Twins

2.Potřebujeme tě

"Kailo, poslouchej mě! Posaď se prosímtě! Briane! Pomoz jí." Kaila stále vyvádí a táta cosi pokřikuje na mě a postrkuje mého čtyřletého bratříčka Olivera do jeho pokojíčku. Můj dům byl blíž, než ten Kailin a myslím, že by se mnou Brian souhlasil, kdybych řekla, že bychom ji dál už nedostali. Zmítala se tak zuřivě, že nám dělalo potíže ji dostat už jenom k nám domů. Celou tu dobu navíc pokřikovala nadávky a sliby, že za to budou pykat a že jim to jen tak neprojde, ale očividně jí vojáci nevěnovali pozornost. Pro ně to byla jen běžná denní záležitost. Prostě nějaká holka, která se podle nich zbaběle zabalila a utekla zpátky. Ale já něčemu takovému nevěřím. Přece není jen tak si nakráčet tam na druhou stranu a jen tak zabít své dvojče, aniž by na vás nenapadla další dvojčata, která přežila. Táta mi o tom vyprávěl. Sice své dvojče našel, ale napadly ho další a jemu se jen tak tak podařilo dvojče zabít a utéct. Při tom boji byl zraněn a nakonec přišel o nohu. Ale to mu však nezabránilo ve vykonávání jeho práce, opravování domu a starání se o rodinu. Jo, můj táta je silná osobnost. Ale na tu dobu, kdy sám bloumal tou vyprahlou krajinou a schovával se před skupinkami dvojčat nerad vzpomíná. Každopádně se není čemu divit. To, čeho jsem byla před chvílí svědkem, není zas až tak neobvyklé podle tátových slov. Jenže jsem to ještě nikdy neviděla na vlastní oči a fakt, že to byla Kailina sestra mi nezapsal do paměti zrovna příjemný požitek. Brian pořád zápolí s Kailou a Oliver se do toho všeho zmatku požaduje o pozornost tím, že se tátovi plete pod nohy. Táta má totiž ortézu od kolena dolů. Oliver se ještě pořád v pyžamu plantá po domě a každý o něho, obrazně řečeno, zakopává. Zeželí se mi ho a zvednu ho do náruče. Spokojeně se zaculí, až se mu udělají dolíčky v olivové tváři. Ano, Oliver, olivová pleť. Příhodné jméno. Tu krásnou bezchybnou pleť zdědil po svém otci, stejně jako černé vlasy a zelené oči. On je jako tátovo kapesní podání, o mě táta říká, že jsem celá po matce. Vlnité blond vlasy dlouhé do pasu, husté dlouhé černé řasy, útlá tvář, špičatý nos, tmavě hnědé oči, drobná postava. Na svou maminku si pamatuju jen mlhavě a nedokážu si vysvětlit, proč. Prý zemřela, když byl Oliverovi jeden rok na nějakou chorobu o které mi táta nic nechce říct. No, jak o tom tak přemýšlím, říkám si, že bych to měla zjistit. Mám právo to vědět, no ne? Ale teď asi není ta správná chvíle. Pohodím si Olivera v náručí a jednou rukou ho opatrně polechtám. Zakření se a vydá takový pisklavý zvuk. Dojdu s ním do jeho pokojíku, který zřejmě vypadá jako asi nejlépe opravený v celém domě. Stěny jsou dokonce i pomalované obrázky dinosaurů. Nechci do toho pokoje chodit, protože je tu příliš mnoho vzpomínek na mámu. Lépe řečeno tady táta vystavěl plno jejích fotografií. Oliver si na ni nepamatuje. Já sice ano, ale nějak si nedokážu vybavit detaily. Každopádně mi tento pokoj nepřináší radostné pocity. Táta chtěl, aby Oliver věděl, kdo byla jeho maminka a aby na ni měl nějakou památku. A těch památek je opravdu dost. Položím Olivera na kobereček, podám mu jednoho plastového tyranosaura rexe a pomaloučku vycouvám z pokoje. Vypadá to, že ho to zaujalo, jelikož se z jeho pokoje začne ozývat řev, což má být napodobení tyranosaura. Teď za náma snad nebude chodit jako ocas. Dojdu do obýváků, který je vybaven zašlým gaučem a křeslem, starou televizí, stropním zaprášeným lustrem, odkládacím stolkem a jídelním stolem se čtyřma židlema. Ano, máme obývák a jídelnu dohromady. Brianovi se už nějak povedlo Kailu posadit a dokonce ji i trochu uklidnit. Ale já se nedivím, že tak vyvádí. Právě jí umřela sestra. Kterou sice už oplakala, ale nová naděje, která se jí vlila do žil byla stejně rychle  odsáta jako morek z kostí. Copak ji někdo může odsuzovat za jějí chování, když jí před očima zavraždili sestru? Ne. Teď sedí ohnutá jako paragraf na gauči a pláče. Stádium vzteku ji zřejmě přešlo. Táta si chvatně přitáhne židli před ni a posadí se. Já se posadím vedle ní a nic neříkám, narozdíl od Briana, který jí šeptá uklidňující slova. Jo, v tom je on mistr. Vždycky vám  nabídne rameno, abyste se mohli vybrečet. Kaila mu zaboří obličej do hrudi a máčí mu tričko slzami, ale jemu to zřejmě nevadí. Začně ji kolébat a pořád šeptá, že všechno bude dobré. Jenže nebude a on to moc dobře ví. Její sestře už život nevrátí. Táta si odkašle. Kaila mu nevěnuje pozornost. "Ehmm...dobrá tedy. Kailo...já...je mi to moc líto." Kaila přestane vzlykat a pohlédne na něj svýma zarudlýma očima. "Co se přesně stalo?"obrátí táta svůj pohled zelených očí na mě a na Briana. Kaila se znovu rozpláče a nechá se konějšit Brianovými slovy a hrudníkem. Než se Brian stačí nadechnout, už odpovídám já:"Marylin se vypotácela z tunelu a přispěchali k ní vojáci."začnu. Táta přikývne."Zeptali se jí, jestli splnila své poslání. A ona jim nejasně odpověděla, že ne, že jich bylo moc a že to nedokázala. A ten voják jí rozšlapal lebku." Kaila propukne v ještě hysteričtější brek. Brian mě probodne pohledem, jako kdyby říkal: To jsi to nemohla říct nějak šetrněji? Mohla jsi nechat mluvit mě! Táta má ve tváři zamyšlený výraz a škrábe se na svém strništi tmavých vousů. Vypadá unaveně, ale to není nic nového. Dennodenně tvrdě dře a dostává za to minimální peníze. Nakonec řekne:"Proč to dělají?" Ale znělo to, jako kdyby si to řekl spíš sám pro sebe, takže mu na to neodpovídám. Vlastně to sama ani nevím, ale mám sto chutí poznamenat, že je to to proto, že jsou to hnusný nadutý necitelný svině. Ale držím jazyk za zuby a pozoruju zničenou Kailu. Brian ji hladí po medových rozcuchaných vlasech. Táta se zvedne a zamyšleně zamíří do kuchyně, při čemž ještě zavolá:"Odveďte ji domů! A pokud to její rodina ještě neví, vysvětlete jim to!" Brian na mě vrhne rychlý pohled: Tentokrát budu vysvětlovat já! Obrátím oči v sloup a vstanu. Kaila se ale odmítá pohnout z místa, takže ji Brian chytne pod pažemi a pod koleny a zvedne do náruče. Vypadá to, že si toho ani nevšimla a neustává ve svém nářku. Brian si ani nepovzdechne námahou. Kaila ale taky váží žalostně málo, díky hladu. Je na tom asi tak stejně jako já. Ale něco mi říká, že z ní za chvíli budem jen hromádka kostí a neštěstí. Stoupáme dál do zašlejší části společenství. Brian už nemá úsměv na vtáři, jenom kamenný výraz. A já asi vypadám podobně. Jsou slyšet jen Kailiny vzlyky a naše kroky. "P-proč to udělali?"prolomím nakonec ticho. Brian na mě hodí skleslý pohled."Já nemám páru proč. Zeptej se jich." Dojdeme k domu stejně zašlému jako ty ostatní a než stačíme zaklepat nebo zazvonit, dveře se rozrazí a uvnitř stojí Kalina matka, kaštanové vlasy jako Marylin rozcuchané a zelené oči jako obě své dcery zarudlé od pláče. Takže vysvětlování se konat nebude. Už se to dozvěděli. Brian Kailu opatrně postaví na nohy a její matka ji okamžitě sevře v náručí. Pak se podívá na nás. Zřejmě už tu nemáme co dělat a tak nám jen řekne."O-omlouvám se a-le dnes pro vás nic nemám. D-děkuju za to, ž-že jste ji přivedli s-em." A pak za sebou zabouchne dveře. Brian si mohutně povzdechne. "To se nám to ten den pěkně zvrtl co?"podívá se na mě. Promnu si čelo. "To jsou slabá slova."prohlásím. Prohrábne si černé vlasy a najednou ke mně přistoupí. Pohlédnu mu do očí a vidím v nich strach, který tam předtím nebyl. "Asi už jsem byl plně odhodlaný, že tam půjdu důstojně a s klidem a vrátím se. A stane se tohle." Máchne rukou směrem, kde je pláž. Povzdechnu si. "Ty to zvládneš. Já ti věřím. Máš doma mámu, tátu, dvojčata. A Kailu. Ta tě potřebuje." Odmlčím se. "Já tě potřebuju." Potutelně se usměje. "Možná se tam za půl roku potkáme." uchechtnu se. "Možná." Sklopím pohled. Pokrčí kolena a jeho hlava se tak octine na úrovni té mojí. Usměje se a já mu úsměv oplatím. "Bojím se."řeknu. Nakloní hlavu."Čeho?"zašeptá. Podívám se mu do očí. "Ničeho. O tebe mám strach." Zavrtí hlavou a najednou mě obejme. Dost mě to zaskočí, ale objetí mu opětuju. "Máš pravdu, zvládnu to. Neměj o mě strach."řekne tiše. Zavřu oči a nechám se kolébat. Ačkoli to tak možná vypadá, nechodíme spolu. A popravdě já k němu cítím ryze kamarádský vztah. Prostě nejlepší kamarád. Nikdy jsem k němu necítila něco víc, jako třeba touhu. Ne. Ale on ke mně nejspíš cítí ještě něco. A já ho nechci zraňovat. Ne teď. Akorát by ho moje odmítnutí vyvedlo z míry a snadno by se tam na druhé straně nechal přemoct. To nedovolím. Odtáhne se a prohlédne si mě. Začervenám se. Zakření se a řekne:"Už asi budu muset jít. Tak ahoj." Zamávám mu, zatímco míří na opačnou stranu, než já. Smutně kráčím zpátky domů, když v tom před sebou na rozpraskané cestě uvidím vojáky. Je jich asi tak třicet a jsou rozděleni v šesti řadách po pěti za sebou. Kráčí jako roboti z jiné ulice do další, takže jsou ke mně otočení bokem. V rukou drží samopaly. Zamračím se přikrčím se za jednou hromadou kamení. Co to má znamenat? Tohle nejsou Hledači... Po chvíli si uvědomím, že směřují k budově Vlády. Nejspíše jen nějaká procházka nebo cvičení. Ale něco mi tu nesedí... Nakonec se ale seberu a dojdu domů.

Já vím, trošku nudná kapitolka, ale příště to bude lepší :) Omlouvám se za případné chyby a napiště do komentů, jaký máte názor ;)