Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓

5. Kokosy

Cestou z restaurace musíme projít hotelové lobby, kde navzdory téměř tropickým teplotám stojí krásně nazdobený vánoční stromek. Připadá mi to absurdní. Na sobě mám letní šaty a páskové sandálky, doma mám nachystáno přesně nula dárků a když nad tím tak přemýšlím, možná je všechny nakoupím před odletem v obchodu s dárkovými předměty. Matka bude mít určitě radost z kýčovitého těžítka ve tvaru mušle nebo delfína. Aspoň bude mít stále na očích další připomínku toho, že jsem ji jako dcera zklamala.

Radši se zaměřím na Jerryho po svém boku. Z profilu a z blízka vypadá ještě úchvatněji. Jo, možná mám trošku připito a jak je známo, alkohol dělá krásná těla, jsem si ale jistá, že bych z něj byla stejně na větvi, i kdybych pila celý večer vodu s citronem.

Krátké vlasy se mu vlní i když jsou suché, občas si je prohrábne rukou a snaží se je motivovat, aby mu nepadaly do čela, ale neposlouchají ho. Má výrazné čelisti, je hladce oholený a jeho rty jsou přímo k zulíbání. Tmavé oči, husté vlasy, rovný nos... Říkám si, jestli se neminul povoláním a neměl být místo scénáristy modelem. 

„Na co myslíš?" překvapí mě otázkou.

Zpanikařím. „Eeee... na žraloky," plácnu první věc, co mě napadne. „Věděl jsi, že žraloci nemají kosti? No opravdu, jejich kostra je v podstatě tvořená chrupavkami," vychrlím na něj jednu z mnoha a mnoha zbytečných informací, kterými si po večerech zahlcuju mozek při koukání na přírodopisné dokumenty.

Jerry se na mě úkosem podívá, jako by zvažoval, zda nemá radši prásknout do bot. Nebo minimálně zavolat ochranku a nechat mě vyvést z areálu hotelu.

„Často myslíš na žraloky?" podiví se.

Pokrčím rameny. „Nijak zvlášť. Zhruba tak často jako na kokosy."

„Kokosy?" Fajn, teď už si musí myslet, že jsem se zbláznila.

„Kokosy zabijí ročně mnohem víc lidí než žralok bílý," snažím se vysvětlit svoje myšlenkové pochody, ale sama cítím, že se mi to moc nedaří. Naopak se mi moc dobře daří mařit svoje šance na muchlování ve vířivce. Nevím jak Jerry, ale já bych si do pokoje nezvala holku, co bez kontextu vytahuje zbytečná, i když bezpochyby zajímavá fakta o mořských predátorech. A kokosech.

On se ale zasměje a v očích mu tančí hvězdičky. „Kam na takové perly chodíš?"

„Discovery channel," přiznám, i když taktně pomlčím o tom, že kabelovku mi pořád platí bývalý přítel, který asi před třemi lety zadal trvalý příkaz k platbě a po rozchodu ho jaksi zapomněl zrušit. 

On byl celkově hodně zapomnětlivý. Většinu té doby, co jsme spolu chodili a bydleli, totiž pravidelně zapomínal, že je zadaný. Až si pak jednou na mém počítači zapomněl odhlásit facebook a já si omylem přečetla zprávu od jedné z jeho bokovek. Když jsem zjistila, že není ani zdaleka jediná, kdo si občas nárokuje jeho pozornost, zabalila jsem mu většinu jeho krámů do několika nákupních tašek a jednoho kufru. Všechno jsem nechala před bytem na chodbě, pak jsme se přes dveře děsně pohádali, udělali tak šarádu sousedům a já ho od té doby neviděla. Takže necítím žádný osten hanby z toho, že mi stále dotuje televizi. Beru to jako dlouhodobě vyplácené odškodné za psychickou újmu.

Dost ale vzpomínání na toho tragéda, teď tu mám před sebou chlapa snů a dnes večer není prostor na sebelítost. Zpátky do přítomnosti k Jerrymu a ke kokosům.

„Mám prostě ráda tyhle střípky absurdně zbytečných informací, co nejsou k ničemu dobré."

„V tom případě možná oceníš to, že kokosy dokážou na hladině oceánu putovat na obrovské vzdálenosti, a když se dostanou na břeh, zapustit tam kořeny a vyrůst. V minulosti se už pár kokosů takhle dostalo až do Skandinávie."