Twins

11.Smrt utopením?

Takže tohle je konec. Takhle zemřu. Rotříštěná o útesy dole v řece nebo v tom lepším případě strhnuta pod vodní hladinu a odsouzena k utopení. Možná že by to bylo k užitku. Jakmile by mě voda vyvrhla někde na kraji, kanibalové by se možná vrhli na mě a zachránila bych tak před sežráním aspoň na chvíli jednoho člověka. Uvažuju, jaké to asi je...Zemřít... Co se stane potom? Uvidím světlo na konci tunelu, jak se povídá? Nebo se najednou všechno vypne a všude bude tma? Přemýšlím o  tom už podruhé. Už podruhé mě čeká smrt. A každopádně to co nevidět zjistím.

Máchám rukama ve vzduchu jako kdybych snad mohla zpomalit svůj pád za pomoci svých pavoukovitých končetin, vlasy mi ve větru vlají a z očí mi unikají slzy způsobené zčásti větrem, zčásti smutkem.

Poslední, na co myslím, když bolestivě prudce dopadnu do chladné vody, je moje rodina. Můj úžasný táta a jemu tak podobný Oliver. Ani jednoho už nikdy neuvidím. Už nikdy se nepodívám do těch jiskřivých zelených očí, ani neprohrábnu malému bráškovi uhlově černé vlasy. Nikdy už se na mě z jejich tváří neusmějou zářivé úsměvy doprovázené dolíčky. Už nikdy neuvidím Kailu a nikdy se spolu nebudeme smát. Oni se nikdy nedozví, co se se mnou stalo. Nikdy se nedozví, že jsem se určitým způsobem seznámila se svým dvojčetem, aniž bychom se navzájem povraždily. Ale jednu kladnou věc to má. Znovu se setkám s Brianem.

Moje tělo prorazí mrazivě studenou vodu jako dělová koule. Všechno se mi okamžitě bolestí z nárazu rozbrní a tělo se zachvěje z toho nečekaného chladu. Voda je překvapivě velice hluboká, ale i přesto narazím bokem na kamenité dno a kolem mě se okamžitě rozvíří písek. Oči mám otevřené dokořán, kolem mě víří bublinky. Máchnu rukama v marnén pokusu plavat. Okolo tváře mi zavíří dlouhé světlé vlasy. Oblečení mi vlaje v neuvěřitelně silném proudu vody, který mě strhává s sebou. Snažím se šlapat vodu, ale ničemu to nepomáhá. Ústa držím křečovitě u sebe, co nejdéle se snažín vydržet bez vzduchu. Nakonec mě kyslík v mých plicích a moje zběsilé kopání končetinama vynese nahoru nad vodu. Vynořím se prudce nad hladinou a zalykavě se nadechnu. Vystříkne voda. Proud mě unáší s sebou. Zády narazím do obrovského kamene a zasténám, když mi nepříjemně zakřupají žebra a páteř. Do tváře mi vychrstne proud vody a smete mě z kamene dál po proudu. Zpanikařeně se snažím udržet obličej nad hladinou a dýchat, ale proud mě znovu strhne pod hladinu. Narážím do dalších a dalších útesů a ještě párkrát se mi podaří vynořit na vzduch. Když se chci nadechnout, pořád unášená proudem, další voda se mi přelije přes obličej a já nechtěně vdechnu vodu. V plicích mě začne pálit. Rozkašlu se a proud mě znovu potopí. Nemůžu přestat kašlat, ale jak se mé tělo snaží vypudit vodu z plic, akorát vdechuju další a další vodu. Panikařím. Naplňuje mě zoufalství. Mám pocit, že mi plíce každou chvíli explodují. Dochází mi vzduch. Už nemám sílu se dostat nad hladinu vody. Řeka mě unáší. Voda se mi dostává do plic. Naposledy se ještě zazmítám, zaplácám končetinama, ale je to marné. Před očima se mi začne zatmívat. Přestanu s marnou snahou plavat. Moje tělo ochabne. Oči zůstanou otevřené, ale nic nevidí. Z úst mi uniknou dvě osamělé bublinky vzduchu.

To poslední, co vnímám, je tma, chlad a nenadálá tlumená rána, která se rozezní vodou. Nic se neděje. Nic nevidím. Všude je tma. A pak se mi najendou neco ohebného a živého obtočí kolem pasu. Všechno zhasne. Všechno ztichne.

"Notak! Notak!! Prober se!!"

Bolest. Všechno mě bolí. Taková by smrt být neměla ne? Smrt má být konec...tak proč je mi zima?

"Amber!! Prober se!!! Notak!!!"ozve se to znova.

Ten hlas. Znám ho...Nebo ne? Je mi bolestně povědomý. Všude je tma. Cítím bolest a chlad. Hrudník se mi nadouvá a zase stlačuje. V plicích mě nepříjmeně pálí.