Jisung a Felix se konečně nachází v maturitním ročníku. Každý ale toto období prožívá jinak. Felix tráví čas se svým přítelem, který je u nich doma tak často, jak jen mu vysoká škola dovolí. Za to Jisung se nějakým způsobem snaží školu přežít. Děsí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Lixi, odnes to prosím na stůl," požádala svého syna paní Lee. Blonďák vzal do náruče pět misek a rozešel se do obývacího pokoje, kde se nacházel jídelní stůl. Usmál se při pohledu na svého přítele, který zrovna debatoval s jeho otcem. Do jejich konverzace se moc nezapojoval, protože právu rozuměl asi tak jako pes lidské řeči. Takže dokázal porozumět pár frázím, které Hyunjin opakoval poměrně často, ale zbytek? Jako kdyby mluvili jinou řečí. Raději se vrátil zpět do kuchyně, aby své mamce pomohl s přípravou večeře, která se již chýlila ke konci.
„Innie! Večeře!" zavolala hlasitě paní Lee, aby měla jistotu, že ji její mladší syn slyšel až do prvního patra. Felix byl na toto zvyklý, kdežto Hyunjin se i po roce lekl a nadskočil na židli. Jako vždy se zatvářil dramaticky a prohlásil, že mu tohle jednou přivodí infarkt. Blonďák se zasmál a prohrábl staršímu vlasy, zatímco usednul vedle něho. Pan Lee si začal nandávat nudle do misky, mezitím co jeho manželka neustále kmitala očima ke dveřím.
„Já tam snad pro něho budu muset jít," prohlásila naštvaně paní Lee a už se chystala zvednout.
„Nech ho být, mami. Je to v pohodě," usmál se na ni její syn.
„To teda není! Jeho chování je neakceptovatelné. Takhle jsme ho s tátou nevychovali," zvedla se ze židle a opustila místnost. Felix si povzdechl, podepřel hlavu rukou a pustil se do jídla. Upřímně ani nestál o Jeonginovu přítomnost. Skoro jako by ho ani nepoznával. Nechápal, kam se jeho věčně usměvavý a lehce bláznivý mladší bratr poděl. Ani si nedokázal vzpomenout, kdy ho naposledy viděl doma se smát. Vyhýbal se celé rodině, atmosféra v domě nebyla příjemná. A to asi jen kvůli tomu, že je Felix na kluky a má přítele. Doufal, že Jeongin svůj postoj k němu a Hyunjinovi změní, ale opak se stal pravdou. Čím více času uběhlo, tím silnější byla nenávist, kterou vůči němu Jeongin choval. Slyšel od něho spoustu urážek a hanlivých slov, pokaždé to Felixe velice ranilo. Bylo mu to líto.
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupila paní Lee a její mladší syn. Jeongin se tvářil, jako by měl každou chvíli zvracet. Obdaroval dvojici znechuceným pohledem a neochotně se posadil do čela stolu vedle Felixe a své mamky. Paní Lee se hrdě usmála, konečně bylo osazenstvo u stolu kompletní. Nastala ale hustá atmosféra, kterou prokládalo ticho. Jeongin jídlo hltal, aby co nejdříve mohl zmizet. Pan Lee navázal na předešlou konverzaci a začal se Hyunjina vyptávat obecně na jeho studium.
„Teď to bylo dost náročné. Musel jsem všechny testy stihnou tenhle týden, abych vůbec mohl jet. Nevím, jaký zázrak mi k tomu dopomohl," usmál se Hyunjin a napil se domácí limonády, kterou paní Lee s oblibou chystá.
„A doma pořád to stejné?" optala se starostlivě paní Lee.
„Netuším, přes měsíc jsem tam nebyl a nikdo mě ani neshání," přiznal vyšší. Svému domovu se vyhýbal, jen co to šlo. Tolik se těšil na to, že až odmaturuje, odstěhuje se na druhou stranu Koreji a už do těchto končin nikdy nevkročí. Své plány ale musel předělat, když se dal dohromady se zářivým blonďatým sluníčkem. Vracel se, jak často mu to škola dovolila. Většinou si pronajal pokoj na hotelu a rodinné čtvrti se vyhýbal obloukem.
