Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓

2. Slamák

Přetočme film mého života o dalších pár týdnů, konkrétně k prvnímu adventnímu víkendu. V ruce držím vytažené madlo cestovního kufru, který jsem si musela půjčit od matky, a sleduju ceduli odletů. Přímý let do Freeportu na ostrově Grand Bahama prý poletí na čas. Čekám ještě na Laru Martinezovou. Ukázalo se, že vyhrát luxusní dovolenou není jen tak. Cosmopolitan chce něco na oplátku. Tím něčím je, že se musí na sítích pochlubit, jak se díky nim tahle obyčejná holka z Bostonu bude mít. Jsem ochotná dělat ze sebe chvíli cirkusového klauna a vystavovat se pár dní na internetu výměnou za to, že si užiju týden v ráji.

Nakonec letím sama. Chtěla jsem druhé místo nabídnout Caroline, kamarádce z práce a spolupachatelce všech mých výprav za hospodskými kvízy. Nikdo na světě nemá hlavu plnou tolika zbytečných informací jako Caroline. Pokud nepočítám sebe. Ale bohužel bychom nemohly odjet obě, jelikož by za nás neměl kdo převzít směnu v kavárně, a nikoho dalšího bych s sebou nechtěla. Matce jsem ani neřekla, na co ten kufr potřebuju, abych ji nemusela zvát. Takhle se snad vyjadřuje vděk, Amber? A srovnej si trochu tu ofinu, Amber, vypadáš jako strašidlo, ozývá se matčin hlas z mého hlubokého podvědomí. Zatřesu hlavou a vyklepu z ní všechny pochybnosti. Ale tu ofinu si prsty prohrábnu, to zas jo.

„Amber!" ozve se za mnou.

Lara Martinezová je drobná hispánka s útlým pasem, hustou hřívou tmavých vlasů a obrovskýma očima v barvě karamelové pralinky. S rudou rtěnkou a na vysokých podpatcích vypadá velmi sofistikovaně. Podáme si ruce a fotograf, který přišel s ní, nás vyfotí, jak si předáváme komicky velký šek, který rozhodně nesplňuje limity palubního zavazadla.

„Jak se cítíte? A nebojte se být barvitá, ocitujeme vás," vybídne mě Lara.

„Jsem nadšená a moc se těším," usměju se. Lara na mě ale stále zvedá precizně upravené obočí, tak pokračuju v pitvání svých pocitů. „Nejvíc se asi těším na to, že nebudu muset vařit," zavtipkuju. „A samozřejmě na moře a potápění. Myslím, že přesně takovou dovolenou potřebuju."

„Skvělé, to mi bude stačit. Cvaknem si vás ještě u odbavení a před průchodem bezpečnostní kontrolou. Tady máte slamák," vrazí mi na hlavu plážový klobouk, který mi ofinu stejně připlácne k čelu. „Budete vypadat víc dovolenkově," vysvětlí, ale nedívá se na mě, nýbrž do telefonu.

„Ještě jednou děkuju. Za zájezd, i za ten slamák," ukážu prstem na novou pokrývku hlavy. I když v kombinaci se zimní bundou, bez které jsem na letiště vyrazit nemohla, vypadá fakt vtipně.

„Není zač. Nezapomeňte všechno dokumentovat a zveřejnit na sítě, označte tam profil Cosmopolitanu, ať to můžeme přesdílet," připomene mi Lara, na čem jsme se už předem domluvily. Nejsem nijak extra sběhlá v sociálních sítích, a všech mých sedmdesát sledujících na instagramu určitě umírá touhou vidět nějaké záběry z pláže. Ale zas tak moc mě to neomezuje, dvě tři fotky denně klidně cvaknu a vyvěsím na svůj profil. Bude to příjemná změna oproti běžnému obsahu, který sdílím.

Po krátkém rozloučení, potřesení rukou a průchodu bezpečnostní kontrolou jsem už zase sama. Na letišti jsem nebyla hroznou spoustu let. Naposledy jsem letěla s matkou, když mi bylo osmnáct. Vzala mě tehdy na západní pobřeží. Původně jsem si myslela, že je to super dámská jízda. Pak se ukázalo, že tam má milence, a já strávila většinu týdne o samotě v hotelu, což mě zas tak netankovalo.

Vzpomínky na poslední rodinnou dovolenou, pokud se tomu tak dá říkat, potlačím. Koupím si obloženou bagetu a kafe a sice se mi při placení zkroutí prsty na nohách, ale uklidňuju se tím, že jsou to poslední výdaje tohoto týdne. Odpoledne už budu vesele využívat služby bufetu sněz co můžeš, baru vypij co můžeš a neomezeného wellness programu v pětihvězdičkovém resortu přímo na pláži.