Poddej se mi!

Kapitola čtyřicátá devátá

Nervózně jsem chodila sem a tam a vyhlížela auto, kterým měla Andrea přijet. Přišlo mi to jako celá věčnost, než jsem jí zahlédla. Zastavila a rychle vystoupila.

,, Můžeš mi říct, co tady dělá a jak došlo k tomu, že si prostřelila nohu?!" zvýšila na mě hlas, ale když viděla mé slzy, objala mě.
,, Nechala jsem sem přivézt jejího otce. Chtěla jsem, aby zaplatil za to, co jí kdysi provedl. Ale on mi to tu začal vyprávět, jakoby na to byl hrdej," řekla jsem.,, Po nějaké době jsem šla ven na vzduch. Abych se uklidnila. Martin jí měl hlídat. Poslala ho ovšem do kuchyně a on nechal na stole nabitou zbraň."
,, To ovšem nevysvětluje kluků v její noze."
,, Šla dolu a když zjistila, kdo tam je, zamkla dverě," začala jsem vyprávět a pomalu došla až k osudné chvíli.,, Myslela jsem, že mi tu zbraň dá, ale odstrčila mě a dvakrát vystřelila. Jednou se trefila."
,, Ale ta druhá se odrazila a tu má teď v sobě," přikývla jsem a sledovala jak si bere tašku a stříbrný kufřík.,, Máš štěstí, že jsem dělala na chirurgii. Jinak by to byl průser. Zůstaň tady. Nebo si sedni ke mně do auta. Jdu se pokusit s tím něco udělat. Aspoň, že obchoduješ s léky a ne se zbraněmi."

Jakmile to dořekla, zmizela za dveřmi a já se posadila do jejího auta. Pořád jsem si nervózně hrála s rukama a sama sobě si nadávala. Když jsem si představila, že jí kulka mohla zranit i v jiných místech, dělalo se mi z toho špatně. Věděla jsem, že je to moje vina. Měla jsem jí tu zbraň hned vzít a na nic nečekat. Když se vedle mě otevřely dveře, lekla jsem se. Stál tam Radek a bezradně mě pozoroval.

,, Je v pořádku, že jo?" zeptala jsem se a on si přidřepl.
,, El, ta kulka zasáhla jen nohu. Naštěstí. A na to se neumírá. Teď musíš věřit Andree a Martinovi. Nechci se jim tam plést, ale naposled jsem postřehl, že tu nohu budou muset otevřít. Kulka je v nějaké divné poloze."
,, Sakra. Tohle se nemělo stát."
,, El, nemělo. Ale bohužel se stalo. Měla jsi jí tu zbraň vzít. Tobě by neublížila."
,, Já vím, Radku! A víš, co je nejhorší? Její mámě jsem slíbila, že na ní dám pozor a bude semnou v bezpečí. A o pár hodin později, to nedokážu ani dodržet."
,, Ne, nezačínej s tím. Nedávej si to za vinu. Nemůžeš za to. Byla nešťastná shoda náhod. Ona tě za to taky nebude určitě vinit. Musíš být kvůli ní silná," řekl a usmál se. Měl pravdu, nemohla jsem se z toho složit. Když vyšla ven Andrea, odstrčila jsem Radka a šla jí naproti.

,, Tak, co? Bude v pořádku?" vyhrkla jsem hned.
,, Musíme jen doufat," řekla a podala mi kelímek s kulkou.,, To jí můžeš schovat na památku. Dostala teď infuzi s léky a spí. Jen bude třeba, abych u vás nějakou dobu byla. Pochybuji, že jí zvládneš podávat infuze. Takže poberu, co bude třeba, dám to do auta a sejdeme se u vás. Kluci ti jí přenesou do auta na zadní sedačky."
,, Do hajzlu," opřela jsem se o ní.,, Tohle jsem podělala."
,, Na tom už teď nezáleží. Budeme teď muset doufat, že se nerozvine nějaká infekce. Ale snad ne. Kdyžtak máme antibiotika. Ale na druhou stranu mám obavy o něco jiného."
,, O co?"
,, Jestli se na tu nohu postaví a bude v ní mít cit."
,, Myslíš si, že..."
,, Eliso, nemyslím si nic a věřím, že k tomu nedojde. Nejlepší by bylo jí vzít do nemocnice, ale vzhledem k tomu, že jde o střelné poranění, těžko by se vysvětlovalo, jak k tomu došlo," řekla a vzala mě kousek stranou. Ven vyšel Radek, který měl v ruce Denisu a Martinovi jsem hodila klíčky.
,, Sejdeme se tedy u nás."
,, El?" otočila jsem se.,, Jeď opatrně a pomalu. Hlavně se uklidni. Žije a žít bude, ano?"

Přikývla jsem a vydala se k autu. Kluci už Denisu položili na zadní sedačky a pytlík s infuzí zavěsili na držátko u střechy. Oba jsem objala a po chvíli se vydala na cestu. Chvílemi jsem se dívala do zpětného zrcátka a kontrolovala, zda spí. Začala něco mumlat ze spaní a tak jsem za sebe natáhla a krátce jí pohladila.

,, Jsem tady, krásko. Za chvíli budeme doma," najednou bylo ticho a tak jsem hádala, že jí to uklidnilo. Že jí dokázal uklidnit můj hlas. Když jsem přijížděla, všimla jsem si, že Andrea už je tam. Otevřela jsem bránu a pak jí za námi zavřela.,, Jak jsi se sem dostala dřív?"
,, Já mohla jet rychle. Ty ne. Proto jsem tu dřív," řekla a ani se neusmála. Byla na mě pořád naštvaná.,, Odemkni a pak jí přeneseme nahoru do ložnice. Tam bude mít pohodlí," přikývla jsem a hned tak udělala. Denisu jsem vzala do ruky a opatrně jí nesla do ložnice.
,, Nech nás tady, sundám jí to špinavé oblečení a obléknu jí něco jiného."
,, El, hlavně opatrně na tu nohu. Jsou tam stehy. Sice je to dobře stažené, ale donesu na to ještě ortézu. Aby jí nemohla pokrčit. Máš tu ještě někde tu svojí?"

,, Je dole v šuplíku pod televizí," přikývla a zmizela. Já se posadila na postel a dívala se na spící Denisu.,, Měla jsem tomu zabránit, odpusť mi. Neměla jsem tě tam brát," otřela jsem si slzy a začala jí svlékat. Ze skříně jsem vytáhla své dlouhé tílko a opatrně jí jej natáhla. To samé jsem udělala se šortkami.
,, Mohu?" otevřeli se dveře a já zrovna Denisu přikryla.
,, Jo, můžeš. Jak dlouho bude takhle spát? Není divný, že jí ani nevadí, že se s ní hýbe?"
,, Bude spát ještě tak tři až čtyři hodiny," řekla a opatrně jí nasadila mou ortézu.,, Máš něco, kam můžeme pověsit ten pytlík? Je potřeba, aby byl ve výšce," přikývla jsem a společně s Andreou vše připravila.,, Buď ráda, že spí. Tohle je na bolest. A další může dostat za šest hodin. Takže až se probere."
,, Bude jí to bolet," dokončila jsem větu a viděla jak jí Andrea pozoruje.

,, Sice dostává léky na bolest, takže to nebude tak hrozné. Ale i tak jí to bolet bude," pousmála se.,, Pojď dolu. Dáme si kafe, obě ho teď potřebujeme," snažila se mě vystrkat z pokoje.,, Spí, můžeš odejít," řekla a tak jsem vyšla a dveře jsme nechaly pootevřené. Když jsme došly dolů, Andrea šla udělat kafe a já se posadila na gauč. Celé jsem to považovala za svou chybu. Za své celkové selhání, které si nikdy neodpustím.
,, Do hajzlu," řeknu a znovu se rozbrečím," ani nevím jak dlouho to trvá, než mě Andrea stáhne k sobě do objetí a snaží se mě uklidnit.

Díky za hlasy, přečtení i komentáře