Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓

3. Ted Bundy

Na večeři si obleču světle modré košilové šaty od Calvina Kleina z příjemného prodyšného materiálu. Mám je už celou věčnost, ale jejich střih je dle mého názoru nadčasový a navíc docela lichotí mojí postavě bez výrazných křivek. I když to není žádný módní výkřik, považuju je za jedny z nejlepších kousků, které vlastním. Co jsem se odstěhovala od mámy a rozhodla se zkusit štěstí na vlastní pěst, neměla jsem moc příležitostí si obnovovat šatník.

A když dorazím do hotelové restaurace, kde se všichni promenádují našňoření, jak kdyby šli minimálně na operu, jsem ráda, že jsem nesáhla pro kraťasech a tílku, jak jsem původně chtěla.

„Dobrý večer, slečno Whitmanová," pozdraví mě hosteska u vchodu. „Máte stůl číslo šest, v zadní části u salátového baru," naviguje mě k mému místu. 

Projdu restaurací a přímo před salátovým barem, přesně jak hosteska avizovala, najdu stůl, na kterém leží cedulka s číslem šest. Je na něm prostřeno pro dva, což mi nepřipadá divné, protože můj pokoj je oficiálně dvoulůžkový, to jen já jsem marný asociál a jsem tu sama. Co mi ale divné připadá, je to, že jedno z těch míst je už obsazené. Na židli z tmavého dřeva sedí ten svalnatý hrubián z pláže. V bílé lněné košili, kterou má u krku rozepnutou, a s ohrnutými rukávy mu to až podezřele moc sekne.

„Ale, ale, ale, karty se obrátily," pronesu, když k němu dojdu.

Vzhlédne od tabletu, na kterém má něco rozečteného. „Holka z Harvardu?"

„Už mi říkali i hůř." Opět taktně pomlčím o tom, jak dlouho moje univerzitní studium trvalo a jak neslavně skončilo.

„Přišla jsi mi zase zasednout místo?" zeptá se. Tablet přitom zhasne a dívá se mi upřeně do očí.

Mírně se mi z toho podlamují kolena. Což mě dost štve, protože tenhle člověk si snad nevidí do huby. Rozvaluje se u mého stolu, jako by mu patřil celý hotel, a ještě má hloupé poznámky.

„To je na tom právě vtipné. Tentokrát sedíš ty na mém. Šestka je moje číslo," zamávám v ruce klíčky od pokoje, na kterých se houpe přívěsek se stejnou číslovkou.

„Vás na tom Harvardu učili počítat jen do pěti?" 

Nadzvednu obočí. Už se chci začít hádat, když v tom pán tvorstva otočí kartičku na stole vzhůru nohama. Je to devítka. Má u sebe i tu malou tečku, která značí, kde je spodek. Jen jsem si toho předtím nevšimla.

„Já... ehm, teda..." snažím se dát dokupy normální větu. Nakonec se sama sobě musím začít smát. „Já jsem fakt kráva nebeská, promiň. Už tě nebudu otravovat." Začínám se otáčet k odchodu s úmyslem najít si svůj stůl s opravdickou šestkou, sednout si tam a do konce večeře neodlepit zrak od jídla.

„Neotravuješ mě." Zarazím se. Propaluje mě očima a já mám pocit, jako by mě jeho pohled lechtal až na šedé kůře mozkové. 

„To je... dobře," vysoukám ze sebe. Nedokážu se zbavit dojmu, že je mi povědomý. Určitě jsme se už někde potkali. Popravdě to je dost možné, matka mě prvních devatenáct let života promenádovala po světě jako svůj největší klenot. Nebo byl někdy v Bostonu u nás v kavárně. Svět je malý a i takové náhody se stávají.

„Nechceš si přisednout?" navrhne a vyrazí mi tím dech. Už se netváří jako mistr světa. Jeho pozvání zní upřímně. Má příjemný hlas, hluboký a trochu nakřáplý, v kombinaci s jemným jižanským přízvukem, který je sotva patrný, to zní dost sexy. Přemýšlím, kolik mu může být. Rozhodně víc než mně, i když má určitý klukovský šarm. Kdyby mi někdo dal pistoli k hlavě a nutil mě si tipnout, hádala bych nějakých třicet, možná třicet dva.