Twins

15. Zlomí mě

Nevím, jak dlouho jdu.

Nevím, jak daleko dojdu.

Soustředím se jen na pokládání šlapek před sebe.

V pořezaných stehnech se mi ozývá ostrá bolest a sledovací zařízení v podkolení jamce se mi při každém kroku ve svalech nechutně pohne. Nebolí to, nepřekáží mi to v pohybu, prostě se to jen hýbe.

Ani nevím, jak dlouho mi to trvá, ale najednou před sebou uvidím světlo ohně a ustarané hlasy volající mé jméno.

"Amber!!"

"Amber, kde jsi?"

"Am-oh, díky bohu, kde jsi byla? Hledali jsme tě a ty nikde!" Ianův hlas zní starostlivě, obličej se mu malinko uvolní...možná úlevou? Nevím...Nedokážu myslet na nic jiného, než na sledovací čip připomínající mi fakt, že právě teď ubližujou mé rodině. Mému tátovi a sladkému bratříčkovi. A já s tím nemůžu nic udělat...

"Co se ti kruci stalo? Lije z tebe krve jak z vola!" vyjekne Hedr a začne mě obcházet ze stran a prohlížet si má zranění.

Ian se mi propíjí ledovýma očima až do mé samotné duše a já si na malý moment pomyslím, zda mi náhodou není schopný vyčíst pravdu přímo z očí. "Já-já...upadla jsem..."

Já vím, já vím. To je hodně chabá výmluva. Těžko se člověk takhle zřídí jen při pouhém pádu, ale uznejte sami, že nejsem zrovna ve stavu, kdy by ze mě lítala moudra. "Ehm, upadla?" zopakuje po mně Hedr a přimhouří oči jako ostražitý dravec. Ian na mě dál hledí, bez mrknutí oka si mě prohlíží, analyzuje každou část mého těla a podle postoje těla usuzuju, že mi rozhodně něvěří ani slovo.

"Jo...já-stoupla jsem na nestálou hromadu a všechno se pode mnou zhroutilo, spadla jsem dozadu a sjela až přímo dolů..." Kecy, kecy, kecy,  ale nic lepšího mě nenapadá. Jen se modlím, aby to aspoň nechali být nebo na malý moment měli zatmění mozku a tahle snůžka výmyslů by jim přišla logická.

"Kam až si běžela? Vždyť tak velké sutiny tady nejsou, je tu všechno celkem při zemi," přimhouří na mě oči Ian a já mám co dělat, abych se nepřikrčila a nežadonila o slitování.

"Daleko...prostě daleko," odpovím neurčitě a doufám, že mi dají pokoj a nebudou se dál vyptávat.

Oba dva na mě hledí. Pak se podívají na sebe a proběhne mězi nimi jakýsi tichý rozhovor, kterému já nemůžu rozumět. Nakonec Hedr uhne pohledem jako první. "Vydezinfikuju ti to, pojď sem," řekne a pokyne mi rukou k ohni.

Omámeně kývnu a sednu si , zatímco ona se začne přehrabovat v jednom z batohů a vyhazuje z něj věci na všechny strany, přičemž je Ian všechny chytá ještě ve vzduchu. Déšť oblečení, zásob a různého ukradeného harampádí ustane až tehdy, kdy Hedr vítězoslavně pozvedne lahvičku s dezinfekcí a otočí se na mě s brutálním pohledem v očích.

A ze svých vlastních očí vyčtu, že to bude bolet.

***

Bolelo to jako...Nebudu sprostá, není to můj styl, ale tohle bylo sakra bolestivé. Nic takového jako příjemné ulevování k bolesti od Iana. Hedr se s váma rozhodně mazlit nebude. Prostě vezme lahvičku silné dezinfekce a nalije vám snad půlku na jeden šrám.

A vy si potom můžete vykřičet plíce.

Po mučení zůstanu ležet na břiše  na rozložené dece, nohy už mě pomalu přestávají šíleně pálit, tudíž se můžu soustředit na házení ublížených pohledů po Hedr.