Twins

5.Týdný a týdny dál...

Musím uznat, že ten vlak si zachoval důstojnou rychlost tři sta kilometrů v hodině, ikdyž už léta běží automaticky, nikým neovládán. Druhý vlak vždy jede na druhou stranu stejnou rychlostí. Pokud se někdo chce dostat zpátky do Evropy, musí si počkat na vlak. Už si ani neuvědomuju, jak dlouho jedu. Bojím se usnout, protože mám obavu, že bych snad mohla promeškat výstup tam na druhé straně. Bojím se pohnout. Snažím se nemyslet na nadcházející chvíle. Snažím se v sobě udusit strach, strach z neznámého. Co mě tam vlastně čeká? Nikdo z nás tří nepromluví. Neznáme se a nikdo z nich očividně nemá zájem se kamarádíčkovat. Já mám žaludek momentálně až moc sevřený na to, abych mohla jasně myslet. Jak dlouho to je? Minuty? Hodiny? Nemám tušení...

Po opravdu hodně dlouhé době začne s odporným skřípěním vlak zastavovat. Trvá další neuvěřitelně zničující chvíle, než se úplně zastaví. Roztřeseně si pohodím těžký batoh na zádech a na vratkých nohou vstanu. Dveře se otevřou a já vyjdu jako poslední. Zamířím ke schodům, které jsou osvíceny nepatrným světlem seshora. Ti dva už mi zmizeli z dohledu a já se se zatajeným dechem vydám po schodech za nimi. Beru je raději po dvou, abych co nejdříve zmizela z dosahu neznámé tmy tam dole, ve které se mohou skrývat různá nebezpěčí. Trvá to nekonečně dlouho, nebo si to snad moje mysl takhle prodloužila? Netuším... Když se konečně dostanu ven, do očí mě jako jehly bodnou naoranžovělé paprsky světla. Západ slunce. Ti dva mi zmizí z očí, každý jde jiným směrem. Kolem není nic, jen vyprahlá a spálená pustina, sem tam vidím, nějaké pohozené nepoužitelné dřevo a dokonce i sesypané zbytky domů, ke kterým bych se raději nepřibližovala. Kam jít? Nemám nejmenší ponětí, kam se nejdříve vydat a ani tu nejnepatrnější stopu po mém dvojčeti, nebo její současné poloze. Nakonec  se prostě vydám rovně na západ, odkud jasně svítí slunce a zbarvuje nebe do naoranžovělých, až narudlých skvrn. Při cestě se rozhlížím kolem po roztroušených sutinách a ještě napůl stojících barabiznách. Procházím vyprahlou bezbarvou krajinou, ale i místy, které jsou plné rozbořenin, nejspíš to kdysi bývaly, jak se říkalo, města. V troskách jednoho obvzvlášť velkého a kdysi zřejmě luxusního domu najdu popraskaný, protlačený, víc než stoletou špínou zanesený, skoro napůl rozlomený dotykový mobil. Něco takového je u nás dnes vzácnost, kterou si můžou dovolit jen ti z lepších vrstev společenství, ale kdysi to zřejmě bývaly samozřejmosti. Pod dalším kamenem najdu ohořelou knihu a pak dokonce zahlédnu lidskou kostru. Znechuceně se oklepu a přidám do kroku, abych se na to nemusela dívat. Nevím jak dlouho jsem na cestě. Určitě už pár dní a stále to dál a dál utíká. Odhodlaná co nejméně pít mi zatím zbývá dostatek vody, ale dřív nebo později se budu muset napít a s jídlem platí to samé. Copak by se tady dalo najít něco vhodného k jídlu? Celý život jsem se stravovala uměle vytvořenou náhaškou většiny jídla, které pro lidskou populaci před válkou bylo zcela běžné, ale dnes ne. Dnes už vymřely všechna zvířata a s nimi skoro většina rostlinstva. Z čeho tedy máme vyrábět jídlo? Maso není. Obilí na mouku do pečiva není. Rostliny na zeleninu a ovoce nejsou. Dobytek na mléko není. Co vlastně máme? A když už něco máme, nemůžeme si to dovolit...Svět je nefér... A vůbec netuším, jak můžou ještě přežívat dvojčata. Jak můžou najít něco k jídlu? Přežilo snad dost z nich na to,aby si vybudovali vlastní společenství nebo vědeckou laboratoř ve keré by mohli vyrábět umělé potraviny? Je to vůbec možné? A dá se tady někde vůbec najít voda, která by nebyla znečištěna všemožným odpadem z války? Ze srdce doufám, že ano. Postupem času-snad to byly týdny, nebo snad měsíce?- jsou moje nohy bolavé, jako bych snad při každém kroku šlápla na několik špentlíků, boty ošoupané a rozedřené, až mi skoro k ničemu nejsou, záda ztuhlé z neustálého spánku na tvrdé zemi, vlasy zacuchané, špinavé a mastné jako kdyby mi je polili olejem, oblečení nasáklé potem a špínou, břicho terorizované neustálými útoky hlodající bestie jménem hlad, hrdlo vyprahlé jako na sahaře a zásoby vody prázdné. Beznadějně se plahočím pořád dál všemi směry, jenom ne tím, kterým jsem přišla, tedy z východu. Celé moje tělo je rozbolavělé z nedostatku odpočinku a neustálého plahočivého pohybu a to ani nemluvím o mém psychickém stavu. V mozku se stále dožaduje pozornosti vtíravá myšlenka, že takhle to dlouho nepřežiju. O vedení se taky pře shánění jídla a pití, ale vzhledem k nevyplnitelnosti prvního úkolu se dostává do vedení druhý úkol. Voda. Za celou dobu, což bude tak pěkných pár měsíců, co tady jsem, jsem našla jen jednu použitelnou a dosti velkou řeku a za ní její přítoky, ale když jsem ji přešla, už dlouho jsem nic nenašla. Ty ostatní malé říčky byly tak odporně zanesené něčím, raději nechci ani vědět čím, že jsem to radši ani převařovat nechtěla. A teď už mi zbývá snad jen půl litru vody a já netuším, kde seženu další. Můj postup je politováníhodný. Nevím, jak dalekou cestu jsem urazila, ale s nabývající únavou, stresem, panikou, hladem a  žízní se to stále víc a víc zpomalovalo. Teď už se jen modlím, aby padl soumrak a já si mohla lehnout na tvrdou zem a aspoň se trochu vyspat. Míjím pořád tu stejnou bezbarvou krajinu a rezignovaně nemyslím na nic jiného, než na to, jakou mám asi šanci dosáhnout svého cíle... Dokonce to dojde do takového stádia, že si začnu mluvit sama pro sebe. "Jo, Kaila mi chybí. Teď už určitě taky musela vyrazit a hledat své dvojče. Třeba bych se mohla vrátit a mohly bychom postupovat spolu?" A tohleto kecání mě jednou přivedlo do průšvihu, protože jsem narazila na jakousi skupinku kluků, snad jen tak o rok o dva starších než já a nebyli by si mě všimli, kdybych se tak nevybavovala sama se sebou. Samozřejmě že to byli dvojníci a jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo utíkat. Bez ohledu na svou vyčerpanost jsem vzala nohy na ramena a pádila jak jen jsem mohla. Nůž jsem za celou dobu na svou ochranu ani nepoužila a nehodlala jsem ho použít. Nakonec se mi skupinku, mimochodem vybavenou noži a jeden měl dokonce pistoli, podařilo ztratit. Následně jsem narazila na jakousi vetchou stařenku ležící bezmocně na zemi, která mě bez váhání chňapla za nohu a sípaým hlasem promluvila:"Jsi dvojče, dítě?" Polekaně jsem sebou trhla a pokusila se vyprostit, ale stařena měla úctyhodně pevný stisk. "Já-já...ne."zakoktala jsem se. "Jsem-jsem obyčejný člověk. Já hledám své dvojče." Stařena stáhla ruku z mojí nohy a znovu se položila na zem. "Taky jsem hledala, přesně jako ty. Ale k čemu to? Tohle je moc velká země. Není šance, dítě. Ale vrátit se nemůžeš!  Ne s prázdnou! Zabijí tě. Nenašla jsem dvojníka. Je to beznadějné..." A takhle si mumlala celou dobu a vůbec si nevšimla, že jsem se raději vypařila jako pára z hrnce. Její slova mi na odvaze a odhodlání moc nepřidala, ba dokonce mi ještě více snížila seběvedomí a úplně podkopala mou víru a naději ve vyplnění mého úkolu. Ani raději nechci myslet na to, jestli taky opravdu hnije od svých patnácti let a za celou dobu nic nenašla...Kolik takových lidí je? Takových, kteří to vzdali, ale bojí se vrátit? Co já se jim divím? Copak zrovna já jsem neviděla, co udělali Marylin, když zjistili, že nesplnila své poslání? Ale je lepší umírat pomalou a bolestnou smrtí, než se nechat zastřelit nebo si nechat rozdrtit lebku? Takovýma chmurnýma myšlenkama se zabývám, dokud v dálce cosi neuvidím. Jakési sutiny. Ano, jedny mezi tisíci dalšími. Tohle muselo být nějaké velké město. Jenže to nejsou obyčejné trosky. Vidím tam jakýsi černý stín, nebo snad siluetu? Opatrně se schovám za jiné sutiny a pomalu se přesouvám blíž tak, že přebíhám od jednoho šutru ke druhému. Bojím se, že by to mohlo být nějaké dvojče. Až nakonec rozeznám ten stín. Je to člověk. Ale je to přítel? Je to dvojče? Přikradu se ještě blíž až mě a toho člověka odděluje jen pár metrů. Je to muž. Ne, kluk. Sedí na zemi opřený o zbytek stěny s roztaženýma nohama a očima hledícíma překvapeně někam do dáli. Je to chlapec asi jen o něco málo starší než já s tmavými rozcuchanými vlasy a obočím stejné barvy, uzkými rty, hrbolatým nosem, dlouhým štíhlým pružným tělem...Připlížím se ještě blíž, skoro jen na metr a poznám i barvu očí. Je zelenohnědá. I z takové dálky to poznám. A teprve v tuto chvíli mám absolutní jistotu, jenže než stačím šťastně vypísknout, prohlédnu si ho pozorněji a srdce se mi najednou zastaví. Až teď zpozoruju roztrhané zakrvácené oblečení s obvzvlášť krvavou dírou přímo v srdci. Jeho zelenohnědé oči jsou vyhaslé, bez života a v obličeji mu přetrvává překvapený výraz. "Briane!!!!!"