Twins

8.Jak takhle můžete žít?

"Hey! Hey, holko!" Někdo se mnou třese a nelíbí se mi ten až moc dobře známý hlas, který mi, pokaždé, když otevřu ústa, zazní z hrdla. Vyjukaně rozlepím oči a hledím na svou otravnou a věrnou kopii. "Co-co se-" "Jdeme."ozve se znovu mé druhé já. "Co-kam?"zažvatlám znovu. Hedr protočí hnědýma panenkama a jedním trhnutím za předloktí mě vytáhne na nohy. "Prostě někam. Přemisťujeme se. Vzpomínáš?" Omámeně se rozhlédnu kolem. Vcelku to tu všude vypadá pořád stejně a krajina, pokud se tomu tedy dá říkat krajina, je až moc zaměnitelná a jednotvárná, zasypaná sutinami, haraburdím a dalšími troskami. Tedy až na Iana, který  nohama udusává zbývající uhlíky ohně a rozkopává ho do sutin. Vlasy má na čele pořádně rozcuchané a modré oči ještě trochu zakalené spánkem, zatímco Hedr vypadá, jako kdyby už byla delší dobu vzhůru. Nejspíš měla druhou hlídku. Ospale zívnu a prohrábnu si mastné vlasy. "Vážně mi nechcete říct, kam jdeme?"zeptám se ještě jednou. Hedr netrpělivě zafuní a Ian se na nás tázavě ohlédne. Při pohledu na nás zaváhá a důkladně si prohlídne naše zranění a oblečení, než se obrátí ke mně. "Nemíříme na žádné konkrétní místo. Jen je nebezpečné se usalašit v jednom hnízdečku."pokrčí rameny a hodí si batoh na záda. Hedr se při jeho váhání nafoukne jako héliový balónek. "To si děláš srandu že nás od sebe nerozeznáš?!" Ian na ni vrhne mrazivý pohled a pak rozhořčeně mávne rukama. "Vždyť jste jako kdyby jednu z vás hodili do kopírky a vznikla ta druhá. Kdybyste neměly jiné oblečení a odlišná zranění, vůbec bych vás nerozeznal!" "Jo a toho, koho do té kopírky hodili, jsem já."poznamenám a zabodnu si prst do hrudi. Oba dva otráveně protočí oči a vydají se směrem na severozápad, jak tuším. "To takhle denodenně bloumáte touhle-"odmlčím se a prohlédnu si okolí."-pustinou?"dokončím. Ian na mě chladně pohlédne. A musím podotknout, že takový pohled mu opravdu jde tak, že ho nikdo jiný nedokáže napodobit. Ani Brian ne. Oh Briane...při vzpomínce na něj mě bodne u srdce a zavalí mě vlna nenávisti vůči klukovi, jenž kráčí přede mnou. "A co bys chtěla asi tak dělat? Opékat buřty kolem táboráku?"zeptá se ještě chladněji. Překvapeně se mi neslyšně zadrhne hlas. Co to má znamenat? Proč se chová takhle? Vždyť včera večer ke mně byl milý, hodný a vděčný za to, že jsem mu zachránila život. A jeho pohled nepůsobil tak moc jako antarktický ledový vítr. Řekla jsem snad něco? Proč najednou taková změna? Ale proč by mě to vlastně mělo zajímat? Měla bych ho nenávidět! Nenávidět za to, že mi zabil nejlešího přítele...Ale já to tak necítím...Nenávist je jen ve chvilkových záblescích, když si vzpomenu na Briana. Co je to se mnou? "Ne-já...myslela jsem, že máte nějaký cíl, nějaké určité místo, na které se jednou za určitou dobu vracíte." Ian se odvrátí zadívá se přímo před sebe, přičemž já zůstanu hledět do jeho svalnatých zad navlečených v propoceném, špinavém a krví potřísněném tričku. "Tak to jsi myslela špatně."odsekne Hedr a taky se zahledí přímo před sebe." "Myslela sis, že se můžeme jen tak usadit na jednom místě? Ne, protože by nás každý mohl snadno najít. Každý den jdeme někam, hledáme jídlo, občas přepadneme někoho, o kom si myslíme, že by mohl něco mít, hledáme pití, bráníme se před ostatními dvojčaty a hledáme si nový úkryt na noc. A takhle to chodí každý den."řekne bezbarvě Ian a ani se neotočí. To, co řekl ale nedává smysl. Copak nemají žádné cíle? Žádné sny? Žádná přání? Vždyť to je život jako...jako pro zvířata. Příjímánání potravy, vody, schovávání se před nebezpečím, spaní...Nemá to žádný cíl, jen pouhé přežití. To, co z nás dělá jinými, než všichni živočichové na téhle planetě, jsou naše lidská přání. Kdyby ještě existovala zvířata tedy...teď jsme tady sami...Tohle je hrozný život. Jakou má vlastně cenu? Nemají rodiny, nemají majetek, nemají žádná přání...tak pro co žijou? "A-a vy jste s tímhle spokojení?"dostanu ze sebe přiškrceně. Oba dva se na mé ohlédnou a nechápavě se zašklebí. "Co jiného máme asi tak dělat?"povytáhne Hedr obočí. Bezmocně rozhodím ruce. Mám jim tady kázat o životních cílech?! "Vždyť tohle ani není život! Tohle je prahsprosté přežívání!" Oba dva pokrčí rameny. "Tady se na nic jiného nezmůžeš. Ještě jednou se rozhlídni kolem a posuď sama." Znovu se rozhlédnu po zničené zemi. "Já se ale neptám na vaše možnosti. Já se ptám, jestli jste vy  s tímhle spokojení..." Ani jeden neodpoví. Zůstanou zatvrzele mlčet a já si zklamaně povzdechnu. "Já bych si přála mít rodinu."ozve najednou Hedr a mě to tak překvapí, až škobrtnu. Vytřeštím na ni oči, ale ona se neohlédne. "A domov. Žít v klidu a bezpečí bez toho, aniž by se mě a nebo mé blízké snažil někdo zabít." To je snad poprvé, kdy Hedr projevila nějakou stránku svého já, která je mi důvěrně známá. Tu očividnou zranitelnost a  jemnost. Hedr se na mě konečně otočí. Nemůžu si pomoct, ale láskyplně se usměju. Tak, jak se usmívám jen na svou rodinu. A k mému ještě většímu šoku mi ho opětuje. Ian se na nás podívá a podivně zmateně se zamračí. Musím se ještě víc pousmát, protože to jeho přeseknuté obočí mu dodává větší roztomilost. Ale co to plácám zase? V duchu se okřiknu, ať raději čumím vpřed a na nic nemyslím. Ian se ale po celou dobu nemá s odpovědí na mou otázku, což mě trochu zklame. Krajina se nemění. Dlouho mlčky kráčíme vpřed. Pořád stejná pustina s troskami a ničím jiným. Ian se ale po dlouhé době zastaví a zvedne ruku na znamení, abychom byly zticha. Vypadá trochu jako nějaká divoká šelma, co stopuje svou kořist...Jenže já zvířata viděla jen na obrázcích a na krátkých videích. Co můžu vědět? Přesto mi to tak připadá. Nezkrotné zvíře na lovu...Hedr se napne a odhodí si blond vlasy na záda. Já se polekaně rozhlédnu kolem, ale nic nevidím. Ian trochu pokrčí kolena a zpod opasku vytáhne dlouhý nůž. Kývne na Hedr, která si nůž taky vytáhne, avšak o něco kratší. Já zůstanu stát s holýma rukama, nevědíc, co se děje. Ian ladně jako levhart přeběhne k jedněm sutinám a my ho následujeme a každá z jedné strany si k němu dřepneme. Konečně uvidím to, co upoutalo jeho pozornost. U dost nápadného kouřícího ohně se choulí drobná dívka s pískovými vlasy a umouněným obličejem. Patnáct jí být nemůže, takže to určitě není nikdo z obyčejných lidí. Musí to být v tom případě dvojče. Může jí být tak sotva deset let, ale jako nějakým zázrakem má maličký baťůžek a vytahuje z něho drobné lahůdky jako uměle vytvořenou čokoládu, to nejdražší pečivo jaké znám a -o můj bože- vytahuje i ovoce a zeleninu v jakýchsi vzduch uzavírajících krabičkách. Vykulím oči a podívám se vlevo vedle sebe. Ian ji pozoruje jako hladová šelma a Hedr se tváří trochu nejistě. Ian potichounku šeptne. "Jdeme." Bezmyšlenkovitě ho chytnu za paži. Ta je však tak pevná a silná, že ji jednou rukou prstama neobejmu. Ian se na mě zamračeně podívá a pak sklouzne na mou ruku. "Co-co chceš dělat?"vykoktám. Pozvedne přeseknuté obočí a nechápavě se mi zahledí do očí. "Co asi? Potřebujem jídlo. Tak si pro něho jdu." Než se ale pokusí znovu vyrazit vpřed, chytnu mu paži i druhou rukou a pořádne zatáhnu, abych ho ještě udržela na místě. "Ale co chceš udělat s tou holčičkou?"špitnu. Tentokrát se mu v modroučkých očích podivně zableskne a on ještě setrvá na jednom místě. "To se ještě uvidí. Záleží na tom, jak se bude chovat. Ikdyž to tak nevypadá, kdybychom jí nechali být a jen jí vzali jídlo, mohla by nás sledovat a všem nám podříznout krky ve spánku." Zděšeně na něho pohlédnu. "Chcešzabít malou holku?" Obrátí oči v sloup. "Tohle není to místo, kde jsi vyrůstala. Tady to chodí jinak. Tak jdete už? Hedr!" Obrátí se k mému dvojčeti. Hedr mu pohlédne do očí a skoro neznatelně zakroutí hlavou. "Já nevím Iane. Tohle není správný. Nemůžeš ji zabít." Tělem se mi rozlije náhlá vlna sympatií vůči této mé kopii. Trochu mě její chování překvapuje. Chovala se přece tak, že nemá problém pro své přežití zabít. Ale teď? Ian si nás obě dvě změří. "Chcete přežít? Tak v tom případě potřebujeme jídlo. A ještě nevím, jestli jí zabiju." A to už se mi vytrhne a přeskočí trosky a vydá se k malé dívce, která právě hladově kousá do jablka. S Hedr se po sobě podíváme a vydáme se trochu neohrabaněji za ním. Holčička včas vzhlédne a její obličej hrůzou zbledne. Jablko jí upadne a ona se začne pozadu plazit dál od Iana. Doběhnu ho a postavím se vedle něho a Hedr z druhé strany. Holčička vykulí oči, když si nás dvou všimne. "Co-co p-po mě chcete?"vykoktá pisklavým hláskem. Ianův výraz se nezmění. Působí úplně stejně jako když jsem ho potkala. Budí ledovou hrůzu. "No co myslíš? Jídlo přece."řekne lhostejně, a dál se k ní blíží. "Iane, tohle není správný."zašeptám. Vrhne na mě zlostný pohled. "A všechno, co dělá vaše strana, je správný? Zabíjet nás je správný? Na tomhle světě už není správně nic. Vůbec nic! Správné věci tě naživu neudrží." Trochu se mi sevře žaludek, protože z jeho očí jasně šlehá vztek. "Ale okrást malou holku?"pípnu. Obrátí oči v sloup a dvěma rychlými a dlouhými kroky se dostane až k holčičce, která nás zděšeně pozoruje. "Jak-jaktože jsou dvě? Ona je jedna z nich d-dvojče? Z d-druhé strany?"koktá roztřeseně. Ian si k ní dřepne a chňapne ji za obě ramena. Holčička jako by hrůzou zkameněla. Hedr nesouhlasně zavrtí hlavou, uhasí oheň a posbírá všechny dobroty do batohu. Já jen strnule hledím na Iana, který otázku ignoruje. "Kde jsi vzala to jídlo?" Holčičce vytrysknou z očí slzy. "Ukradla. Nějakému bohatému dvojčeti..." Samozřejmě. Bohatí lidé dostávají lepší jídlo a lepší zbraně na cestu. O tom už jsem se zmiňovala. "A on si toho nevšiml ano?"vyslýchá jí dál Ian. Dívenka zavrtí halvou. "Tvrdě spal. Prosím...nechte mě žít."zaprosí, schoulí se do klubíčka a ruce si schová mezi břicho a kolena, takže jí nejdou vidět. Ian se postaví a kývne na nás obě. "Jen se nás opovaž sledovat a vypíchnu ti obě dvě oči."zavrčí výhružně, až i mě samotné přejede mráz po zádech. Holčička horlivě přikývne a složí si hlavu ke kolenům. Hedr si přehodí nový batoh přes záda a pomalu se vydá pryč s Ianem v patách. Já ještě chvíli nerozhodně zůstanu stát, než si kleknu k holčičce a laskavě jí položím ruku na drobné rameno. S rozšířenýma očima ke mně vzhlédne. "To bude v pořádku. Zase si najdeš jiné jídlo."řeknu konějšivě. Ona moje slova však ignoruje. "Ty jsi dvojče? Její dvojče?"kývne směrem k Hedr s Ianem, kteří už jsou nějaký kus dál od nás. "Z druhé strany?"Jemně se usměju. "Ano. Nesouhlasím se zákony, které nám-" než to však stačím doříct, její obličej se zkřiví do děsivé grimasy a ona najednou vymrští schované ruce. K mému zděšení zjistím, že v nich drží krví potřísněnou kudlu. Její obličej připomíná malé děti z hororů, jenž jsou posedlé ďáblem. Prudce se na mě vrhne a já s panickým výkřikem uhnu před nožem a svalím se po zádech na zem. Holčička dopadne na mě a s fanatickým výrazem mi chce zabodnout nůž do krku, ale já jí chytím za zápěstí a zadržím ji. Jenže ona má kupodivu až neuvěřitelnou sílu. V záchvatu paniky jí neohrabaně praštím do obličejíku a shodím ji ze sebe. Dopadne vedle mě a nůž jí vypadne z ruky."Hej!!!"zařve známý hlas, ale je daleko. Zkusím šmátnout po noži, ale ona po mě znovu skočí jako divoká kočka a začne zuřivě škábat, vrčet a sápat se mi drobnýma ručkama po krku. Z pusy se jí řinou proudy krve a v jejích očích se hrůzně leskne. Vyděšeně zaječím, jednou prudce hrábnu po nůži a bodnu. Holčička najednou přestane škrábat a zachroptí po vzduchu, který už se jí kvůli probodnutému hrdlu nedostává. Její tmavé oči zeskelnatí a ona ochabne. Na hruď se mi vyvalí horká krev a mě se hrůzou zatmí před očima. Zhrozeně vykřiknu. Co jsem to provedla?! Zabila jsem dítě! Někdo ze mě mrtvé tělo hrubě odkopne a silné ruce mě vytáhnou na nohy. Já však dál hledím na tělo s hrdlem probodnutým krvavým nožem. Po tvářích se mi skutálí slzy. "Co jsem to provedla?"vypravím ze sebe roztřeseně. Ian mě ještě chvíli jemně drží a pak odpoví. "Jen to, co jsi musela. Víš, tohle není ten svět, ve kerém jsou všechny děti bezbranné. Ti, co tady vyrostli, zdivočeli a nemají problém bez rozmýšlení zabíjet. Vsadím se, že toho boháče nejen okradla ve spánku, ale rovnou ho zamordovala." Jeho slova mě ale ani trochu neuklidní. "Já  někoho zabila."zašeptám. Ian mě k sobě otočí. "Víš kolikrát jsme my museli zabít? Nesčetněkrát a stejně na tom nesejde. Tohle je realita. Musíš se v ní naučit žít." Jenže co je to za život? chce se mi říct. Hedr se podivně zahledí na mrtvolu a pak mě poklepe po zádech. "Sama jsi viděla, jak po tobě vyjela. Řekla jsi jí, že jsi z druhé strany, že?" Jen přikývnu. "Už jsem viděl i horší případy. Na tebe určitě zaútočila, protože si myslela, že tě přemůže. A navíc jsi potenciální nepřítel." Na něho si ošem neodvolila. Kdo by taky ano? Ian je...je neuvěřitelně pohotový a rychlý. To jsem v té krátké době dokázala vypozorovat. A taky je silný. "Některé děti se úplně zcvoknou, když je pustí pryč od Buňky moc brzo, aby žily na vlatsní pěst."pokračuje. "Z toho strachu může hrábnout každému. A dost z nich navíc má strach z vás." Trhaně se nadechnu. "Jak takhle můžete žít...?"zasípu. Ian pokrčí rameny. "Síla zvyku. Já a Hedr jsme tady vyrostli. Ty ne." A s tím mě pustí a vydá se pryč, bez jediného pohledu na bezvládné dítě.

Tak další kapitola je na světe :D Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvá, ale znáte to...škola, učení, osobní zájmy...je toho moc no :/ Ale pokusím se vydávat co nejčastěji :D Tak doufám, že se kapitolka aspoň trochu líbila a pokud ne, tak už s tím hold nic nenadělám :/ Budu vám nesmírně vděčná za každou hvězdičkua  koment :) Jste super!