Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓

17. Škeble

Na jachtě jsme strávili celé dopoledne a vyhnalo nás až moje kručící břicho. Trochu jsem doufala, že se odněkud vyloupne dosud ukrytý soukromý šéfkuchař, ale opravdu jsme byli na lodi jen já a Jeremy. A protože pochybuju, že by tu měl Jeremy schované instantní makaróny se sýrem, můj kuchařský um je zcela nepoužitelný.

Když ale Jeremy stočí loď ke břehu, dojde mi, že jedeme na druhou stranu.

„Ehm, náš ostrov je tamhle," ukážu směrem k malému přístavišti, odkud jsme ráno vyrazili. Snad nedostal úpal nebo úžeh! Jedno je totiž jisté - já bych nás odkormidlovat do bezpečí nedokázala.

„Říkal jsem si, že by nám prospěla změna prostředí," vysvětlí tak napůl. Pochopím, když loď zaparkuje v mnohem větším přístavu u mnohem většího sousedního ostrova. Napadnou mě dvě věci. Ta první, jestli náhodou neexistuje lepší sloveso pro popis parkování lodi než... no, parkování. Na Discovery channel moc dokumentů o plavbách na jachtě nedávají, takže v tomhle ohledu jsou mé znalosti absolutně žalostné. A ta druhá je, že jestli mě chce vzít do nějaké hogo fogo restaurace, tak na to rozhodně nemám vhodné oblečení. Žabky mi možná prošly na hotelové snídani, ale u oběda už bych s nimi parádu udělala maximálně v Tacobell.

Jakmile jsme na břehu, najednou se mi děsně blbě chodí. Musím vypadat jak Jack Sparrow, protože jsem ještě celá rozhoupaná a mám problém donutit kolena, aby normálně fungovala i na pevné zemi. Nasoukáme se do taxíku přistaveného poblíž přístavu a Jeremy nadiktuje adresu.

„Heleďte, já vás odněkud znám," pronese taxikář a prohlíží si nás ve zpětném zrcátku.

„To je možný, tadyhle slečna je totiž docela slavná zpěvačka," odpoví Jeremy a ani se u té lži nezadrhne. 

„Fakt jo?" protáhne taxikář uznale. „A co zpíváte? Můžu vás znát třeba z rádia?"

„Jestli posloucháte heavymetalové stanice. Nebo jsem taky nazpívala soundtrack k jednomu nezávislému animovanému filmu," přistoupím na tu šarádu. Jeremymu cukne koutek, ale jinak nedá pobavení najevo.

Taxikář si mě prohlédne důkladněji a možná mi tak úplně nevěří, že se pod rozcuchanou ofinou, téměř nenalíčeným obličejem a letními šaty bez rukávů skrývá heavymetalová pěvkyně. Jeremymu už nevěnuje jediný pohled.

V cíli za nás Jeremy zaplatí dřív, než se vůbec stihnu začít natahovat po peněžence. A nevadí mi to. Jsem sice feministka, ale taky jsem chudá jak prokletý básník a on je nejspíš nechutně zazobaný. Těch pár desítek dolarů nemá šanci postrádat, zato já bych musela týden jíst místo polévek vodu z těstovin.

Čekala jsem, že vystoupíme před nějakou nablýskanou restaurací, kde je vedle sebe několik příborů a člověk si tam užene děsné faux pas, když omylem jí rybu dezertní vidličkou. Ale místo toho jsme v široké ulici, která ale vypadá mnohem užší než ve skutečnosti, protože je po obou stranách lemovaná stánky s jídlem. Některé jsou sofistikované, mají cedule s nabídkou, profesionální fotky... a jiné jsou tvořeny pouze postarší ženou, která cosi míchá v kastrolu. K jednomu takovému zamíříme. Před ním jsou rozmístěné plastové stoly a vzájemně neladící židle. Posadím se na jednu červenou, stojí u kulatého černého stolku, který trochu kulhá. Na jeho druhé straně stojí zelená židle s částečně uraženou područkou.

Takové prostředí je mi mnohem milejší. Pravděpodobnost společenského faux pas se tu limitně blíží nule.

Zatímco nasávám místní atmosféru, Jeremy jde objednat jídlo. Neptá se mě, co si dám, to bude asi nějaká jeho úchylka. Ale věřím, že by mě nekrmil žádnými blafy. Vypadá to, že je tady pravidelným zákazníkem, protože s ženou ve stánku promlouvá skoro až přátelsky. Natahuju uši, co to jde, ale jednotlivá slova přes ruch ulice nerozeznám. Zpátky se vrátí s dvěma miskami něčeho, co vypadá jako šopský salát, ale tuším, že zdání klame.