Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓

22. Dáreček

Druhý den ráno sněžení stále nepřestává a ja chvilku zvažuju, že zavolám do práce a vymluvím se, že mám zasněžené dveře od domu a nemůžu kvůli tomu dorazit. No co, zaměstnance měsíce stejně nezískám. Jenže Caroline by mě roznesla na kopytech, tak se nakonec překousnu, navléknu se do bundy a vyrazím.

Ve dveřích narazím na doručovatele z FedExu. 

„Dobrej, slečna Whitmanová?"

Přikývnu a bez otálení se mu podepíšu na papír uchycený v deskách. Takhle jednoduché by bylo donutit mě podepsat směnku nebo falešný šek. Převezmu si od něj velkou papírovou krabici a než vyrazím, zvědavě do ní nakouknu.

Pod dvěma vrstvami luxusního balícího papíru jsou složené tmavě zelené šaty, na kterých je položená malá kartička.

Kdyby sis to náhodou přece jen rozmyslela. A kdyby ne, snad ti i tak udělají radost. J.

Krabici zavřu, aniž bych si šaty detailněji prohlédla. Je mi to jedno. Nebo si to aspoň namlouvám.

Před domem hned za dodávkou FedExu parkuje černý sedan s tmavými skly, podle cedulky na dveřích je z jedné z půjčoven na letišti. Jestli to znamená, že paní Watsonová z třetího patra opět rozjela svoje ne tak úplně legální AirBnB, nejspíš mě čeká další bezesná noc. Když bylo naposledy v provozu, točila se tam jedna rozlučka se svobodou za druhou.

Vyrazím opět na metro, protože tramvaje kvůli sněhu nejezdí, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mě kromě třiceti párů Jeremyho očí sleduje ještě někdo. Podvědomě skenuju své okolí a hledám v davu hlavu špinavě blond vlasů a nepřirozeně vysoké obočí. Pro Susan, pokud se tak vůbec jmenuje, by mělo být jednoduché splynout s davem. Není na ní nic neobvyklého, čím by vyčnívala. V ryze ženském kolektivu by možná zaujala svou výškou, ale během ranní špičky v metru nemám šanci ji zahlédnout, i kdyby tu náhodou byla. 

Divný pocit mě pronásleduje i poté, co vystoupím v centru a vydám se přes dva bloky k naší kavárně.

Já ti říkala, že si máš dávat pozor, Amber, ozve se mi hlas v hlavě. Překvapuje mě, že tentokrát nezní jako moje matka, ale jako Caroline. Očividně začínám mít v mozku párty.

„Byla tu po tobě sháňka," zavolá na mě skutečná Caroline, sotva si dovážu zástěru a zaujmu své místo za kasou.

Strnule se na ni podívám. „Koňská Susan?" řeknu přiškrceným hlasem.

„Ta se ti teda dostala do hlavy," zhodnotí Caroline. Ani nevíš, holka, jak moc máš pravdu. „Ne, koňskou Susan jsem neviděla od té doby, co ses vrátila. Asi tě zas tak nutně nepotřebovala. Tohle byl někdo jiný, nepředstavila, jen že jste spolu chodily na vysokou. Nechala ti tady balíček," kývne hlavou za sebe, kde pod pultem leží papírová taška. „Ani jsem nevěděla, že se s někým z Harvardu ještě bavíš. Myslela jsem, že když jsi odešla, upadla jsi v nemilost nebo tak něco."

Caroline dál brebentí, ale já ji moc nevnímám. S nikým z Harvardu jsem nebyla v kontaktu přesně od chvíle, kdy jsem odtamtud vyletěla. Ani předtím jsem neměla mezi spolužáky hromady kamarádů. Nebyli jsme přátelé ani na Facebooku a to uż něco znamená, protože mezi přáteli mám třeba i Carolinina bratrance.

Ať sem ten dáreček donesl kdokoliv, určitě to není pozvánka na večírek absolventů. Tím spíš, když jsem neabsolvovala.

Roztřesenými prsty otevřu tašku. Uvnitř je nějaký předmět zabalený do novinového papíru. Rozbalím ho a zajíknu se.

Dívám se na fakt ošklivou hadrovou panenku v bílých šatech. Vlasy má z mahagonově zbarvené vlny a nad čelem jí trčí v něčem, co má být nejspíš ofina.