Twins

10.Myslíš si, že je mrtvý?

Nejraději bych zala křičet:"IANE!!!!!" Ale to bych na sebe upozornila. A jestli se mu něco stalo proto, aby nás dvě zachránil, tak se jen tak snadno zabít nenechám, ikdyž daleko k tomu nemám. Srdce mi bije jako splašené, nohy mě pálí, v plicích mě bodají bolestivé jehly. Vběhnu mězi vysoké ruiny, které vypadají, že už toho moc nevydrží. Tohle muselo být kdysi město s opravdu vysokými domy. Kdysi...Teď mi poslouží jako dobrá schovávačka, pokud to bude nutné. A ono to bude nutné. Protože moje krátké a netrénované nohy nedokážou ještě zvýšit svůj dosavadní výkon a začít kmitat jako metličky. Ne, jsem jenom člověk lidi! Můj žaludek už dávno zůstal někde za mnou mezi vysokými budovami a o močovém měchýři ani nemluvím. Mám nehorázný strach o Iana a k mému ještě většímu zděšení i o Hedr... Jelikož se všude válí sutiny a já o ně zakopávám a křupou mi pod botama, velice hůasitě na sebe upozorňuju. Zoufale zaběhnu doprava za roh, proběhnu kolem jakýchsi velkých beden, které kdysi bývyla auty a znovu zahnu doprava a běžím dám. Takhle to dál nejde. Nedokážu jim utéct. Proto zahnu doleva a potom hned doprava a skočím mězi dvě vysoké stěny a schovám se pod roušku tmy. Sotva se tiše uvelebím, z rohu vyběhnou dvě postavy. Když zpod těch největších stínů vylezou na relativní světlo, poznám, že jsou to oba muži, velice urostlí muži s rozdrásaným oblEčením a oba dva hladově vrčí. Trochu zpomalí, jako by jim bylo divné, že jsem tak rychle zmizela za rohem. Z hrůzou zjistím, že ten větší chlápěk už chce začít prohledávat okolí, ale ten druhý ho zadrží. "Poď! Utíká nám! Nemáme čas!" A rozběhne se a zmizí za rohem a pak se za ním váhavě rozběhne i jeho druh. Mám dost rozumu a taky dost nahnáno, abych hned nevylézala. Počkám si dobrých pět minut, dokud s nejsem jistá, že jsou opravdu pryč. Pomalu a co nejtiššeji vylezu a rozhlédnu se na obě dvě strany. Můžu jen doufat, že nepřijdou další. Celé tělo mě bolí a hrdlo jako by mi svázali ostnatým drátem, ale zatím si netroufám zdržovat se na tak dlouho, abych se mohla napít. Ale kam teď? Byla by blbost jít za nimi, ale byla by stejná blbost vracet se zpátky, když mohl za nimi ještě někdo běžet...Nakonec se ale rozběhnu volnějším tempem zpátky, co nejpotiššeji našlapuju a snažím si vybavit přesnou trasu, kudy jsem  běžela. Ian mě nenajde sám. Pokud se mu tedy něco nestalo. Pokud ano, možná bych ho mohla najít...? Tak trochu vím, kudy běžel...Ale to by byla sebevražda. Tam někde jsou další kanibalové a neváhali by vzít si mě okamžitě do parády. Běžím tak dlouhou a tak ponořená ve svých vlastních myšlenkách, že si na rozcestí ani nevšimnu, že zleva ke mně někdo běží. Bohužel to zaregistruju až příliš pozdě. V rychlém běhu do mě postava narazí z boku a já odlítnu o metr dál, přičemž tvrdě dopadnu na záda a cizinec přistane s neměnší bolestí vedle mě, díky zákonu setrvačnosti. Tak trochu si vyrazím dech a na rameni mi přinejlepším zůstane obrovská modřina. Moje záda začnou hlasitě protestovat, když se pokusím rychle zvednout a já se znovu svalím na zem. Sakra, sakra SAKRA!! Když už nic jiného, aspoň sáhnu po noži, který mám zastrčený za opaskem, ale to už si na mě postava obkročmo sedne a zamezí mi tak únik. Všimnu si, že je poměrně malá, ale do obličeje jí nevidím. Musí to být žena. Opravdu drobná žena. Zastaví můj chabý pokus o obranu nožem, přišpendli mi koleny ruce k zemi a chystá se mi zabodnout svou vlastní čepel do krku. Počkat, oni mě  chcou zabít? Nechtějí mě jen zajmout a... ale pak se bůhví proč zarazí. Nechápavě se zahledím do černého obličeje. Pak se postava pohne a strčí mi obličej přímo před nos. A já se setkám s mýma vlastníma očima orámovanýma dlouhými řasami. "Sakra Amber!!"vyštěkne na mě Hedr a skulí se ze mě. "Málem jsem tě zabila!!" Sípavě se nadechnu a pokusím se vstát. "Neříkej..."heknu. Hedr se trhaně postaví a dojde ke mně. Nepřestává se ohlížet kolem sebe. Natáhne ke mně ruku. Zvláštní, za jiných okolností by se mě nejspíš odmítla dotknout, jak by ze mě snad odkapával sliz. A teď mi nabízí pomoc? Přesto její ruku přijmu a nechám se vytáhnout na nohy. "Co-co tady vlastně děláš? Běžela jsi na druhou stranu!"zmůžu se konečně na souvislá slova. Hedr jen mávne rukou a zastrčí si nůž za opasek. "Snažila jsem se kličkovat, několikrát jsem zahnula doprava, doleva a určitě jsem musela úplně změnit směr, takže jsem se nějak ocitla tady." Znepokojeně se po ní podívám. "A kde jsou ti, co šli po tobě?"zeptám se přiškrceně. "Ztratili mě." Odmlčí se. "Teda aspoň doufám." Zastrčím si nůž za opasek a odhrnu si vlasy z očí. "Takže musíme vypadnout." Hedr obrátí oči v sloup. "Na to bych sama nepřišla Einsteine." Ignoruju její poznámku a ještě ji zadržím, než se rozběhne. "Slyšela jsi ho?"zeptám se se zoufalým pohledem v očích. Hedr se ve tváři mihne záblesk strachu a paniky, ale okamžitě ho zase skryje. "Jo, slyšela." Nic víc k tomu neřekne. Jen se rozběhne a já ji následuju, vděčná aspoň za nějakou společnost. Jenže moje svaly už stávkují a odmítají mě dál nést. "He-hedr?"heknu po chvíli, zastavím se, předkloním se a opřu se o kolena. Hedr se zastaví a udýchaně ke mně dojde. "Co je?" Dám si načas, než jí odpovím. "Já-já už nemůžu." Hedr se na mě pobouřeně zamračí. "Musíme se odsud dostat a najít Iana! Nemůžeš prostě jen tak prohlásit že nemůžeš!" Její hlas se pořád zvyšuje. Roztřeseně si přiložím prst na rty, abych naznačila, že má být zticha. Chvíli na mě zírá s přimhouřenýma očima, jakoby nemohla uvěřit, že někdo jako já jí chce říkat, co má dělat. A tohle má být moje dvojče? Hedr se ke mně po chvíli sehne a zatáhne mě za paži. "Jdeme." řekne tišštím hlasem, ale její tón nepřipouští žádný odpor. Zvláštní. Ani nevím, že dokážu takhle mluvit. Pořád ještě ztěžka oddechuju a moje svaly už odešly do penze. Ale najednou si vzpomenu na Ianův výkřik a okamžitě mě to vzpruží, ikdyž mě samotné se až tak nezamlouvá, že mi na něm tolik záleží. Je to vrah. Kolikrát si to ještě musím připomínat? Ale stejně se postavím vzpřímeně a volněji si vyklušu s Hedr po boku.