Twins

6.Kopie

"Briane!!!" bezmyšlenkovitě se vrhnu vpřed a padnu před něj na kolena, až to nechutně a bolestivě zapraští. "Briane!!"vykřiknu znovu a začnu mu rozřeseně ohmatávat hrudník. Se staženým hrdlem, ještě s poslení nepatrnou nadějí doufám, že ta rána není do srdce na levé straně, ale na levé straně pouze do plic. Jenže to není možné. Vím to ještě dřív, než ho stačím pořádně prohledat. Ty stejné oči, vlasy, všechno! "Briane!!! Ne!!!!!" Do očí mi vhrknou slzy a pokusím se s ním zatřást. Hlava mu klesne ke straně, jeho oči ale stále zůstávají skelné, bez života. "BRIANE!!! TY NEMŮŽEŠ BÝT MRTVÝ, SLYŠÍŠ MĚ?!!! NEMŮŽEŠ!!!" Už je mi jedno, jestli přilákám pozornost dalších zlých dvojčat. Celá se třesu, zuby mi drkotají o sebe a v uších mi hučí krev. "BRIANE!!! PROSÍÍM! PROSÍÍM!" Zajíknu se a naprosto rezignovaně a zničeně ztiším hlas."Prosíím..." Položím si vyčerpaně hlavu na jeho hruď, ignorujíc ještě horkou tekutinu smáčející mi vlasy. Počkat...horká tekutina?! Horká krev?! Ještě čerstvá?! Okamžitě zvednu hlavu a rozhlídnu se kolem. Jak je možné, že jsem nic neslyšela? Nemůže být mrtvý moc dlouho! Mrtvý...bože můj, Brian je mrtvý!! Po špinavých zakrvácených a zaprášených tvářích se mi skutálí desítky slz a z hrdla se mi ozývá trýznivé ryčení. Vezmu ho za ruku, která je celá od krve a stisknu ji. Ještě není úplně ztuhlý, ani moc chladný. Ze zajíkavýmy vzlyky mu zatlačím neobratně víčka k sobě a políbím ho na čelo. Ruce a čelo s vlasama mám lepkavé od krve. S útrobami sevřenými žalem a strachem se ho pokusím vzít pod pažemi a zvednout, ale moje ruce by ho neunesly ani kdyby byly v plně funkčním stavu, natož teď, když jsem na prahu vyčerpání. Jak daleko asi je ten, co má tohle na svědomí? Nebo je jich snad víc? Ještě jednou se zapřu pořádně do země a podaří se mi jeho těžké bezvládné tělo vytáhnout na nohy, ale už teď se mi kolena podlamují a ruce třesou příliš velkou námahou. S hekáním a nezastavitelným pláčem ho odtáhnu kousek dál od sutin na nejméně  zasypané místo s několika metry čtverečními nezavalené půdy. Položím ho na ten kousek a vyčerpaně se svalím vedle něho. Slzy mi pořád tečou proudem po tvářích a jen si představím, jak se asi bude cítit jeho rodina, rodiče a sourozenci, když se už nikdy nevrátí. Co bude cítit Kaila, jestli se dozví, že je Brian mrtvý? A co když se já nevrátím? To by táta neunesl. Už jsem mu zbyla jen já a Oliver a ten se v patnácti taky bude muset vydat na stejnou cestu. Co s ním mám sakra dělat? Nemám žádnou lopatu ani nic podobného, abych mohla vykopat díru a pohřbít ho. Na to abych hrabala, jsem úplně vyčerpaná. Spálit ho nechci, tak co tedy? Sáhnu do svého batohu pro láhev s vodou, abych si osvěžila mysl, jenže s hrůzou zjistím, že v ní zbývá asi tak jedna deci vody. S vědomím, že následující dny budu trpět žízní a možná i zemřu ji všechnu vypiju a flašku si schovám do batohu. Bohužel mi to jenom více obtěžkalo mysl starostí o vodu... Za mnou něco hlasitě křupne, jako kdyby někdo kráčel po sutinách. Prudce se otočím, obličej stále umazaný od krve a slz spojených se špínou a potem. A v tu chvíli se mám pocit, že mi srdce dalo výpověď a chce si prorazit cestu přes plíce a hrudní kost na svobodu. Co to před sebou vidím? Koho to před sebou vidím?! Proboha! Je to možné? Opravdu jsem si nikdy nedokázala představit, jak vypadají...Přede mnou stojí kluk vysoké postavy s dlouhým nožem v ruce. Když jsem se otočila, prudce se zastavil a překvapeně na mě vyvylil oči. Teď už stojí jen asi metr a půl ode mě a já si ho můžu zblízka prohlédnout v naději, že to není on. Bohužel se pletu. Má úplně stejný hrbolatý nos, úzké rty, úplně stejný tvar obličeje. Jediné rozdíly snad byly vytvořeny později, je o něco svalnatější, vlasy nemá hezky sestříhané, ale středně krátké a rozcuchané do všech stran, obličej, paže a krk posetý prachem, špínou a krví. A na jeho levém tmavém obočí má jakousi šikmou mezírku a já si všimnu, že je to jizva, jako kdyby mu někdo kdysi přeseknul obočí. Největší rozdíl ale spočívá v očích. Tvarově jsou stejné a mají i stejné černé husté řasy, ale nemají zelenohnědou barvu. Ty jeho mají barvu ledu. Světle modroučká barva připomínající led, což tak nepředstavitelně kontrastuje s jeho tmavým obočím a vlasy, až mě to děsí. A narozdíl od originálu nemá v obličeji radost a starost, ale tvrdost, odhlodlání a krutost. Tak takhle vypadá Brianovo zlé dvojče. Žaludek se mi sevře strachem, protože takový krutý pohled na Brianově obličeji mě děsí. Jenže teď, když se zastavil a v šoku na mě třeští ledově modré oči, odhodlám se pohnout a trochu se odplazit dál. Brianovo dvojče se očividně vzpamatuje a zamračí se, přičemž mu jizvička na obočí poskočí. "Hedr?"promluví hlasem, přičemž mi zmrznou všechny vnitřnosti. I hlas má stejný jako Brian. Rotřeseně se kouknu na Brianovo mrtvé tělo a jeho dvojče. Po tváři už mi nestékají slzy. Všechno ve mě teď volá na poplach, ale já se strachy nemůžu ani pohnout. Proč mě tak strašně děsí? A proč mi říká Hedr? "Hedr? Ty...ty ses převlíkla? Proč sedíš u toho kluka?! Říkal jsem ti, že ho máš nechat být!" Cože? Jaká Hedr?! Nejsem mu schopná odpovědět. Nechápu, proč mi ještě neponořil ten děsivě dlouhý nůž do hrudi. Čím dál více se mračí a důkladně si mě prohlíží. "Hedr? Hedr! Odpověz mi! Co je s tebou?!" dřepne si ke mně a já se polekaně odplazím dál z jeho dosahu a najednou si vzpomenu, že mám za opaskem zastrčenou dýku. V jeho očích se mihne jakýsi stín a zrovna když sahám k opasku pro dýku, popadne mě za zápěstí a jediným plynulým pohybem se zase postaví a mě strhne  s sebou. Ruku mi obratně a neuvěřitelnou rychlostí zkroutí za zády a já vykřiknu, když mi ramenem projede ostrá nesnesitelná bolest. Drhou rukou mi přitiskne nůž ke krku a nakloní se k mému uchu. "Ty nejsi Hedr, že?"zašeptá výhružně. Zakňučím a zakroutím hlavou. Z jeho tónu hlasu mi tuhne krev v žilách, jako kdyby ne jen oči, ale i všechno ostatní mělo podstatu ledovce, který zmrazí všechno okolo. "Co se to tady k sakru děje?!"ozve se za námi další hlas. A teď přestanu sípat bolestí a překvapeně vyvalím oči. Ten hlas znám...je...je...můj. U mého ucha se znovu ozve Brianův hlas. "Na tohle se musíš podívat." a přetočí se se mnou o sto osmdesát stupňů, takže vidím na osobu, ke které mluví. Teď ale dočista zkamením a vyvalím na tu osobu oči. Jestli jsem si myslela, že ten kluk, co mě drží, je úplně stejný jako Brian, tak to jsem ještě netušila, co uvidím. Dívka přede mnou má útlou drobnou postavu, potrhané ošuntělé oblečení, do pasu dlouhé vlnité blond vlasy, úzkou tvář, špičatý nos, dlouhé husté černé řasy a tmavě hnědé oči. Tak takhle vypadá moje zlé dvojče. Čelist mi spadne až na hruď. Vždyť je úplně stejná! Nemá na sobě ani žádné později utržené jizvičky, jen trochu umouněný obličej a jiné oblečení. Proboha...tohle nezvládnu...to nedokážu! Nemůžu zabít někoho, kdo vypadá úplně stejně jako já! Nedokážu zabít...I ona na mě vyvalí oči a překvapeně otevře pusu. "To-to je-?" promluví mým hlasem, až sebou trhnu a ten kluk ji doplní. "Tvoje dvojnice, jak vidíš. Zrovna tady oplakávala jeho." Zjevně máchne rukou směrem k Brianovi. "Chceš ji dorazit, nebo mám já?" Hrůzou ztuhnu, protože to pronese s hlubokou lhostejností. Moje dvojče se na mě užasle zahledí a přikročí blíž. "Ty kráso! Vždyť je úplně stejná!" Kluk se za mnou uchechtne."Jo, myslel jsem si, že jsi to ty. Skoro jsem na to skočil, kdyby se nechovala takhle." Donutí mě se ještě více narvnat a já zasténám. "Sakra tak tohle je vymaštěný! To je kopírajt!" řekne rozhořčeně holka a mlaskne. "Chceš ji dorazit ty, nebo já?"zeptá se kluk za mnou. Krev mi ztuhne v žilách a já zakňučím. "Ne! Nechte mě být!" Holka se podivně ušklíbne. "Víš co Iane, doraž ji ty." Kluk-Ian-za mnou cosi zabručí a mě najednou proletí hlavou celý můj život. Vzpomínky na tátu, Olivera a společné chvíle s Kailou a Brianem. Copak chci umřít? No, nebylo by to lepší? Proti těm dvou nemám žádnou šnaci. Ikdybych tu holku sebevíc nenáviděla, tak je mi už předem jasný, že ji zabít nedokážu. A zrovna když se mi dýka na dva milimetry zařízne do hrdla, z posledních sil Ianovi dupnu na nohu a trhnu hlavou dozadu. Narazím do něčeho tvrdého a ozve se tlumená rána. Stisk najednou povolí a já se mu bleskově vytrhnu, vyhýbajíc se noži. Hlava mě bolestí brní, jak jsem mu dala hlavičku. Jak nejrychleji dokážu se rozběhnu pryč od nich, nevím jakým směrem. Za sebou slyším křik a dupající kroky, což mě přinutí ještě zrychlit, ikdyž moje nohy, v podtstatě i celé tělo, prostestují. Kmitám nohama jako kdyby mi šlo o život. Počkat...ono mi vlastně jde o život! Ignoruju bolest v nohách a zaběhnu za zbortěnou stěnou doprava. Slyším, jak se dusot více a více přibližuje a já se ještě marně pokusím zrychlit. Sáhnu si za opasek a za běhu vytáhnu nůž, ale v tom mě někdo prudce popadne za ramena a otočí mě k sobě. Pod tou vahou a silou se ještě během té otáčky díky setrvačnosti skácím k zemi a pozadu dopadnu na tvrdou a střepy, kameny a smetím vykládanou zem. Vyrazí to ze mě dech jako z gumové kačenky, protože mi na hrudi přistane Ianovo těžké tělo. Probodne mě těma ledovýma očima a bleskově mi nohama šlápne na zápěstí a přišpendlí je tak k zemi, přičemž stále sedí na mém hrudníku. Sípavě lapám po vzduchu, což není jednoduché, když mi srdce bije jako splašené. Pokusím se mu vysmeknout, nebo pozvednout uvězněnou ruku s nožem, ale je moc těžký a silný. Přitiskne mi dýku k hrdlu. "Dobrý pokus holka." Zasténám a do očí se mi nahrnou slzy. "Pusť mě!" Obrátí oči k nebi a zavrtí hlavou. "Zato tohle byl mizerný pokus, když víš, že tě nepustím." Za ním doběhne moje dvojče. "Hedr, dojdi mi prosím pro věci jo? Já to tu vyřídím." Takže Hedr. Takhle se jmenuje. Hedr se ušklíbne a vzdálí se mi z dohledu. Nůž se mi přitlačí blíž k hrdlu. "Poslední slova?"zeptá se lhostejně. Zachrčím a plivnu mu do obličeje. "Brian neměl poslední slova, že?! To už jsi ho stačil zapíchnout'!" Výraz v Ianově obličeji ještě více ztvrdne, zatímco si otírá druhou rukou obličej. "Chtěl mě zabít, tak co myslíš, že jsem měl dělat?" Celá zkamenělá strachem z nadcházející smrti už se nezmůžu na slovo. "Tak takhle se jmenoval? Brian? Ty jsi ho znala?" Přiškrceně vzdechnu a přikývnu. Ian povytáhne jedno obočí, aniž by vůbec pohnul s tím druhým, na kterém má jizvičku. "Byl to můj nejlepší přítel! A ty jsi ho zavraždil!"zasípu a pokusím se znovu zazmítat, ale je to marné. "A ty chceš zabít moji nejlepší přítelkyni!"vyštěkne na mě. "To tě mám nechat nebo co? Vy dvojčata nás nenávidíte a povyšujete se nad nás, jako kdyby jste byli něco víc, ale to vy sem chodíte a vytrháváte srdce svým dvojčatům, jenom abyste je donesli jako trofej zpátky! Tak mi tedy řekni, kdo tady vraždí?!" Celá se třesu děsem a zlostí. "Já s tím nesouhasím."procedím skrz zaťaté zuby. "Nikdy jsem sem nechtěla jít, protože se odsud polovina lidí nikdy nevrátí. Nelíbí se mi to pitomé pravidlo, že sem musíme chodit a vyřezávat vám srdce! V životě jsem nechtěla nic jiného, než zůstat doma a být šťastná. Se svými přáteli. A ty jsi mi jednoho vzal." Do očí se mi nahrnou slzy a tentokrá už je nedokážu zastavit. Kutálí se mi jako potůčky vody po obličeji a nechávají za sebou slané stopy. Ianovi se nějak podivně zablýskne v očích. "Ty nechceš-" "Nechci ti zabít kamarádku! Jediné, co si přeju, je vrátit se domů, ale já nemůžu! Nemůžu pokud nebudu mít její srdce! Protože jestli se vrátím s prázdnou, zabijou mě!" Ian mi stále drží nůž u hrdla, ale trochu zakolísá. "Nic se mi nepříčí víc, než vražda, ale co mám dělat? Myslela jsem si, že to zvládnu, ale nejsem toho schopná. Nejsem vrah. Ty jsi mi zabil nejlepšího přítele...nikomu nepřeju sedět a plakat nad mrtvým tělem svého blízkého. Tak když jsi ho zabil, tak ti nebude dělat problém zabít mě, ne? Dělej! Do toho!" Můj hlas zní místy odhodlaně a někdy to pokazí zajíknutí, ale podaří se mi smířit se s tou skutečností. Umřu. Umřu ať už teď, nebo jindy, ale jednou stejně umřu, tak proč to nemůže být hned? Nakonec jsem si nedávala valné naděje, že by se mi podařilo vrátit domů. A táta? A Oliver? Budou se stím muset smířit...A Kaila? Zabije ji to, až se dozví, že jsme oba dva mrtví...Ale občas nemáme na vybranou a občas je nutné jednat ze sobeckých důvodů. A já v momentální chvíli nechci myslet na to, co bude s mými blízkými. Myslím jen na to, jaké by to bylo vypadnout z tohohle zatraceného místa a vidět Briana. Strach ze smrti už mě opustil Pud sebezáchovy selhal. Vyčkávavě a odhodlaně se podívám do těch modrých očí. Ian se nepohne. Jenom po dlouhé době zamrká a nadechne se. "Tak už to udělej! Chtěl jsi mě zabít ne?! Tak mě zabij!" Ian se konečně pohne a očima si mě celou prohlédne. Pak s napětím v očích, jako kdyby váhal, pozvedne druhou ruku a...najednou mě jeho pěst bolestivě udeří do spánku a já upadnu do temnoty.