Twins

14.Víš, co je klíčem ke zničení Buňky?

Tsche.

Kostřička.

Kostřička.

Já ti dám takovou kostřičku...

Nad tím zvláštním pojmenováním přemýšlím celou noc i při chůzi následujícího dne. Dokonce se mi i zdá, jak tančím kozáčka s celým tělem jenom jako pouhou kostrou.

"Hele, neměla jsi ty nějaký šílený sen?" ozve se po mé levici Hedr a já sebou trhnu náhlým vyrušením z mého bloumání. Což má za následek samozřejmě i zakopnutí o nerovný povrch posypaný sutinami jako posyp na zmrzlině. To bych nebyla já, kdybych se za každou cenu neznemožnila.

"Proč?" zeptám se podezřívavě.

Hedr neurčitě pokrčí rameny. "Házela jsi sebou, kopala jsi nohama a řvala:' Chrastím kostma!', takže se jen tak ptám."

Ian se kousek před náma tiše uchechtne a probodne mě vědoucným pohledem. Jasně, mooc vtipný. Pokusím se mu jeho pohled opětovat naštavnou grimasou, ovšem podle toho, jak se mu v ledových očích mihnou ještě pobavenější krystalky, usuzuji, že spíš vypadám jako roztomilá panda snažící se působit děsivě.

"V klidu, Hedr taky občas křičí ze spaní: 'Iane, oblíkni si to tričko!' nebo něco na ten styl," mávne nad tím rukou Ian a zašklebí se na Hedr, teď už vyvedenou z rovnováhy a kulící na něho naše společné čokoládové oči. Obličej už se jí zbarvil doruda.

"To není pravda," namítne pisklavě, ale jde vidět, že tomu sama nevěří.

"Slyším co slyším," pokrčí Ian rameny a zase se otočí směrem dopředu, byť se mu ještě jemně otřásají ramena smíchem.

Výborně. Aspoň nejsem sama, kdo tady má nesmyslné sny. Moje dvojče nejspíš ve své nehlubší mysli slintá po Ianovi a ten tomu nepřikládá žádný větší význam, protože ona je přece jen jako jeho mladší sestra. Proč mě představa, že by Hedr a Ian...spolu...no, proč mě to tak znepokojuje? Ne, znepokojuje není to správné vyjádření...

Vzpoměnu si na včerejší noc. Jak mi ian dělal dobře od bolesti, dotýkal se mě. A tvrdil, že Hedr je pro něho kamarádka. Ale cítí ona to samé k němu?

Podívám se na ni. Zuřivě se Ianovi vpíjí do zad, světlé vlasy si svázala do ohonu kouskem provázku, obličej má na pravé straně ještě stále otlačený od spánku na ne zrovna příjemném povrchu a rty se jí čím dál více zužují do tenoučké čárečky, až mám strach, že jí za chvíli zmizí.

Už vím, jak je mi z té představy, že by Hedr něco měla s Ianem.

Já žárlím.

Ale to snad není ani možné. A je to neuvěřitelně zvrácené. On je dvojče. Zabil mi nejlepšího kamaráda. A já k němu chovám nějaké city? To je absurdní!

Okamžitě si sama sobě nakážu, že na Iana nebudu myslet takovým způsobem, ale bohužel mi stačí jediný pohled na jeho svalnatá záda a střetnutí s jeho očima, když se otočí, a je mi jasné, že svůj slib pravděpodobně nedodržím.

***

Nedodržela jsem ho.

Celé tři dny jsem se urputně snažila, to přísahám, ale nejde to. A sama sobě si to vyčítám. Hnusím se sama sobě za myšlenky na něho.

Tředího dne večer se utáboříme mezi vysokými hromadami sutin. Jasně, asi vám to moc nepomůže představit si to prostředí, protože tohle říkám pokaždé a jelikož my vždycky  táboříme mezi hradbami sutin. Ale snad vám nemusím popisovat, co všechno se kolem mě válí za bordel, protože ani mně samotné to není příjemné a není to ani zajímavé.