Poddej se mi!

Kapitola čtyřicátá první

Hned jak jsem vyšla ven, zapálila jsem si cigaretu a opřela se o fasádu domu. Čekala jsem cokoliv, ale takovou informaci opravdu ne. Dle všeho, co jsem četla di opravdu zažila hotové peklo. Ani já sama si nedokážu představit, že bych to měla trpět.

,, Doprdele, doprdele, doprdele," říkala jsem si sama pro sebe a přitom obrátila zrak k nebi. Teď mi dávalo smysl, proč utekla. Proč utekla při pohledu na moje záda. Až teď jsem pochopila její strach při použití pout. Nechápala jsem ovšem chování policie. Jak mohly tomu chlapovi uvěřit, že ho zbila jeho vlastní dcera? Při pohledu na její dokonalé tělo, jim muselo být jasné, že by tohle nedokázala.

,, Paní ředitelko, omlouvám se, že vás ruším," ozvalo se a já pohlédla Lucii do tváře.

,, Už se stalo, co potřebujete?" zeptala jsem se a snažila se tvářit neutrálně.

,, Jen volala slečna Vítová a shání se po vás. Zda prý nevím kdy se vrátíte nebo kam jste odešla. Zněla poněkud vystrašeně."

,, Za chvilku tam přijdu. Jen jsem potřebovala na chvíli na vzduch a něco promyslet," pohlédla na mě a na cigaretu.

,, Je vše v pořádku? Jestli si potřebujete promluvit nebo něco, není problém," musela jsem se pousmát a potáhla z cigarety.

,, Nic není v pořádku, ale to se vás netýká. Proč jste na mě tak milá? Nechovám se k vám zrovna dobře. Ale vy mi tu i přesto nabízíte pomoc."

,, Protože v jádru nejste tak zlá, jak se tváříte. Vycítím to z lidí a vy jste ve skutečnosti jiná. Jen to nedáte najevo," její odpověď mě vcelku překvapila. Mluvila klidně a do toho se dokázala usmívat.,, Řeknu jí, že se brzy vrátíte."

,, Díky, Lucie. Zkusím to změnit a něco vymyslet," usmála jsem se a ona přikývla.,, Řekněte Denise, že za chvilku dorazím. Že jsem pouze před budovou."

,, Jistě. Kdyby jste něco potřebovala, víte kde jsem," poté zmizela za dveřmi a já znovu potáhla z cigarety. Vzala jsem do ruky telefon a dívala se na číslo, které jsem našla. Co když už nefunguje? Nebo již semnou nebudou chtít mít nic společného? Co když mi to ani nezvedne? Přemýšlela jsem tiše a snažila se uklidnit. Ale věděla jsem, že musím něco udělat. Že za to musí zaplatit. Nemohla jsem přejít mávnutím ruky, co udělal člověku, kterého tolik miluji. Který pro mě tolik znamená. Musela jsem se pousmát nad tím, jak málo stačilo, abych pro ní ztratila hlavu. Jak málo stačilo k tomu, abych se znovu zamilovala. Nakonec jsem telefon uložila a nedopalek hodila do kanálu. Za chvilku už jsem byla ve svém patře a mířila do kanceláře.

,, Už jsem zpátky, Dee," řekla jsem, když jsem vešla. Hned se zvedla a ruce mi obmotala kolem krku.,, Copak? Snad jsem ti tolik nechyběla, krásko."

,, Spíše jsem se lekla, kde jsi. Bylo to divné se vzbudit a nevidět tě. Myslela jsem si, že...," dala jsem jí prst na rty a tím jí umlčela.

,, Tohle bych nikdy neudělala. Když jsem řekla, že můj názor se nikdy nezmění, myslela jsem to vážně," ruku mi dala za krk a přitáhla si mě k polibku. Začala jsem jí ho vracet a přitáhla si jí těsně k sobě.,, Za chvilku mám další schůzku," řekla jsem, když jsem se odtáhla.

,, Během toho, co jsi byla dole, ten chlápek volal a omluvil se kvůli nemoci. A ten poslední to zrušil úplně, protože si sehnal někoho jiného."

,, Jeho chyba," řekla jsem klidně. Poté jsem strčila do dveří, které se po chvíly zavřeli. Dívala jsem se jí do očí a měla chuť chytit za tu její košily a jedním trhnutím jí z ní sundat.

,, Udělej to, nač teď myslíš," řekla a já jí sundala sako, které letělo stranou.,, To je vše?" nenechala jsem se pobízet a strhla z ní košili. Knoflíky se rozletěli do všech stran a košile sklouzla k zemi. Poté jsem si dala její ruce kolem svého krku a zvedla si jí do náruče. Zády jsem jí opřela o dveře lehce jej kousla do ušního lalůčku.