Twins

7.Tys mi zachránila život

Sleduju ty dva, jak si do pusy strkají nějaké plátky čehosi, co vypadá jako sušené maso, ale jistá si tím nejsem. Pořád sedím svázaná opřená o vyschlou kládu a moje páteř začíná hlasitě prostestovat. A to nejen neměnící se polohou, ale i bolestí vystřelující z ramene. Ian a Hedr si něco tlumeně šuškají, takže jim nerozumím ani slovo. Sem tam po mě jeden z nich vrhne zkoumavým pohledem a znovu se dají do řeči. Sice už jsem víceméně osvěžená, ale pořád se mi žaludek bolestivě kroutí, jak se v sobě snaží najít nějakou potravu, kterou by mohl využít jako energii pro celé tělo. Bohužel si připadám, jako kdyby se mi zkroutil do maličkého uzlíku. Na tváři pořád cítím zaschlou krev, která se začne trochu odlupovat vždy, když se nějak zašklebím a nakrabatím tak čelo. A k tomu všemu moc nepřispívá fakt, že smrdím jako dvacet let zanesená žumpa. Musím vypadat jako chodící kontejner. Snažím se nevnímat bodavou bolest v zádech a pulzující krev proudící z proříznutého krku. Aspoň, že můžu dýchat a nemám poškozenou trubici...To je tak jediná kladná věc, na kterou se můžu soustředit. Jenže je poněkud nedostatečná, vzhledem k množství negaticních věcí kolem. Ian najednou prudce vstane, avšak tak ladně, jako psovitá šelma blížící se k lani, a roztržitě si prohrábně černé vlasy. Hedr si hodí do pusy poslední kus toho plátku a taky vstane, ovšem poněkud neohrabaněji než její přítel. V ten moment mi aspoň trochu připomene mě samotnou. Moje věčná neohrabanost, nemotornost, nervozita, bojácnost...Tyto vlastnosti se mnou buď nesdílí, nebo se je dobře snaží skrývat. Ian je kdežto úplný opak Briana. Ten jeho tvrdý vzhled říká: Prožil jsem si toho hodně. Žádné nebezpečí pro mě neznamenáš. Tak poď a zkus si to a já tě podříznu jako vepře na porážce. Pořád nemůžu přestat bloumat nad tím, jak asi musel být Brian překvapený, když se mu dlouhý nůž vnořil do srdce. Měl to vepsané ve tváři. Poslední výraz šoku. Skelné zelenohnědé oči a..."Tak vstávej." Ian najednou stojí nade mnou ve své plné výšce a hňapne mě za paži. Tlumeně zasténám, když mě jediným zatáhnutím vytáhne na nohy, které se pode mnou skoro podlomí. A rozhodně to není vina toho, že jsou svázané. Jak dlouho jsem tam takhle seděla? "Co je?"zeptám se potichu. "Přesouváme se."odpoví, což jsem nečekala. Tušila jsem, že zůstane zatvrzele mlčet a nebude mi chtít nic prozradit. Ikdyž mi jeho odpověď nic nepřinesla, stejně se tomu divím. "A kam?"zavrčím. "Prostě někam."odpoví místo něho Hedr a pohodí si na zádech batoh, aby si uvolnila světlé vlasy. Moje vlasy. Ian si zase s tou ladností dřepne a rozváže mi nohy. Překvapeně zamrkám a on se znovu postaví. "Budeš udržovat tempo."prohlásí suše, bez jediné špetky emoce. Nezmůžu se na slovo a tak mě popostrčí a mě nezbyde nic jiného, než se dát do kroku s Hedr v zádech a s ním po boku.

"Kam to jdeme?"zasípu vyčerpaně. Hedr si za mnou dost hlasitě a otráveně povzdechne, jako kdyby chtěla říct: Bože, už zase mluví. Já ji ale ignoruju. Do hlavy se mi vkrádá vtíravá myšlenka, že jestli Ian neměl problém zabít Briana, co mu zabrání v tom, aby zabil mě? Málem už to udělal. Už jsem jim řekla své, že jim nehodlám prozradit o společenství nic. Ani kdybych byla obeznámena s armádními plány, neřekla bych jim to. A pořád jsem tady. Proč mě prostě nezabijou jako jednu z dalších obětí? To mi není jasné. "P-proč mě nezabijete?"zeptám se do ticha přerušovaného jen šouravými kroky vyprahlou krajinou. Ian zamračí a přeseknuté obočí mu zvláštně poskočí. "Říkal jsem, že potřebujeme informace."zahučí toném, který svým chladem odpovídá teplotě jeho očí. Hedr se za mnou nevesele zasměje. "Jenže ona nám to očividně neřekne, takže proč ji nezabijeme?" Pravdivá slova, ačkoliv mě z nich ještě více rozbolí záda. Ian ale neodpoví. Prudce se zastaví a zahledí se do dálky, jako kdyby viděl něco, co my ne. Hedr dojde až vedle něho a podmračeně se zadívá směrem, kterým on. "Iane co se-"umlčí ji jeho ruka připlácnutá na její puse. Hedr nesouhlasně zabručí a tu najednou i mě přistaně ruka na puse, ikdyž jsem ze sebe nevydala ani hlásku. Něco se děje. A já netuším, co. Před námi se rozkládají jen další sutiny, některé ještě větší, než jsem tady vůbec viděla. A pak najednou za jednou napůl zhroucenou cihlovou stěnou zahlédnu stín. Siluetu postavy. Zamrkám, jestli se mi to jen nezdálo, ale to už vidím další, o kousek dál na druhé straně za harampádím odpadků. Ianovi se zkroutí obličej do zuřivé grimasy, až mám chuť se od něho odtáhnout a odplazit se do bezpečí. Hedr vytřeští oči, čímž mi znovu připomene mě samotnou. Ian už očividně nepokládá za důležité nás udržet zticha a rychle se ke mně otočí, s rukama nyní napjatýma podél těla. "Hedr! Vem si nůž a-" Zadrhne se, když si všimne mých svázaných rukou a překvapeně zamrká. Já na tom jsem podobně. On si mě s ní spletl? Hedr se na něho vztekle zamračí. Ian sprostě zanadává, že by ho u nás doma za to táta vyhnal se šlehajícím opaskem z domu, a otočí se na Hedr. "Vytáhni nůž a-" "Slyšela jsem."odsekne uraženě a vytáhne si z pod opasku dlouhý obyčejný nůž. A ze sutin se najednou vyhrnou všechny siluety, jenž se předtím skrývaly. Proboha kolik jich je? Pět...šest...sedm! Ztuhnou mi končetiny a asi bych tam tak zůstala stát, kdyby mě Ian hrubě neodstrčil na stranu a já bolestivě nedopadla ramenem k zemi a nesedřela si kůži z boku, ramene a tváře. S heknutím zakašlu, jelikož se mi prach dostal do úst a do očí a podívám se směrem k těm dvoum. Ian už taky drží v ruce podobný nůž jako Hedr a odhodlaně se dívá na skupinku. Jsou to samí chlapi staršího věku s odrostlými plesnivými vousy, šílenýma očima, otrhaným oblečením, špinavým tělem a s nožem, kamenem, nebo s klackem v ruce. Ani nevím proč, ale zadržím dech. Je jich sedm a oni jen dva. To nemůžou zvládnout. Ačkoli k Ianovi pořád cítím nechuť a zlost vůči tomu, že zabil Briana, pořád mě ještě nechával naživu, kdežto tihle týpci...ani nechci vědět, co by se mnou provedli. Všichni se bez sebemenšího uspořádání na ně vrhnou, čtyři na Iana a tři na Hedr. Bezmocně jen přihlížím a čekám, kdy uslyším zalapání po dechu, výkřik bolesti, prostě cokoliv co by naznačovalo, že jeden z těch dvou je mrtvý. Ale nestane se tomu tak. K mému neuvěřitelnému překvapení se Ian bleskově sehne před ránou klackem a zabodne dlouhý nůž mužovi do břicha a ten se se sténáním sesune k zemi. Hedr začne trochu couvat před těma třema, ale varovně před sebou mávne nožem a kopne prvního chlapa mezi nohy. Ten zaskučí, ale vypadá to, že ho to jen víc rozzuřilo. Pohledem se přesunu zpátky k Ianovi, který s neuvěřitelnou rychlostí a elegancí uštědřuje rány, kopance a seknutí nožem každému ze tří mužů, kteří na něho ale dál zuřivě dorážejí a šíleně cení zuby, ale jsou opatrnější, než předtím jejich druh. Hedr sice vypadá o něco míň elegantněji než Ian, ale žije a právě úctyhodnou silou udeřila jendoho muže do čelisti a obličej se jí trochu zkroutil bolestí z toho nárazu na prsty. Roztřeseně se pokusím vstát, ale nemůžu, nemám sílu. A už vůbec ne se svázanýma rukama. Ian se najednou začne soustředit jen na dva chlapy a třetí se k němu krade zezadu a mění postoj podle toho, jak se Ian přesunuje. A v ruce drží zlověstně zrezivělý nůž. Zapátrám očima po zemi. Svázanýma rukama prohledám zem až narazím na nejostřejší kámen, jaký mám šanci v tak krátké době najít. Uchopím ho do dlaní špicí směrem ven a s tichým heknutím se postavím. Hedr zrovna uhýbá před ranami noži a klacky a neujde mi, že se jí na obličeji skví ošklivé podlitiny a škrábance a muži se k ní nebezpečně blíží. Jak nejrychleji v tuto chvíli dokážu se došourám přikrčená zezadu k muži, který se krade k Ianovi. Ian zrovna bodne jendoho chlapa do ramene a dalšímu uštědří ránu loktem, ale už nevidí, že třetí muž za ním už nebezpečně napřahuje nůž a chystá se ho bodnout zezadu přímo do srdce. Ani nevím, co mě to napadá. Přece zabil Briana! Chtěl mě zabít! Drží mě uvězněnou a svázanou! Chce po mě informace! A přesto pozvednu ostrý kámen a tou největší sillou, na kterou se zmůžu, udeřím muže přímo do hlavy a on se s krvácející hlavou zhroutí k zemi. Ian se na vteřinku prudce otočí. Jeho ledově modré oči se se mnou setkají, přeletí po zhrouceném tělu muže a přeskočí zase na mě. Obouma lokty udeří dozadu a zasáhne do obličejů oba dva homelesáky, kteří se vzpamatovali z předchozích úderů. Ian ze mě přitom nespustí oči a skoro neznatelně kývne hlavou. Pak už se jenom prudce otočí jako na obrtlíku a vrazí nůž jednomu muži do hrudi a druhému, tomu s tím zraněným ramenem, zase do hrdla. Vzpamatuju se a stále svírajíc kámen v ruce se podívám na Hedr. Jeden ze tří mužu leží na zemi, očividně ale jen omráčený a zbylí dva už ji přidržují a jeden se sápe po noži, který mu vypadl a druhý jí drží kolem pasu, přičemž musel upustit svůj drahocenej klacek. Hedr se zuřivě vzpíná a metá kolem sebe lokty a kope za sebe, ale moc platné jí to není. Druhý homeles už sebral nůž a teď se k ní blíží. Bezmyšlenkovitě přidám do kroku a taky ho udeřím do hlavy. On se však nesesype k zemi, jak ten předtím, nýbrž se s krvácející hlavou a vzteklým vrčením otočí ke mně a probodne mě kalnýma šedýma očima. Tak takhle vypadají ti, co se zbláznili, proletí mi hlavou. Tenhle nejspíš není tak vyčerpaný z boje, protože přece jenom boj s Ianem musí být namáhavější a bolestivější než s Hedr. Najednou se prudce ožene nožem a já instinktivně pozvednu ruce před svůj obličej. Pod levým zápěstí ucítím ostrou bolest a na předloktí se mi vyřine horká tekutina. Vyjeknu bolestí a ustoupím. Najednou se přede mnou zjeví Ian a chňapne mužovu ruku s nožem. A než se on stačí vzpamatovat, Ian mu zápěstí zkroutí a ozve se nechuté zapraštění, jak se lámou klouby. Homeles vykřikne a nůž mu vypadne z ruky. Ian ho chytí a zaboří ho až po rukojeť do jeho hrudi. Poslední chlap, co drží Hedr, očividně pozná, že už nemá šanci a tak jen trhne její hlavou a ona se sesune k zemi, zatímco on vezme nohy na ramena a peláší pryč i se svým kumpánem, který se probral z bezvědomí a usoudil, že útočit dál by nebyl dobrý nápad. Ian se je ani nesnaží pronásledovat. S vykulenýma očima pohlédne na Hedr. "Ne!"vykřikne a vrhne se k ní. Se stále svázanýma rukama si opatrně kleknu vedle něj a zahledím se na ni. K mému údivu ve mě roste jakýsi neklid. Hedr má zavřené oči, pořezaný obličej plný rudofialových pohmožděnin. Ian se s přerývaným dechem nad ní skloní a zatřese s ní. "Hedr..."zašeptá. Nereaguje. Štíhlou rukou jí nahmatá její hrdlo a zmateně hledá tep. Oči má stále více vytřeštěné. "Ne..." hlesne a složí si obličej do dlaní. Ani nevím, co mě to napadlo. Prostě jsem i přes bolest v krvácejícím předloktí cítila určitou odpovědnost. Najednou svoje svázané ruce přiložím k jejímu drobnému hrudníku, stejnému, jako mému a začnu střídavě stlačovat a povolovat. Vložím do toho celou svou váhu. Potom jí zakloním hlavu a do otevřených úst, i přes svou nechuť, jí vdechnu vzduch a pak znovu stlačuju. Ian se na mě zkoumavě zahledí. Nejspíše nevěří, že by mohla žít. Ne, když jí zlomil vaz. Ani se neobtěžoval udělat to, co dělám já...A pak se najednou Hedr pode mnou prohne a zakašle. Ian vytřeští oči. "Hedr!"křikne a v hlase mu zazní úleva. Odtáhnu ruce, zatímco jí podepírá a vytahuje jí do sedu. Hedr si zamne krk a zkroutí obličje bolestí. "Ten kretén ani neumí zlomit pořádně vaz. Asi mi něco nalomil."zachroptí. Ian nevěřícně zavrtí hlavou. "Byla jsi mrtvá." Hedr si povzdechne. "Spíš jen v bezvědomí vinou neschopnosti toho stromovouse a taky bolesti." Ian ji najendou srdečně obejme, až mu v náručí zalapá po dechu. "P-pusť mě...nemůžu dýchat."zasípá Hedr. Tiše tu scénu pozoruju a nechávám je při pocitu, že si mě nemusí všímat. Teď mi Ian opravdu nějakým způsobem připomněl Briana. V očích se mu an chvíli mihlo to laskavé světlo. Kdžy konečně Hedr pustí jeho oči vyhledají mě. Zamrkám a sklopím pohled k zemi. Hedr na mě taky upře své hnědé oči. "Tys mi zachránila život. A Hedr taky."zašeptá najednou potichu Ianův hlas někde těsně u mě. Ani jsem si nevšimla, že se přisunul blíž. Teď se do mě vpíjí těma modrýma očima, jako kdyby ve mě chtěl číst. Trochu zrudnu. "No...jako záchranu bych to nepočítala, ale-" Najednou mu ruka vytřelí z klína a já instinktivně zmlknu a ucuknu. Jenže on se jen jemně dotkne mojí tváře na místě, kde jsem se při pádu odřela. Trochu lapnu po dechu."Děkuju."řekne tiše a přesune se na moje krvácející předloktí. Celá napjatá a bez dechu sleduju jeho počínání. "Hedr. Hoď mi batoh."zavolá na ni. Hedr si ještě pořád mne krk, ale, dokonce i bez blbých připomínek, sáhne po svém batohu a hodí mu ho. Bez sebemenší námahy ho chytne, sáhne dovnitř a vytáhne jakousi ruličku nějaké bílé látky. Obvaz. Překvapeně vykulím oči. "Ty-ty mi to chceš-" "Ššš..."zasyčí a najednou sáhne po noži a jediným rychlým pohybem mi rozřízne provazy. Vzdechnu úlevou, protože už mě nedřou do kůže. Zůstaly mi po nich narudlé čáry. Vytáhne vodu a trošičku mi nalije na zranění. Syknu boletsí, jak to začne pálit. Pak mi zranění tričkem jemně osuší a začne mi ho obvazovat. Užasle ho sleduju, jak se soustředí na práci a Hedr za ním vůbec nic nenamítá. Když mám předloktí pevně svázané, vezme nějakou sponu a pevně ji zajistí, aby se mi obvaz nerozvázal. Když je hotový, odtáhne se a spokojeně se zahledí na své dílo. "Fajn, to bychom měli."prohlásí a schová všechny věci zpátky do batohu. Vstane a dojde k Hedr, která si rozhořčeně bouchá zezadu do krku, zřejmě aby se zbavila ošklivého pocitu, že s ním něco nemá v pořádku. Ian k ní dojde a podmračeně si ji začne prohlížet a čistit jí vodou ty nejhorší rány. Překvapeně zamrkám. "Ty-ty mě nesvážeš?"ozvu se chraptivě. Oba dva se na mě podívají. "Ne."odpoví suše Ian. "Můžeš jít. Nebudeme tě pronásledovat. Jsi volná." Rozřeseně se postavím a protáhnu si ruce. Nad jeho slovy se zarazím a zkoumavě se něj pohlédnu, zatímco Hedr opatrně ohmatává krk. "To myslíš vážně?"vydechnu. Jeho ledové oči se setkají s mými. Černé vlasy se mu lepí k čelu a on si je odfoukne z obličeje. "Jo. Jen jdi."odpoví nakonec nenuceně. Zůstanu stát jako přimrazená. No tak jdi. Proč nejdeš? Prostě pohni nohou, potom druhou a tak dál! Proč nic neděláš?! Pohni se! Dávají ti volnost! Můžeš jít! Tak proč tryskem nepelášíš pryč?! Stejně se k tobě chovali hnusně, nic jim nedlužíš! řve mi v hlavě hlas. Ale já se nepohnu. Nevím, co mě k tomu přimělo, ale nějak se mi nechce odcházet. Ale proč? Proč nemůžu odejít? Ti dva mě nenávidí. Jsem jejich nepřítel. Tak proč..."Zůstanu s vámi."slyším se říkat. Ian pruce zvedne hlavu a probodně mě ledovýma očima a já si připadám, jako kdyby mě nabodli na modrý krystal. Překvapeně zamrká a otevře ůsta. "Ty...ty chceš zůstat?"vydechne užasle. Hedr se na mě v tu chvíli otočí a podmračeně na mě ukáže prstem. "Jestli se o něco pokusíš, seš mrtvá!" a to je jediné, co mi k tomu řekne. Žádné odhánění, žádné další blbé poznámky...jen nucená výhružka...Ianovi v očích zajiskří pobavená světélka. "Fajn, ale stále jsi pod naším dohledem, takže jestli se o něco pokusíš...jak říkala Hedr..."mávne k ní rukou a ušklíbne se. Ale v jeho hlase není znát výhružka nebo něco podobného. Vlastně to řekl jakoby...odlehčeně. S přerývaným dechem si sednu vedle Hedr a usnu na tvrdé zemi.