Twins

4.Pryč z domu

"Ty ses zabouchla do Briana." prohlásím oznamně jednoho večera, kdy sedíme před Mostem v písku a díváme se na hvězdy, ano, na hvězdy. Už je to pár měsíců, co odešel na druhou stranu a v nás obou nepřesává hlodat strach. Mně samotné už zbývájí přibližně jen dva měsíce. Každý den po škole a v noci tady takhle sedíme a čekáme, jestli se nevrátí. Kaila se na mě prudce podívá s pohoršeným výrazem v obličeji. Byla z toho všeho ty první měsíce rozrušená. Marylinina smrt a Brianův odchod. Nechtěla jsem to na ni hned vychrlit a tak to říkám až teď. "Ne."odpoví stroze a rozšířenýma zorničkama se zahledí k nebi. Dnes je nádherně. Totiž...poprvé za celou dobu, co žiju na tomhle světě aspoň na chvíli vidím hvězdy. Ten smogový opar se na chvíli rozdělil díky větru a odhalil tak kousíček nebe. V hvězdách se nevyznáme ani jedna, ale stejně nám to přijde nádherné. "Jasně, takže když jsi mu strkala jazyk to krku, tak to bylo zcela přátelské gesto, že?" řeknu jízlivě a ona po mě vrhne zamračený pohled. Už už otevírá pusu, aby něco namítla, ale nejspíš jsem ji setřela tak, že na to nemá žádné smysluplné argumenty. Ušklíbnu se a drcnu do ní loktem. "Mě to můžeš říct." Kaila obrátí oči v sloup. "Nestrkala jsem mu jazyk do krku abys věděla." vyleze z ní nakonec. Zasměju se a začnu v písku hrabat díru. "Prostě...prostě jsem ho měla vždycky ráda." Podívám se na ni a kotníky mi schladí vlna. "To sis teda vybrala úžasnou chvíli na to, abys to projevila."zakřením se. Kaila si odfrkne a přejde mou poznámku. "Jenže on byl vždycky zakoukaný do tebe. Na svou kamarádku Kailu se nikdy takhle nedíval." Zamrkám a začnu bezmyšlenkovitě shrnovat vodu do jámy, kterou jsem vyhrabala. "Ale ty moc dobře víš, že jsem ho vždycky brala jako kamaráda a ne jako...no...vždyť víš." Kaila zavrtí hlavou. "Ale neodradilo ho to. Myslím, že si uvědomil co k němu cítím až když jsem ho..." nedořekne to a vsadím se, že se v té tmě červená jako rajské jablíčko. "A on?"optám se se smíchem. Kaila se rozesměje. "Byl trochu překvapený. Ale nakonec...nakonec mi to oplatil."zakření se. "Takže až se vrátí, tak vám budu dělat křena jo?" zašklebím se a hodím po ní kuličku mokrého písku. Vrhne po mně zděšený pohled a zahledí se směrem k moři. "Myslíš, že se vrátí?" řekne a v jejím hlase zazní kapička nejistoty a zrnko hrůzy. Popravdě řečeno netuším, jestli se vrátí. Z celého srdce si přeju, aby se jeden den vynořil ven z toho tunelu třeba ošklivě zraněný, ale hlavně živý. Ale kolik dětí už se takhle nevrátilo? Kolik jich tam zůstalo hnít na věčnost v té neznámé krajině? Kolik jich bylo surově povražděno bandou rozzuřených dvojníků? Nespočetně mnoho? Tak proč by to Brian měl přežít? Ale co to povídám? Na co to myslím?! On se přece musí vrátit! Pořád je tady ta nepatrná šance..."Nevím."odpovím stroze. Kaila si povzdechne a zatahá si za kostičkovanou košili jako kdyby ji chtěla co nejvíce natáhnout. Počkat..."To je Brianova košile?!"vyhrknu pisklavě. Kaila sebou polekaně trhne a přitáhne si látku těsněji k tělu jako kdybych snad na ni v příští vteřině měla skočit a strhnout jí košili z těla. "Ne...to, to je moje. Vlastně ji nosím na doma, je po tátovi..."vymluví se nepřesvědčivě. "Jasně a já nosím na doma sametové župany." protočím panenky. Kaila vydá zvuk, který znamenal něco mězi povzdechnutím a uchechtnutím. "Požádala jsem jeho rodiče, jestli bych si ji nemohla půjčit...on vždycky tak voní..." a zaboří svůj malý nosík připomínající sherry rajčátko do Brianovy košile. Kdybych ji neznala, asi bych řekla, že je to psychopat...jenže já ji znám...a říkám....že je to psychopat. "Kai...?" "Hmm?" vzhlédne. "Ehm...nemyslíš, že je to trochu přehnaný?" zeptám se opatrně. Zamračí se a poněkud rozpačitě si nechá košili zase povisle viset na těle. "Asi máš pravdu. Tak půjdeme?"zeptá se rychle a zvedá se na nohy. Neochotně se naposledy podívám směrem k Mostu a vydám se do zhrouceného společenství.

"Zlatonko!"slyším jakýsi hlas. Nespokojeně zabručím a převalím se na tvrdé rozvrzané posteli na břicho. "Zlatovlásko!"znovu ten hlas. Mávnu rukou jako kdybych odháněla otravný hmyz. Ozve se brumlavé zaskučení a znovu ten hlas. "Holubičko!" No tak počkat, tohle není sen. Holubičko mi říká jen jediný člověk..."AMBER!!!!" tátova ruka ze mě stáhne peřinu a odhalí tak moje vyzáblé tělo oblečené do pytlovité noční košile. Zahučím a pohoršeně vzhlédnu na tátu. Celý zarostlý obličej a smutné zelené oči dokazují jediné. "Sakra!!"vyjeknu a přikryju si rukama pusu a vytřeštím oči. Táta jen zavře oči a přikývne. "To už je dneska?!" kvičím. Další přikývnutí. Přehoupnu nohy přes okraj postele a rychle doběhnu do kuchyně, abych se podívala na jediné hodiny v domě. Osm hodin a čtyřicet sedm minut. Mám necelou hodinu a čtvrt, než začne obřad. Včera jsem si ani neuvědomovala, že už dneska se se všemi rozloučím a už dneska překročím práh Mostu. Už dneska! Už jen něco přes hodinu! Táta za mnou doběhne do kuchyně a položí mi ruku na rameno. "Ještě máš chviličku čas."utěšuje mě. Heknu, dojdu do obýváku a svalím se na gauč a táta se posadí vedle mě. Nejraději bych tam teď hned nakráčela, odbyla si obřad a konečně se tam vydala místo toho,abych tady čekala a užírala se představami, co mě asi tam za Mostem čeká. "Tati, jací jsou?" zeptám se a podívám se mu do očí. Jeho výraz je naplněný smutkem a beznadějí. Jeho dcera mu odchází a on neví, jestli se vrátí. A navíc s tím nemůže nic udělat. "Myslíš dvojčata? Někteří se chovají, jako by už ani nebyli lidmi. Spíš jako kdyby se z nich stala zvířata. Slyšel jsem, že některá se nechala zabít dobrovolně, jiná urputně bránila svůj mizerný prašivý život. Ze Severní Ameriky toho moc nezbylo a civilizace tam neexistuje. Jen vyprahlá pláň. Je to tam ještě horší než tady a to všechny ty stvoření ovlivňuje." 'Stvoření'. Tátovi dvojčata ani nestojí považovat je za lidi. Ikdyž oni vlastně nejsou tak úplně lidi, že ano? Ale pořád to jsou živé bytosti. Nebo snad ne? To, co kdysi uděali, jejich lačnost po moci a nadřazenosti, dokazuje, že jsou vlastně úplně stejní jako my. Proč vlastně my musíme chodit tam na druhou stranu a sami, pod rizikem smrti, zabíjet svá zlé dvojčata? Jaký to má důvod? Tuhle otázku si kladu od doby, kdy mi táta jako malé holčičce oznámil, že to budu muset udělt. A stále nechápu. Bezmyšlenkovitě se zvednu, dojdu do svého pokoje a zamyšleně začnu hrabat ve skříni v té troše oblečení, které mám. Nakonec si vytáhnu hrubé, trochu ošoupané, ale natahovací kalhoty, obyčejné světle šedé tričko, boty na ven a teplou pohyblivou starou bundu. Vlasy si sepnu do vysokého copu ze kterého mi stejně vyklouzávají pramínky vlasů, vyčistím si zuby, opláchnu obličej, dojdu do kuchyně, seberu kousek umělého chleba a stejně tak umělého sýra. "Měla by sis dát něco pořádného." křikne na mě táta mezitím co za mnou chodí a ustaraně si mě prohlíží. "Tati, nevyjím ti tady zásoby na celý měsíc jen proto, že mám před sebou těžký úkol na který stejně dostanu dostatek jídla." Táta se zatváří neproniknutelně. "Už nebudeš mít dostatek jídla holčičko. Až ti dojdou zásoby, budeš se muset živit na jakémsi plevelu, který tam po kousíčkách jako jediná rostlina roste a nebo na ukradeném jídle od dvojčat. Takže se raději najez teď." Bohužel už nemůžu nic namítnout, protože mě vteřinu nato dostrká k malinké spížce, vytáhne několik sáčků keksů, umělých rohlíků a housek a poslední konzervu z tuňáka, což je tak jedno z obvyklých jídel z nějakého zvířete, které 3. světovou přežilo hluboko pod mořem. Jenže celá nervní z nadcházejících okamžiků toho do sebe moc nedostanu. Táta nakonec probudí malého Olivera, obleče ho, oba dva se jakžtakž taky nají a vyjdeme z domu. Po ulici už taky kráčejí lidé stejným směrem jako my, někteří ze stejných, nebo z lepších vrstev společenství. Když konečně, dojdeme na pláž, už je tu nahrnutý dost početný dav. Dnes asi nebudu sama, kdo se vydá za hranice. Vidím tady další dva kandidáty stojící přímo vedle Mostu, jednu dobře živenou holku z lepší vrstvy společnosti a jednoho vyzáblého vysokého kluka s pojebákovaným obličejem. Neochotně se postavím k nim naproti, jako vždy, znuděného starosty a zoufale se podívám na tátu. Drží malého Olivera za ruku a ten ke mně natahuje druhou ruku, spodní ret se mu třese jak už se každou chvíli rozpláče. Rozmrkám slzy a podívám se zpět na starostu. Ten začne svůj neměnící se začáteční projev o snaze vyhubit našeho nepřítele, tradici, pomstě, krvelačnosti dvojčat a dalších takových blbostí, které slyšíme pořád a pořád dokola. A pak se konečně otočí na nás tři a já zjišťuju, že jsem v pořadí z těch tří poslední. Takže mám bohužel až moc času na přemýšlení o životě. Mrzuté, zvlášť když je mi teprve patnáct. Mám toho ještě tolik před...ne, vlastně nemám. Kdysi bych toho před sebou možná měla hodně, ale v téhle době ne. Tady se jen trpí nedostatkem jídla, peněz, majetku...co už nám vlastně zbylo? Téměř všichni potřební živočichové vymřeli jen díky naší hlouposti. Všechno jsme si to způsobili sami. Bude to zase někdy stejné, jako dřív? Rozmrzneme konečně z tohohle depresivního hororu a posuneme se dál? Nevím... "Amber Forteruedová!" zvolá starosta moje jméno. Trhnu sebou a zjistím, že předchozí dva puberťáci jsou pryč a všechny oči davu se upírají na mě. Postoupím kousek k němu a začne to. Zase ta stejná slova, která po něm musím opakovat jako všichni ostatní předtím. "Vrátím se hrdě s důkazem výhry. Zlé duše musí padnout!" dokončím konečně proslov. A do rukou mi vloží batoh a hrozivě vyhlížející nůž. Roztřeseně si ho zastrčím za opasek a batoh si přehodím přes záda. "Máš pět minut na to, aby ses rozloučila se svými blízkými." vyzve mě krajně znuděný starosta společenství. Zavrčím a vydám se přez pláž k mému otci. "Zlatovlásko moje, dávej na sebe pozor!"vzlykne táta a přitáhne si mě do medvědího objetí. Nebylo to žádné holčičí fňuknutí, nýbrž chlapský projev smutku. Můj táta je prostě úžasný. "Pokusím se."odpovím jen, protože mu lepší odpověď poskytnout nemůžu. Otáhnu se od něho a zvednu si do náruče malého Olivera, kterému se po tvářičkách kutálí slzičky. "Neplakej, Olíku. To bude dobrý. Ani se nenaděješ a budu zpátky." usměju se na něho a setřu mu rukou slzy. Popotáhne a opře se mi hlavou o rameno. Pohladím ho po vlasech a položím ho na zem. Projdu kolem několika známých holek se kterými se ve škole bavím a rozloučím se s nimi a dojdu ke Kaile, která brečí jako kdyby měla místo očí kohoutky na vodu. "Kai, my se tam někde potkáme! Najdu Briana a budem zase spolu jo? Nebreč prosím." Srdečně ji obejmu a ona se ještě více rozvzlyká. Takhle ještě spočíváme hodně dlouho, až se nakonec odtáhnu, přeběhnu pláž, zamávám všem blízkým a seběhnu po schodech pod moře až po zhruba dvaceti minutách narazím na časem schátralé metro jen s jedním vlakem se dvěma vagóny. Ten druhý je na druhé straně. Opatrně nastoupím, sednu si na ošuntělé roztrhané sedadlo, nedaleko sedí oni dva další kandidáti, a pak už se se mnou vlak rozjede závratnou rychlostí vpřed.

Fajn, fajn fajn, nic moc no, já vím, ale příště to bude opravdu lepší :D A omlouvám se, že jsem tak dlouho nic nenapsala, ale byla jsem na táboře, takže jsem byla plně zaměstnaná :/ No nic, pokusím se přidávat častěji a stejně tak i v Akademii pro Démony a Strážcích Země :D Jinak napiště co si zatím o tomhle příběhu myslíte, klidně i nějaké výtky ;)