Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓

24. Wolverine

Neřídila jsem už pekelně dlouho. Mít auto je zbytečně drahý luxus, na cesty do centra Bostonu to navíc není moc praktický dopravní prostředek. Naštěstí už stihli odklidit následky sněhové bouře a cesta je dobře sjízdná, i když dost ucpaná.

Timův Jaguár je navíc o několik tříd jiná liga než starý obouchaný Chevrolet, kterým jezdil bývalý, a které jsem řídila jen v případě, že přebral v hospodě a potřeboval odvoz. Jinak prý ženy za volant nepatřily. Pokrytec.

Uvnitř jsou kožené sedačky, všechno je nablýskané a čisté, dokonce ani v přihrádce u spolujezdce jsem nenašla žádné odpadky nebo staré parkovací lístky. Začínám se trochu bát, jestli není Tim psychopat.

Než si na pocit, že mám na starosti stovky koní pod kapotou, zvyknu, jsem už v hustém provozu a mám co dělat, abych všechno uhlídala. Možná proto si nevšimnu, kdy se za mnou objeví černý sedan z půjčovny. Ale když parkuju za kavárnou na místě určeném pro zaměstnance (promiň, Rachel, dneska si svůj Mini Cooper budeš muset zaparkovat jinam), vidím ho na druhé straně ulice. Snažím se zaostřit na řidiče, ale než se mi to povede, projede křižovatkou a zmizí mi z dohledu. Rychle oběhnu budovu a vpadnu do kavárny mezi lidi, kde mi snad nikdo neplánuje veřejně ublížit.

Když si zavazuju zástěru a chystám se na začátek směny, prsty se mi třesou a je mi trochu na zvracení.

Říkal, že se to přežene. Že si brzy najdou novou hračku, opakuju si jako mantru a jen díky tomu se mi nakonec povede udělat si na zástěře mašli a ponořit se do práce.

***

Možná se blýská na lepší časy, protože následující dva dny nezahlédnu ani černé auto, ani Susanin koňský ksicht. Počet lidí, co se mě ptají, jestli jsem to opravdu já, se ve čtvrtek sníží na rovnou nulu, a tak na páteční dvojitou směnu vstávám navzdory okolnostem celkem optimistická.

Seběhnu dolů do rozvoněné kuchyně („Nevěděl jsem, jak máš ráda vajíčka, tak jsem udělal natvrdo i míchaná.„) a matku najdu v obýváku - v tom skutečném obýváku - před televizí. Sleduje Dobré ráno, Ameriko, a když se na obrazovce zcela nečekaně objeví Jeremyho obličej, můj žaludek udělá sedmnáct kotrmelců. Přejde mě chuť na jakoukoliv snídani.

Vypadá skvěle. Ne tak skvěle jako naživo, protože kamera nedokáže zachytit jeho klukovskou jiskru. Ale i tak mi pohled na něj stačí k tomu, aby se mi podlamovala kolena a šly na mě mdloby. 

„Vítejte, Jeremy, vítejte u nás a děkujeme, že jste si našel ve svém nabitém rozvrhu čas." Rozhovor asi právě začíná.

„Pro vás a vaše diváky si ho udělám vždycky, Holly," zamrká Jeremy na moderátorku. Vím, že je rozhovor předtočený. Co asi dělá Jeremy teď? Dívá se na sebe? Myslí na mě?

Matka zahlédne můj výraz a ztlumí televizi tolik, že už nerozumím jedinému dalšímu slovu.

„Mám to vypnout?" nabídne se. To je od ní nebývale ohleduplné.

„Nemusíš, já stejně spěchám do práce," vymluvím se, i když mám ještě chvíli čas a původně jsem si chtěla užít další exemplář Timova kuchařského umění. Ten chlap má talent i z toho nejobyčejnějšího jídla udělat luxusní baštu. Chápu, co na něm matka vidí. Netuším teda, co vidí on na ní, ale dokud je ochotný vyvářet i pro mě, nestěžuju si.

Popadnu z kuchyňské linky bagel a stisknu ho mezi zuby, abych měla volné ruce. Do jedné vezmu klíče od Jaguára, tou druhou se snažím nasoukat se do bundy a šály a potom si zapnout zateplené kozačky (na jejich účet už jsem si taky vyslechla dost, prý nedělá dobrý dojem, když chodím v okopaných botách).