Věštba krále vlkodlaků

Část 30

Ani netušila jak, ale ty schody, bez újmy na zdraví, přece jen sešla. Po celý čas měla Julii v patách, tedy až do chvíle, než otevřela dveře, za které už ona nešla. Teď stojí v jídelně, kde u stolu sedí a čekají na její příchod všichni příslušníci vlkodlačí královské rodiny, kterých dosud měla tu možnost poznat.

Nejistě se rozhédla po místnosti a svůj pohled upřela na muže, jako obvykle sedícího v čele stolu, kde po jeho pravé straně, bylo volné místo, určené přímo pro ni. Po jeho levé straně se nacházely živě diskutující ženy, se kterými strávila většinu dne a kterých hlasy utichly ve chvíli, kdy ji spatřily. Pravdou je, že se cítí nesvá i se stydí, že je nechala na sebe tak dlouho čekat. „Jen pojď dítě." Pobídla ji bývalá královna, jakoby tušila, v jakém rozpoložení se právě nachází, i nad čím přemýšlí. Očividně se jí snažila uklidnit, co se jí i částečně povedlo. „Nemusíš mít obavy, nemeškáš. Jen jsme se sešli dřív." Ve chvíli, kdy uklidňující slova opustila vysmátou tvář Elain, se rozešla i s šíleně tlukoucím srdíčkem, směrem k zelenookému muži, který ji po celý čas, co stála u dveří místnosti, svým pohledem doslova propaloval. Což na ni zanechávalo následky, v podobě rudnoucích tváří, kterých horkost už v té chvíli na sobě značně cítila.

Už od příchodu do jídelny, nemohl odtrhnout svůj zrak od té krásy, co se tam s rachotem otevírajících se dveří, objevila. Její omamná vůně ho okamžitě praštila do nosu, což způsobilo, že ji do sebe zhluboka nasával, přičemž se mu srdce rozbušilo stejně divoce, jako i dívce, toho času stojící u dveří. Byla tak nádherná. Její rudé ještě zvlhlé vlasy, se jí vlnili na ramenou a ta její postava, .... No, co k tomu říct? Měl co dělat, aby své pudy, které mu veleli si ji neprodleně vzít, udržel na uzdě, jelikož kdyby se neovládl, lehko by se mohlo stát, že by si ji, jako ve středověku, přehodil přes rameno a odnesl si ji hned do ložnice, kde by si ji bez mihnutí oka, označil. Což jak věděl, udělat nemohl, jelikož by ho to v jejich nejistém vztahu vrátilo, ani ne na začátek, ale ještě dál, odkud by se už těžko vracel.

Dny ubíhaly a ples, na kterém ji měl Marcus představit, jako svou spřízněnou duši i Lunu, pro všechny své smečky, se nezadržitelně blížil. Už je to šest dní, co jí odvedl z dědečkova sklepení a sama se diví, jak příjemně se cítí ve společnosti vlkodlaků. Dosud by ji nikdy nenapadlo, že se s nimi bude zase jednou smát, jako se to stalo předešlí den, kdy ji Marcus i Roxy vyprávěli příhody z dětství, nebo co i jen s nimi mluvit bez toho, aby hledala únikové cestičky, jak co nejdříve zdrhnout z jejich blízkosti.

A teď? Teď musí uznat, že je to prvně za posledních deset let, co se každou noc vyspí bez toho, aby se vzbudila hrůzou a to jen díky tomu, že si noc co noc, i když nevědomky, uzurpuje hruď svého druha. Jeho blízkost i kontakt s ním ji uklidňuje a zároveň se s ním cítí v bezpečí, co už dlouho nezažila.

Právě sedí u krásného přírodního jezírka, které se nachází nedaleko usedlosti, kde bydlí. No jezírko, jak se to vezme. Je to veliké, jako koupaliště pro několik stovek lidí. Tohle místo našla nedávno, když se v domě, poskytující ji útočiště nudila a i se svým přiděleným ochráncem, což byl pro tu chvíli Derek, se šla projít po okolí. Jak zjistila, tak Marcus má dost povinností, které kvůli ní dost zanedbával, jelikož s ní chtěl trávit čas a tak je teď musí doběhnout. Něco podobného ji pověděla i Julie, když se spolu onehdy bavily. Podle všeho to chce stihnout do plesu. Dle jeho slov, chce mít na ni více času a tak po plese určité povinnosti, které si nevyžadují jeho účast, přesune na Lucase.

Popravdě ta představa, že by s ním trávila více času, se jí líbí, což jí zaráží, když ještě před pár dny, nemohla vlkodlaky vystát. Ale časy se mění a s tím i názory a dojmy. V poslední době, ji nedá spát jedna myšlenka, co se jí neustále objevuje v hlavě. A ta zní,... Je Marcus ten důvod, proč ji zabili rodiče a proč se musela před vlkodlaky skrývat? Chtěla by si s ním o tom promluvit, ale jelikož ještě nesebrala odvahu, netroufla si.

Ano, je si vědoma toho, že on osobně, za události, které se jí staly, odpovědný není. Popravdě, myslí si, že za to může ta věštba, o které ji říkal, když se následující ráno po tom, co ji zachránil, vzbudila, ale i tak by ráda znala pravdu. Potřebuje ji vědět, aby se mohla ve svém životě pohnout dál. No i kdyby tu odvahu, zeptat se ho na to, co jí tíží našla, nemá k tomu příležitost, jelikož ho vidí jen u jídla, nebo večer, než jdou spát. A to se jí opravdu nezdá být vhodná chvíle, na takový rozhovor. Občas má dokonce pocit, že ví, co se jí honí hlavou a kvůli tomu se jí i vyhýbá, ale to může být jen její představa. Nezůstává ji nic jiného, než si počkat na příležitost a zeptat se ho.

Když už má být jeho družka, chce ho poznat. Nechce, aby mezi nimi byli tajemství, co se i tak jednou dostanou na povrch a jak to tak bývá, vždy se to stává v nevhodnou chvíli. No jeho mlčenlivost mu přece jen vyčítat nemůže, jelikož na jeho místě, by asi taky mlčela. „Nad čím tak usilovně přemýšlíš?" Ozvala se k ní Roxy, která jakoby se zjevila odnikud, což způsobilo, že ji vtrhla z myšlenek, co zaplňovaly její mysl. „Jen o životě a jak je nevyspytatelný." Pohlédla na ženu, sedající si vedle ní a přemýšlela, jestli by bylo vhodné se jí zeptat na to, co jí vrtá hlavou. No vzápětí onu myšlenku zavrhla, jelikož ona není osoba, od které by chtěla slyšet odpověď.

Už zdálky pozorovala družku svého bratra. Posledních pár dnů se jí zdála být dost zamyšlená. Netušila čím to je, ale měla špatné tušení. Bez přemýšlení se k ní rozešla, přičemž se i rozhodla, že ji trochu vyzpovídá. Má ji ráda a nechce, aby se trápila. A pokud bude v jejich silách, jí i Marcusovi pomoct, udělá to. „Nemusíš si tu močit jen nohy." Promluvila na rudovlasou dívku a pohledem vyhledala ten její. Vzápětí se na ni zářivě usmála, přičemž se postavila a začala se svlékat. „Je teplo a tak se bezestrachu z toho, že by ses mohla nachladit, můžeme okoupat." S posledním kouskem svého oblečení, které přistálo u jejích nohou, se za doprovodu hlasitého smíchu, tak jak ji pánbůh stvořil, tedy v jejím případě bohyně, rozeběhla k jezírku, do kterého skočila, jako ryba do vody.

Nevěřícně se dívala na sestru svého druha, když se se šplouchnutím ponořila pod hladinu vody. Věděla, že vlkodlaci svou nahotu neřeší, jelikož jsou zvyklí se měnit a tak jim to ani nepřijde divné, když stanou před kýmkoliv nahý. No netuší, zda to samé dokáže i ona. Zda dokáže být taky tak svobodomyslná, jako oni. „No tak! Nenech se prosit! I Tobiase jsem poslala pryč, abys neměla pocit, že tě okukuje!" Vykřikla po ní Roxy ve chvíli, kdy se vynořila na hladinu. Její neodbytný a hlavně nadšený pohled, kterým ji obdařila, ji donutil se postavit. Nejistě se rozhédla kolem, jestli se nablízku opravdu nikdo nenachází a se studem, co se jí tvořil ve tvářích, se pomalu začala svlékat. Řekla si totiž, že trochu vodní zábavy ji snad neublíží a aspoň přitom přijde na jiné myšlenky.