsem od ní měla zprávu na telefonu. Přála mi dobré ráno a zda jsem připravená na nový pracovní týden. Také se zmínila o včerejšku."

,, Večer mi volala a ptala se jak jsme si to užily. Mluvila jsem i o tobě a ona poslouchala. Byla ráda, že se to v restauraci vysvětlilo."

,, Neříkala, kdy se vrátí? Tahle nevědomost mě ničí. Přemýšlela jsem zase nad důvody. Zda to bylo polibkem nebo mými zády," řekla jsem a pohlédla na Andreu. Ta se posadila na pohovku a soucitně se usmála.