Twins

1.Kailina sestra 'žije'...

"BOOOM! HEADSHOT!!" zakřičí Brian a já se s třeštící hlavou sesunu k zemi jako šutr. Míč na vybíjenou se odkutálí na jinou stranu, po tom, co mi způsobí zřejmě asi týdenní bolest hlavy a obří bouli. Ležím na zemi jako vyvržený vorvaň a civím do mraků. Brian s Kailou se rozchechtají jako retardovní tuleni a dojdou ke mně. Jo, tímhle asi ta naše vybíjená skončila. Promnu si místo zásahu. No super, ta boule bude větší, než jsem si myslela. Najednou mi výhled na mraky zastíní Kailina hlava. Usmívá se od ucha k uchu a její medově hnědé vlasy se jí pohupujou sem a tam. Zasténám a převalím se na bok. "Myslím, že jsme skončili."konstatuje Brian s úsměvem na tváři. Zavrčím a on se znovu rozesměje. Podá mi ruku a já se nechám zvednout ze země. Brian se stále směje a podívá se mi do očí. Má je zelenohnědé, takové ne příliš výrazné a zvláštní dojem mu dodávají i sestříhanén vlasy podle poslední módy, hrbolatý nos, tmavé obočí, úzké rty a uhlazá pleť. Je asi o hlavu vyšší než já, takže na mě shlíží, jako kdyby stál na nějakém vrcholku skály. "Ten hod byl dost hnusný."řeknu chladně. Udělá hrané psí oči a potlačujíc smích řekne:"Promiň, já to tak nemyslel." Povytáhnu obočí a on vyprskne smíchy. Kaila se postaví vedle mě a dá mi ruku na rameno. "Ne vážne, bylo to hnusný Briane." Ale i přesto se směje. I mě zacukají koutky úst. "Jojo, bylo. Sorry."řekne se smíchem Brian. Zavrtím hlavou a rozhlédnu se kolem, jestli nás někdo nevidí. Nechtěla bych totiž slyšet od svých spolužáků, že se tady Brian ohýbá v nějakých zoufalých křečích a že mu určitě ubližuju, ikdyž to je vlastně jenom smích. Ono to u něho totiž jen vypadá, jako kdyby se dusil nebo umíral. Ale mezi rozbouranými, vyhořelými nebo zhroucenými domy nikoho nevidím. Jen kolem se motá pár dělníků, kteří každodenně rekonstruujou domy, aby se v nich mohlo zase bydlet. Já, táta a můj malý bratříček bydlíme v domě, který je už dlouho na spadnutí, ale nikdo nám ho nechce opravit a tak na tom táta pracuje sám. "Nejdem si něco koupit?"zeptá se Kaila. "Ty snad máš peníze?"zeptám se s úšklebkem. Kaila pokrčí rameny. "Možná to nemusíme kupovat." Zavrtím hlavou."Ne, krást nebudu. K tomu se snížím až opravdu nebudu mít co jíst." Brian už s vážným výrazem na tváři přikývne na souhlas se mnou. Kaila znovu pokrčí rameny a rozhlédne se kolem."Tak co teda budeme dělat? Mě už se vybiša hrát nechce." Brianovi zacukají koutky. "Půjdem se třeba projít, ne? Kouknout se, jak jdou rekonstrukce a tak..."navrhnu. Oba dva přikývnou a my se vydáme po rozpraskaném asfaltu ven z bývalého hřiště s pískem do ulic. Dnes to vypadá, že začne co nevidět pršet. Ostatně tak je to už hódně, hodně dlouho. Buď jsou to těžké mraky, nebo obvyklé mračna nikdy nemizícího kouře a smogu. Řekla bych, že obojí najednou se to smíchalo dohromady. Z rozbombardovaných ulic přejdeme to lepší části našeho společenství, nebo jak by se řeklo kdysi dávno, města. Jmenuje se to tady Společenství č. 28. Od doby, kdy nastala 3. světová se všechno do puntíku změnilo. Tedy, změnilo se to až po válce. Lidé sice vyhráli, ale nebylo už ani co vyhrát. Celá Země byla tak vypleněná, vyhořelá, rozbombardovaná a nevím co ještě, že se všichni lidé museli sjednotit. Všihni se museli naučit společný jazyk, tedy angličtinu a jako měnu zavést americké dolary. Evropa se stala Strništěm, Asie Planinou, Austrálie Polem, Afrika Pustinou. Lidé společně zahnali dvojčata do Ameriky, ale ti tam pozabíjeli všechny američany, nebo aspoň ty, kteří neutekli, a usadili se tam. A Buňka taky zmizela. S nimi. Už sto let se ji snaží Vláda najít. Každý měsíc vysílají Pátrače, aby ji hledali. Bohužel jen malokdo z nich se vrátil. Teď jsou všude, jak už jsem řekla, zničené domy a nejméně polovina z nich neobydlená, stejně jako zbytek světa. Lidé horko těžko shánějí práci a jídlo. Vegetace se ještě jakž takž zachovala, ale zvířata zcela vymizela. V přírodě teď nenajdete jediného živáčka. Možná proto, že už neexistuje mnoho rostlin ve volné přírodě. Vymřely i včely a další opylovači, tudíž se většina rostlin nemůže rozmnožovat a plodit své ovoce. Tedy až na takové ty keře a další rostliny, které si vystačí samy. Ale taky většina z nich byla spálena. Teď se vyrábí uměle vytvořené opylení a v přísně chráněných sadech tak rostou jabloně, hrušně, švestky, jahody, třešně, papriky, okurky, zelí, rajčata a další. Bohužel je jich málo. A nemůže si je dovolit jen tak někdo. Třeba to rozhodně nejsem já, Kaila ani Brian. Patříme mezi obyčejné chudé lidi, kteří se sotva uživí na domácím chlebu a nudlích s vodou a kořením. Škola je pro všechny studenty zdarma, což je dobře, protože bychom s naší rodinou nevystačili. Táta dělá doktora, jednoho z nějlepších. Naučil mě spoustu věcí. Ale i přesto, že je to velmi užitečná a důležitá práce, je málo placená. Procházíme kolem menšího sadu jabloní, obklopených plotem s ostnatým drátem a dvaceti po zuby ozbrojenými vojáky, kteří si nás měří podezřívavými pohledy. Jo, dnešní děti jsou schopny všeho a krádež je jen nepatrná maličkost. Zvlášť, když se vám blíží 15. narozeniny. Ale Brian je až moc v klidu. On má narozeniny už za dva dny. A neukazuje žádné známky paniky či šílenství. Prostě o tom nemluví, jen se směje a užívá si poslední dny. Bože, proč já mám tak chmurné myšlenky? On se přece vrátí! Je to vypracovaný kluk s rychlými postřehy, ten se musí vrátit. Mě ještě zbývá půl roku. A Kaile rok. Dostaneme se do části, kde se obchoduje s pečivem, což je jedno z mála přijatelných jídel, a starobylostmi z různých dob. Projdeme kolem a míříme nevědomky směrem na rozlehlou písšitou pláž, kde se nachází Most. Aby bylo jasno, Most je lépe řečeno podvodní tunel, který jako jediný nebyl zničen během války, jenž vede odsud ze Strniště, konkrétně z bývalé Francie, do bývalé Ameriky. Ne. Tady jsem se nechtěla dostat. A vypadá to, že ani Kaila z toho není nadšená. Nervózně se ošije a poodstoupí dozadu. Brian jen stojí a hledí na skleněný průchod do moře, který začíná schodama do dostatečné hloubky a potom pokračuje rovně po celých více než tisíc kilometrů. Nikdy jsem vevnitř nebyla, ale táta mi o tom vyprávěl. Nerada myslím na to, že bych tam někdy vlezla a ocitla bych se pod kdoví kolik tisíci tunami vody. Při tom pomyšlení mi naskočí husí kůže a já si přitáhnu mikinu ještě více k sobě. "Proč musíme být zrovna tady?" zeptá se Kaila přiškrceně. Prohrábnu písek a rozhlédnu se po chmurné pláži. Ruch za náma ustal, jelikož jsme už daleko. Brian si povzdechne. "Musím se už duševně připravovat na cestu." Chabě se na mě usměje. Zavrtím hlavou a stisknu rty."Jak můžeš být tak klidný?"zeptám se. Pokrčí rameny a vetře se mezi Kailu a mě. Obě dvě nás obejmě kolem ramen a já udělám s Kailou totéž. "Prostě už jsem se s tím srovnal. Stejně s tím nic nenadělám, tak proč stresovat? A navíc, nic se mi nestane, neboj."vřele se usměje a stiskne mi rameno. Usměju se taky, když v tom se začne červené světélko umístěné na stojanu na kraji tunelu houkat a otáčet se. "Někdo se vrací." šeptne Kaila. Na pláž se žačnou hrnout lidé z různých vrstev společenství. A pak se přiženou i vojáci a někteří politici. Zkrátka celé společenství. Všichni chcou být u toho. Vyčkávavě stojíme v první řadě a hledíme do tmavého tunelu. Už jsem takových návratů viděla desítky, ale vždycky stojím se zatajeným dechem v paranoidním strachu, že se sem vrátí místo toho člověka jeho dvojče. Netuším, kdo se teď vrací, protože téměř každý den někdo odchází. A polovina se jich nevrací. A nebo trvá měsíce, nebo i roky, než se vrátí. A to je jedna z věcí, které se obávám, protože Brianovi už nezbývá mnoho času. Čekáme ještě deset minut, zatímco se sem hrnou další civilisté. Vojáci se protlačí dopředu s puškama a postaví se okolo tunelu, připraveni zasáhnout, kdyby se něco pokazilo. A pak konečně uvidím dotyčnou osobu. Z tunelu se po schodech vypotácí útlá dívka s kaštanovými vlasy a smrtelně bledou pletí. Její džíny jsou roztrhnané stejně jako tričko a na obličeji ji hyzdí ošklivý škrábanec přes oko a nos a zbytek těla má na různých místech potřísněné zaschlou krví. Dívka zasténá a dopadne na bok do písku. Kaile se zúží zelené oči. A já taky zůstanu uhranutě stát. Tohle je Marylin, Kailina sestra. Vojáci přispěchají k Marylin a jeden z nich se autoritativním hlasem zeptá na očekávanou otázku:"Uspěla jsi?" Marylin se zvedne na sedřených loktech a sundá si ošoupaný batoh ze zad. Klekne si a prohlédne si dav. Když spočine pohledem na Kaile, trochu se uvolní, ale i tak vypadá...rezignovaně. A jak by ne. Kaila už ji oplakala. Ona tam za Mostem byla dva roky. A teď se vrátila. Vnímám, jak se Kaila usilovně drží, aby se ke své sestře nerozběhla. Vojáci by ji zadrželi. Marylin sklouzne po tváři slza a otočí se zpátky na vojáky:"Já-já...ne...nedokázala jsem...já-se moc omlouvám...bylo jich moc a-" Voják se vrhne k ní, chytne ji zezadu za vlasy a Marylin vykřikne. Strhne jí hlavu k zemi, až do zaduní a nechá ji třást se na zemi. Kaila ječí nadávky, ale vojáci ji neposlouchají. Brian mě musí pustit a chytit Kailu kolem pasu, aby se na ně nevrhla a nezadělala si na pořádný průser. Já jen šokovaně hledím na to, co ten hajzl dělá. Voják zvedne nohu a tvrdě ji přišlápne na Marylininu hlavu. Ta se zazmítá na zemi a v křečích se snaží vzdorovat tlaku. Při tom se jí hlava pootočí, takže leží jedním líčkem na písku a druhé má odhalené. Voják znovu zvedne nohu a zase došlápne, tentokrát tvrději. Marylin útrpně kňučí a třese se, ale voják bez milosti opakovaně došlapuje na její hlavu, až se ozve příšerné křupnutí. A to už se kolem Marylin utvořila kaluž krve. Kaile se po tváři kutálejí slzy a nepřestává na vojáky křičet sprosté nadávky. Ani nevím, kde se to v ní všechno vzalo. Brian ji otočí k sobě a přitiskne si ji na hruď a ona mu brečí v jeho náručí. Marylin s vyvalenýma očima, stejně zelenýma jako Kaila,leží v písku, brutálně zavražděna, protože nezabila své zlé dvojče.

Tak lidi, co myslíte? Je to trochu jiné kafčo, než Strážci a Akademie, ale změna je život :D A budu pokračovat v obou, ale tenhle mi už nějakou dobu ležel v hlavě a mě to nedalo, takže jsem to musela někam napsat. Už v první kapitole se tam něco dělo, takže vám nemusím snad psát, že se to rozjede, ikdyž se to opravdu rozfičí ještě víc :D Jinak pište do komentářů, co si o tom myslíte, jestli mám pokračovat...