Hate to love - *DOKONČENO*

Kapitola 16.

Odsunula jsem talíř s jídlem na stranu. Přešla mě chuť. Byla to naše první rozepře. Charles s operací nesouhlasil, a dával to dost najevo. V době kdy jsem docházela na předoperační vyšetření mě do nemocnice odvezl, vyložil, a poté odjel. Nebyl tam téměř nikdy se mnou. Pouze před velkými odběry šel se mnou. Nesnášela jsem totiž pohled na krev.
,,Měla bys do sebe dostat cukr." podal mi Coca-Colu. Napila jsem se a vypila téměř polovinu láhve.
Když jsem se později toho dne probudila, Charles doma nebyl. Přišel až pozdě v noci, a šel si lehnout do své ložnice.
,,Nebudeš spát u mě?" napsala jsem mu zprávu.
,,Promiň, dnes ne." odepsal. Tím naše konverzace skončila. Celou noc jsem se převalovala, nemohla jsem usnout, nemohla jsem dýchat a hrudník mi svírala panika. Charlese jsem ale neobtěžovala. Ráno jsem vstávala s kruhy pod očima a vlezla si pod sprchu. Doma jsme se míjeli.
,,Nebudeš se mnou mluvit?" zastavila jsem ho v chodbě večer, když se opět chystal k odchodu.
,,Mluvím s tebou." odpověděl nepřítomně zavazující si boty.
,,To vidím." odfoukla jsem si vlasy z čela. Byla jsem unavená z toho dusna. Chtěla jsem to vyřešit.
,,Nevím co bys chtěla slyšet Carrie?" postavil se do dveří. Jeho výraz mi nic neříkal. Byla to stěna. Stěna, kterou jsem nepoznávala.
,,Tohle nejde, víš to Charlesi." zašeptala jsem. Bylo mi mizerně.
,,Nic nedělám." sáhl po klíčích z misky.
,,Právě, že děláš."
,,Musím jít." otevřel dveře. ,,Můžeme si o tom promluvit až se vrátím?" udělal dva kroky ze dveří.
Nezvládla jsem ani nijak reagovat a dveře zapadli do pantů. Odešel. Se slzami v očích jsem odjela do obýváku a svou vlastní vůlí se přesunula na gauč. Chvíli jsem si pohrávala s telefonem, a poté se rozhodla zavolat Carlosovi.
,,Ahoj Carrie, co se děje?" zvedl telefon po chvíli vyzvánění. Rozbrečela jsem se.
,,Já.." vzlykala jsem.
,,Proboha, co se stalo? Jsi v pořádku? Mám přijet?" chrlil na mě otázky, zatímco já se snažila nadechnout.
,,Jo, ne, já nevím." snažila jsem se zadržet slzy. Chvěla jsem se po celém těle, jako by v bytě bylo 5 stupňů nad nulou.
,,Skáču do auta a jedu."
,,Ne, počkej. Dobrý, už je to lepší." dýchala jsem zhluboka.
,,Tak povídej, co se stalo?"
,,Potřebuju se tě na něco zeptat." odfukovala jsem.
,,Povídej."
,,On někoho má?" vypustila jsem ty slova z pusy. Měli hnusnou pachuť na jazyku, ale jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.
,,Charles?" zasmál se.
,,Ne, určitě ne. Proč tě to napadlo?"
,,Je divný. Od doby co ví o té operaci, je odtažitý, vůbec se mnou nemluví, a vůbec není doma."
,,Má jen strach. Víš jak reaguje, když se bojí, nebo když se mu v životě něco nedaří. Zažila jsi to několikrát na okruhu." uklidňoval mě. Podívala jsem se z okna. Začal tam padat mírný poprašek, který byl v lednu neobvyklý.
,,Mám opravdu strach."
,,Nemusíš, nepodvedl by tě."
,,Carlosi, je velká šance, že po té operaci budu znovu chodit. On to ví."
,,Promluvím s ním." snažil se mě konejšit.
,,Prosím."
,,Dám vědět, ano?"
,,Dobře. Děkuju ti Carlosi."
,,Měj se. A dávej na sebe pozor."
,,Ahoj." ukončila jsem hovor. Carlosova slova mi dodala ujištění, že se opravdu nic neděje.
Charles v noci nepřišel domů. Usnula jsem v obýváku, kde mě probudili sluneční paprsky druhého dne. Z noci jsem měla zprávu od Carlose, že u něj Charles přespí. Byla jsem ráda, že jel k němu, a ne do nějakého klubu.
Dny se vlekli, a mě čekal nástup do nemocnice k operaci. Den před ní mě doprovodil Charles s Carlosem a Kelly.
,,Drž se." loučila se se mnou Kelly, a stiskla mi ruku.
,,Uvidíme se zítra." rozloučil se Carlos. Poté se s Kelly vydali ven. Zůstali jsme s Charlesem sami.
,,Bojím se." zašeptal, když se zabouchli dveře.
,,I já se bojím, ale bude to dobrý, uvidíš." chlácholila jsem jeho, zároveň i sebe.
,,Slíbíš mi, že se probudíš? Že se to nezkomplikuje?" chytl mě za ruku. Podívala jsem se mu do očí.
,,Když mi slíbíš, že budeš první, koho uvidím."
,,Miluju tě." políbil mě.
,,Miluju tě."
Když mě druhý den vezli na sál, myslela jsem jen na něj. Třásla jsem se strachy dokud mi nepřiložili masku s uspávadlem na pusu a nos. Naposledy jsem na něj pomyslela, a taky se modlila k Bohu, abych to přežila. Nastala tma.