Twins

9.Něktěrým už zkrátka nestačí ta chabá strava...

Hladově se zakousnu do uměle vytvořené čokolády. Co teď...Mám to kousat, nebo cumlat? Toť otázka...Iana nebo Hedr se zeptat nemůžu, ti by to sotva věděli a jediný rozumný člověk jsem tady já. Ian se na mě zahledí svým známým ledovým pohledem a já mám na chvíli pocit, že si snad přečetl moje myšlenky, ale hned se zase odvrátí a jedním kousnutím ukousne půlku velice kvalitního pečiva. Tedy tak kvalitního, jak jen je to možné. Hedr má celou hlavu zabořenou do batohu, jenž patřil té malé holčičce a vytahuje z něj zbylé jídlo. Do obličeje mě příjemně hřeje teplo ohně a čokoláda se mi zvláštním, ale příjemným způsobem lepí na zuby a na patro. Hedr vytáhne z batohu poslední jídlo a se spokojeným výrazem si zkříží nohy a začne pojídat nějakou podlouhlou zelenou věc...Ahá, okurku! Kdysi jsem ji viděla v učebnici! "Co to sakra je?"zkřiví obličej Hedr a s plnou pusou si prohlédne okurku. Nejspíše je kyselá. "To je okurka."odpovím na její otázku, která ovšem nejspíše nesměřovala na mě, jelikož po mě vrhne pohled typu: Nikdo se tě na nic neptal! Ian si okurku prohlédne a povytáhne jedno obočí. Mimochodem, je to přesně to s jizvičkou, takže to působí dost roztomile. Sakra...co to plácám?! "Kdyby jsi to neukousla, vypadalo by to dost věrně jako-" "Neříkej, jak by to vypadalo! Sakra ty nechutnej perverzáku!"štěkne na něho Hedr a najednou jako kdyby nevěděla, co se zeleninou má dělat. "Skvělý, teď už to vůbec nemám chuť jíst."nakrčí nos Hedr a Ian se zazubí. Svůj vlastní smích udusím dalším kouskem čokolády. Ian se na mě podívá a zachechtá se. A já taky. Hedr se podívá z jednoho na druhého. "Co je? Neříkejte, že byste ještě chtěli jíst dál kdyby vám někdo 'nejmenovaný' řekl, že to vypadá jako péro!" Podívám se Ianovi do modrých očí. Jemu trochu zacuká obočí s jizvičkou a oba dva se ve stejnou chvíli rozesmějeme. Má příjemný smích. Vlastně je úplně stejný, jako Brianův, ale u něho působí tak nějak jinak...více drsněji. Takový ten smích starších kluků...Dobře, řeknu to...sexy... Najednou mě bodne nůž provinilosti, že takhle mluvím o někom, kdo zabil Briana. Přestanu se smát a Ian po chvilce taky. Hedr se na mě podívá mýma očima. "Lezeš mi na nervy."procedí. Zamrkám a pokrčím rameny. Tak nějak si na tohle své zvláštní dvojče začínám zvykat, ikdyž mě její chování pořád zneklidňuje, vytáčí a otravuje. Ona to má asi stejně, jenže tak desetinásobně zvětšené. "Tobě leze na nervy každý."ušklíbne se Ian a kousne si do pečiva. Hedr obrátí oči v sloup. "Ty sklapni." Ian se rozesměje a já se uculím. "Jdu si někde mezi to smetí ulevit, ne že mi utečete."prohlásí nakonec Hedr a vzdálí se od nás. "To opravdu potřebujem vědět!"křikne za ní pobaveně Ian. Nacpu si celou tabulku čokolády do pusy, abych trochu zadusila smích, ale způsobí to jenom to, že začnu sípavě kašlat. Ostré hrany čokolády se začnou pomaloučku rozpouštět a vytékat mi z koutků úst. Přiškrceně zakašlu a pokusím se příliš velké sousto pokousat, ale nejde to. Nezbývá mi nic jiného, než čekat, až se čokoláda trochu rozpustí. ian se na mě podívá a znovu vyprskne smíchy, což mi ani trochu nepomůže, protože se začnu smát taky. A s pusou plnou čokolády to opravdu není nic snadného. Do očí mi spadnou světlé mastné vlasy. Ian se mi dál směje a mě se konečně podaří pokousat a následně o něco obtížněji polknout všechno, co mám v ústech. Ulehčeně si oddechnu. "Tohle je lepší."zasměju se. Ian si mě prohlédne a v úsměvu odhalí svoje rovné zuby. Pak se najednou přesune kolem ohně vedle mě a ukáže mi na pusu. "Máš tady čokoládu."popíchne mě. "Ježiš...sakra..."začnu si otírat koutky, ale on mi přimáčkne ruce zpátky k tělu. Pak si trošku olízne prst a přiloží mi ho ke koutku úst a začne mi z nich mírně stírat čokoládu. Pak ho odtáhne a slíže z něho tmavou sladkost. Zůstanu na něho ohromeně hledět, celá napjatá po tom doteku. Pak to samé udělá u druhého koutku. Neodtáhnu se. Naopak se mírně zachvěju. Bože můj...co to dělá? Všimnu si, že i on má u pusy ještě pár drobečků z toho neurčitého umělého pečiva. Bezmyšlenkovitě natáhnu ruku a přejedu mu palcem po rtech, takže všechny drobečky opadnou. Překvapeně zamrkám, když zjistím, jak jsou horké a měkké. Takové příjemně měkké. Ian se na chvilku zadrhne, ale pak si olízne prst s čokoládou. Já se stále jemně dotýkám jeho rtu. "Hej! Jděte od sebe potvory!" ozve se za náma můj hlas a Hedr si to k nám narázuje. Vyděšeně stáhnu ruku zpátky a Ian se odsune dál. Hedr si mě změří přimhouřenýma očima. "Já to viděla!" Ian se na ni znuděně podívá, jako kdyby se nic nestalo. Zato já cítím, jak mi do obličeje stoupá barva. "Tak co, prázdný měchýř?"zeptá se škádlivě Ian. Hedr se plácne do čela. "Jo. A udělat mi prohlídku náhodou nechceš?"zeptá se ironicky. Ian se odpudivě ušklíbne a zavrtí hlavou. Než vůbec může nastat trapné ticho, ozvou se drastické, přímo brutální výkřiky a trvalý jekot čiré hrůzy a strachu...Ianovi najednou zmizí z obličeje pobavení. Narovná se jako podle pravítka a ostražitě se zaposlouchá. Já sebou jen cuknu pokaždé, když nastane další a ještě trýznivější vlna křiku. Zděšeně se podívám na ty dva. Hedr jako kdyby polili bělidlem. Její obličej je bledý jako stěna a v hnědých očích se jí zračí strach. "Co...co to je?"hlesnu. Ian zatne zuby. "Kanibalové." Vytřeštím na něho oči. "Cože?!" Hedr se trhaně nadechne. "Asi si našli další oběti."procedí skrz zaťaté zuby. "CO?!!" Ječivé zvuky se ozývají pořád. Odhadla bych, že to jsou asi tři, nebo čtyři lidi. "Co tím myslíš, kanibalové?"zeptám se ho pomalu. Ian se na mě podívá. "Víš, co je to kanibal, že jo?" Kéž bych to nevěděla. "Jědí lidské maso."pípnu. Ian kývne hlavou. "Je to celá skupina. Většina jsou otřílení lidi, kteří zabili svá dvojčata, ale to nevím jistě. Jisté je jen to, že jim zkrátka nestačí ta chabá strava, takže..." Odmlčí se. Stejně mi to dojde. Takže začali jíst lidské maso. "No a takhle chodí a přepadají jak vás z druhé strany, tak nás. Většinou je jim to jedno. Mezi sebe přijímají jen ty nejsilnější. Kdyby ses k nim chtěla přidat, byl by to určitě dost risk. Je větší pravděpodobnost, že tě sní, než přijmou mezi sebe." Otřesu se odporem. Kanibalismus. "Proč...proč ale ti lidi tolik křičí?"vyptávám se dál, ikdyž si nejsem jistá, jestli to chci vědět. Ian si povzdechne. "Nevím, kolik jich tak je. Možná deset, patnáct...takže několik jich drží oběť a dalších několik ji požírá zaživa." Zhrozeně vypísknu. "Zaživa?!" Ian kývne směrem, odkud se ozývaj výkřiky. "Proto tak křičí." Hedr začne ihned schovávat do batohu všechny věci. "Mluvíš o tom...jako bys to někdy viděl."vzhlédnu k Ianovi. "Taky že viděl. Když mi bylo sedm. Chtěl jsem zrovna tomu chlápkovi ukrást jídlo, když přišli oni a já se musel schovat. Neviděli mě...Já jsem se ale musel dívat. Vítězila nade mnou zvědavost. Bylo to nechutné. Zvířecky nechutné." Už se ani nedivím, že je tak tvrdý a nebojácný. V životě ho toho muselo potkat tolik, že už ho nic moc nepřekvapí ani nevystraší. "Ale měli bychom vypadnout."konstatuje a začne oheň hasit sutinami, popelem, dokud nezhasne úplně. Já posbírám ještě zbytky jídla do druhého batohu a přehodím si ho přes záda. Ozve se ještě hrozivější zavřísknutí, než to předchozí a pak najednou jakoby sbor o jeden hlas snížil svou hlasitost. Jako by první podlehl bolesti a zraněním. Hrůzou mě zamrazí a já se otočím na ty dva. "Jsou až nechutně blízko."poznamená Hedr se špatně skrývaným strachem. Nemůžu s ní nesouhlasit. Nelíbí se mi, jak blízko se ty skřeky ozývají a už vůbec ne po tom, co jsem se dozvěděla, že je tam zaživa pojídají šílení kanibalové. Raději bych byla od nich co nejdál a je mi úplně jedno, že by to kdekdo nazval zbabělostí. Jenže kdo se chce nechat sežrat?! Když se s Hedr obě dvě narovnáme a vzhlédneme k Ianovi, hledí zamyšleně do dálky a jizvička na obočí mu cuká. Když se otočí na nás, překvapeně zamrká. "Sakra!!"zakleje a praští se do čela. "Tohle mi nedělejte!"okřikne nás. S Hedr se na sebe podíváme a vyměníme si naprosto totožné pohledy totálního zmatení. "Co jako?"vyhrkneme zároveň a pobouřeně se na sebe podíváme. Ani jedna očividně není nadšená, že jsme opravud tak moc stejné. Obvzvlášť Hedr se to nelíbí. Ian zatěká mezi náma očima. "Jste brutálně stejné! Vždycky si myslím, že mám otřes mozku a že vidím dvojitě, ale to vy dvě jen stojíte vedle sebe! No vždyť se na sebe podívejte! Právě teď se tváříte úplně stejně!" Podívá se na nás a trochu mu zacukají koutky. Vybavím si, jak jsem se těch rtů dotýkala a trochu se zardím. "Z jednoho problému se staly dva."zamumlá a s potlačovaným smíchem čeká na naše reakce. Oběma nám chvíli trvá, než nám to dojde. Hedr svraští čelo, až se jí mezi obočím vytvoří hluboká rýha, stejně jako mě samozřejmě. "Ty jsi prvotřídní krypl, Iane. Fakt vtipný, ty demente."prskne na něho Hedr a praští ho pěstí do břicha, ale on se jen zasměje a jako by to ani necítil. Jako by to bylo jen lehké pohlazení pírkem. "Idiote."zavrčím a zavrtím hlavou. Ian se zasměje a prohrábne si uhlově černé vlasy. Sleduju to gesto možná s trochu moc hladovým pohledem, protože když zaregistruje, že ho pozoruju, trochu se zarazí. Zahanbeně se odvrátím. "Hele, tak můžeme už jít?! Ráda bych konečně vypadla z dosahu těch masozřavců!"křikne na Iana Hedr, která už je od nás dobrých třicet metrů na jihovýchod. Ani jsem si nevšimla, že křik ustal. Najednou pocítím nutkavou touhu odsud rychle vypadnout. Prosebně se podívám na Iana. "Jo, jdeme."řekne a vydá se za Hedr a já jsem mu v patách a při tom se nervózně ohlížím. Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že mi někdo propaluje díru do zad. Se sevřeným žaludkem se přesunu vedle Iana a nepřestávám se rozhlížet. Ian očividně není tak paranoidní a přijde mi pitomé ho informovat o každém mém špatném pocitu. Myslel by si o mě, kdovíjaký nejsem zbabělec, který se bojí i vlastního stínu. Možná že je to pravda. Možná už jsem opravdu paranoidní a měla bych na to přestat myslet. Nebuď ufňukaná nánička, Amber...Prostě se uklidni...Proč ti tak buší srdce?! Proč prostě se nemůžu chovat stejně chladně jako Hedr? Ta všechny svoje emoce schovává za vztekem a sarkasmem...Ale co když ne? Už párkrát jsem ji viděla, jak se jí na tváři zračí stejný soucit, jako u mě. Možná mezi náma nejsou takové propastní rozdíly v povahách..."Ukroutíš si hlavu a nikdo tě potom pohřbívat nebude."poznamená Ian, aniž by se na mě podíval. Překvapeně zamrkám. Jeho slova mě trochu zamrzí. To by mu to bylo jedno? A co mělo znamenat to něžné dotýkání rtů...? Ty náno blbá! Dělá si srandu! A přestaň všechno tak zveličovat! Nic zvláštního to nebylo! Jo, tohle na mě pokřikuje jedna moje část, která se až podezřele věrně pdoobá Hedr. "Ehmm...dobře..."zamnu si zátylek, protože nevím, co na to mám říct. Ian povytáhne to jedno zjizvené obočí a já mám co dělat, abych nA něho nezírala až moc obdivně. Amber!! Mám ti začít nadávat?!! To opravdu můžu!! Přestaň na něho civět! Je to grázl, který ti zabil nejlepšího přítele!! S velkým úsilím od Iana odvrátím pohled a podívám se přímo před sebe, kdE kráčí Hedr. Stále ale pociťuju nutkání se otočit za sebe. Ian už nic neřekne. Nevím, co si o něm mám myslet. Ale to mi vlastně může být úplně jedno. Je to ten zlý, to zlé dvojče...Slunce, které jsem za svůj život nikdy neviděla odkryté, už zapadlo a na zem padla tma. Nevím, jak dlouho už jdeme. Nikdo nepromluvil. Moje bolavé nohy hlasitě protestují a můj mozek se toulá v nejhlubších temných myšlenkách. Možná je to ten důvod, proč si hned nevšimnu několika zásadních faktů. Ian najednou provede obratné čelem vzad a s vytřeštěnýma očima se podívá za nás. Hedr se polekaně otočí za ním. Po delší době se taky zastavím a zadívám se směrem, kterým on a Hedr. A pak najednou uslyším rychlé duté údery, jako kdyby něco těžkého dopadalo na zem. Nohy, naběhne mi myšlenka v hlavě. Nebudou daleko. Ale nevidím je a ještě nejsou slyšet tak hlasitě. A nejsou jen jedny. Musí jich být minimálně pět párů, ne-li víc. Ještě něž se stačím pořádně vyděsit a začít panikařit Ian se na nás dvě otočí. Na chvíli zaváhá, než si ujasní, která je která a pak se otočí prvně ke mně. "Museli nás najít! Okamžitě utíkej, jasný!!" Když na něho s vytřeštěnýma očima civím, tlumeně vřískne:"Běž!! Utíkej jak nejrychleji můžeš!! Musíme se rozdělit!! Hedr! Dělej, běž na druhou stranu!!! Já je navedu špatným směrem!!" S Hedr si vyměníme pohled vyjadřující strach, paniku, zoufalství, starost a stres. "Ale co bude s tebou?! Co když tě chytí?!" zeptám se zároveň s Hedr, která se zeptá v podstatě na to samé, akorát s jinak poskládanými slovy ve větě. Všechno to trvá sotva pár sekund. "O mě se nestarejte! Běžte!! Je jich čím dál víc! Sakra tak běžtě!!!!! Já si vás najdu!!" Věnuje mi poslední pohled modrých očí, ve kterých zpozoruju nevídaný jev. Odráží se v nich strach, ale neřekla bych, že se bojí sám o sebe. Ale spíš o...o nás dvě. Je toho snad schopný...? Na chvíli mě to dojme, ale potom si uvědomím, že se nás snaží chytit a sníst psychopatičtí zdivočelí kanibalové a okamžitě mě zamrazí. S jeho posledními slovy se Ian znovu otočí na dusot nohou, které už jsou příšerně blízko. "HEJ!!"zařve děsivým hlasem a rozběhne se směrem, kterým jsme měli původně namířeno. Já neváhám a zamířím doprava, zatímco Hedr doleva. Slyším za sebou zvířecí skřeky a sprosté nadávání na Ianův účet. Musí jich být už skoro plný počet. Deset...patnáct...Ale Ian neupoutal pozornost všech. Za sebou slyším stejný přibližující se dusot a moje, už tak šíleně bušící srdce, jako by se zřítilo z útesu. Pobídnu moje už teď šíleně pálící nohy k větší rychlosti a zoufale si pomáhám rukama, vlasy mi za hlavou vlajou jako bílá vlajka a pod nohama mi křupou trosky. A pak mě polije lepkavá hrůza, když uslyším výstřely a bolestný, napůl klukovský a napůl mužský výkřik.

Tak tady je zase po dlouhé době další kapitolka :D Doufám, že se líbila a pokud ne, napiště mi prosím, co se vám na tom nelíbí, abych to mohla zlepšit ;) :) :O A jinak se omlouvám za chyby a moc děkuju za vaše hlasy a komentáře :O