Jisung a Felix se konečně nachází v maturitním ročníku. Každý ale toto období prožívá jinak. Felix tráví čas se svým přítelem, který je u nich doma tak často, jak jen mu vysoká škola dovolí. Za to Jisung se nějakým způsobem snaží školu přežít. Děsí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jisung se spokojeně převalil na druhý bok. Obejmul peřinu a zabořil do ní hlavu. Po chvíli se opět ocitl na zádech. Pomalu otevřel oči a posadil se. Protáhl se a zamžoural do prostoru. Několik minut civěl na světlou skříň, než si uvědomil, že není u sebe v pokoji. V panice se rozhlédl kolem sebe a zajistil, že své okolí nepoznává. V životě neměl takový strach. Rychle se vyhrabal z postele, nadšeně zjistiv, že má na sobě své oblečení a vydal se ke dveřím. Marně se snažil rozvzpomenout, jak se sem dostal. Jeho hlava ale vůbec nespolupracovala. Nejen že měl okno od chvíle, kdy se připojil k Woobinovi, ale hlava ho ještě nepříjemně bolela. Perfektní ráno.
Pomalu otevřel dveře a vstoupil do místnosti, což byl pravděpodobně obývací pokoj. Musel uznat, že to tu vypadalo útulně. Vše bylo sladěno do modré a bílé barvy. Zmateně se rozhlédl a hledal dveře, kterými by se dostal pryč z neznámého bytu. Rozzářily se mu oči, když si všiml chodby, kde se nacházely jeho boty. Rychle se obul, popadl svou bundu a uchopil kliku od vchodových dveří.
„Už odcházíš?" ozvalo se za chlapcovými zády. Jisung nadskočil a s vytřeštěnýma očima se nalepil na dveře. Když se chodbou roznesl smích, zmatený chlapec se otočil. Překvapeně hleděl na Minha, který se opíral o dveře.
„C-Co tady děláš?" vyhrkl Jisung a sjel staršího pohledem. Byl oblečený v teplácích a volném tričku. Všiml si mokrých vlasů, které se staršímu chlapci lepily na čelo. Minho se uchechtl a nevěřícně zakroutil hlavou.
„Já tady bydlím, Jisungie. Spíše by ses měl ptát sám sebe, co ty děláš u mě v bytě," pozvedl jedno obočí, a jako by se nic nestalo, se rozešel do obývacího pokoje. Jisung byl opravdu zmatený a nevěděl, co má dělat. Nakonec následoval staršího do vedlejší místnosti. Minho stál za linkou a zamyšleně zíral do ledničky, vybíraje si jídlo na snídani.
„Moc toho tady nemám. Dáš si jogurt nebo...?"
„Ehm... asi nic. Většinou po ránu nesnídám," přiznal váhavě Jisung a posadil se na pohovku. Uvědomil si, že má stále na sobě boty, a tak se z nich rychle vyzul, aby si toho majitel bytu nevšiml. Byl z toho všeho opravdu zmatený. Brzy k němu starší přišel a i přes jeho protesty mu podal misku s jogurtem a sušeným ovocem. Jisung si povzdechl a neochotně ochutnal. Po pár soustech se mu ale stáhl žaludek a on měl co dělat, aby se mu jídlo nevrátilo zpátky. Rozkašlal se a rychle se natáhl po hrníčku ještě teplé kávy.
„Jsi v pořádku?" přiběhl k němu kvapně starší.
„O-Opravdu nebudu jíst... promiň," pronesl Jisung a smutně se podíval na misku na konferenčním stolku. Vypadalo to opravdu dobře, ale jeho žaludek odmítal pozřít jakékoliv jídlo. Stále v puse cítil nepříjemnou pachuť, proto se ještě jednou napil kávy. Minho si ho starostlivě prohlédl, než se zvedl z pohovky a začal prohledávat šuplíky. Vrátil se s práškem a mladší ho ochotně přijal. Opravdu si přál, aby ho už přestala bolet hlava. Místnost se ponořila do trapného ticha, které až po pár minutách Jisung přerušil.
„Opil jsem se, že?" pronesl otázku, na kterou již znal odpověď. Starší pouze přikývl na souhlas. Jisung si rukou zajel do vlasů a hlasitě si povzdechl. Minhovi se rozšířily zorničky a pozoroval mladšího. I v tomto stavu mu připadal roztomilý a svým způsobem atraktivní.
„Já... opravdu se omlouvám, hyung. Stydím se za sebe, že jsem se neohlídal a přidělal ti starosti. Raději půjdu, nechci tě už otravovat," řekl rozhodně a zvedl se z pohovky, ale kvůli rychlému pohybu se mu opět zatočila hlava a on zavrávoral. Během pár vteřin u něj stál Minho a opatrně ho přidržoval za pas.
„Nechci, abys odešel," vyhrkl, a jakmile k němu mladší zvedl hlavu, zarazil se. „Ch-Chci říct, že nemusíš odcházet, neotravuješ mě. Vlastně budu raději, když tu alespoň na chvíli ještě zůstaneš a odejdeš, až ti bude lépe."
„Díky," usmál se na něho jemně Jisung. Starší mu úsměv opětoval a místnost se opět ponořila do ticha. Až v tu chvíli chlapcům došlo, jak blízko jsou. Mladší lehce vykulil oči a sjel druhého pohledem od hlavy až k patě. Vrátil se ale k jeho obličeji a pozoroval kapku vody, která staršímu stekla z vlasů přes spánek. Minho ucítil, jak se Jisungovo tělo napnulo a rychle ustoupil o pár kroků dozadu, stáhnuv svou ruku z jeho pasu. Atmosféra mezi nimi rázem zhoustla.
„Ehm... mohl bych se vysprchovat?" optal se nesměle Jisung po chvíli trapného ticha. Starší rychle přikývl a ukázal mu, kde najde ručník. Zároveň vběhl do svého pokoje, aby mu mohl dát nějaké čisté oblečení.
„Asi ti to bude velké, ale menší nemám," řekl, když mu podával své tričko, tepláky a spodní prádlo. Jisungovi lehce zrudly tváře, ale nic neřekl a odebral se do koupelny. Jakmile se za ním zavřely dveře, Minho se opřel o zeď a zoufale si povzdechl, zajížděje dlaní do svých vlasů. Uslyšel téct vodu a jeho myšlenky zamířily nesprávným směrem. Na malou chvíli, kdy zavřel oči, si představil mladšího tvář, po které stékaly kapky vody. Putovaly dál přes jeho krk, klíční kost, hruď, pas, tříslo a...
Minho kvapně otevřel oči a civěl na zrcadlo naproti němu. Rychle se mu zvedala hruď a tvář měl červenou. Odrazil se od zdi a přesunul se do obýváku, dál od koupelny. Byl traumatizován sám sebou. Odkdy si představuje lidi, jak se sprchují? A proč to bylo tak detailní, ač Jisunga nikdy nahého neviděl? Proč? Zoufale vydechl přebytečný vzduch, který nevědomě zadržoval, a začal se přehrabovat v lednici. Musel se něčím zaměstnat a mytí nádobí se v tu chvíli jevilo jako ideální možnost. Musel se dát do pořádku. Neustále si připomínal, že Jisung o něho nestojí, není gay. Pravděpodobně sní o nějaké krásné dívce v jeho věku a ne o pět let starším vysokoškolákovi. Precizně umyl nádobí a začal uklízet obývák, když už tu má tu návštěvu. Po chvíli se Jisung vrátil. Minho se otočil jeho směrem a jakmile na mladšího pohlédl, hned se otočil zpět. Nemohl se zbavit svých představ a volné oblečení, které na sobě Jisung měl, mu vůbec nepomáhalo.
„Co chceš dělat, hyung?" zeptal se Jisung a posadil se na pohovku.
„Ehm... nevím, asi by to chtělo nakoupit," pronesl zamyšleně a vzápětí tiše dodal: „Čerstvý vzduch by se mi hodil."
„Tak jo, pomůžu ti," usmál se Jisung. Stále se cítil provinile a chtěl to staršímu vynahradit. Tak si dvojice oblékla bundy a společně vyrazili ven. Čerstvý vzduch opravdu oběma pomohl a konečně začali vést normální konverzaci. Stále se ale Minho vyhýbal očnímu kontaktu, jen tak pro jistotu. Vešli do menšího obchodu, načež se mladší zeptal, co potřebují koupit. Minho se zarazil, protože nad tím vůbec nepřemýšlel. Prostě potřeboval ven a nákup byla nejlepší výmluva. A tak bloudili obchodem a brali, co jim spadlo pod ruku.
„A Felix včera dopadl jak?" zajímal se Jisung při cestě zpátky. Připadlo mu totiž zvláštní, že skončil u Minha, když vždy ho bral Felix k sobě nebo on táhl blonďáka domů. Záleželo na tom, kdo byl v jakém stavu.
„Poměrně dobře, staral se o Hyunjina. Vy dva jste mu opravdu dali zabrat. Nabídl jsem se, že tě vezmu k sobě, aby vás nemusel složitě tahat domů přes taxík," objasnil mu straší, načež Jisung chápavě přikývl. To dávalo smysl. Nakonec byl i rád, že skončil u Minha. Bylo mu totiž jasné, že Hyunjin má v tuhle chvíli přednost a rozhodně by s těmi dvěma nechtěl trávit ráno.
„Ještě jednou ti děkuju, Minho hyung," pronesl vděčně, když dorazili před vchodové dveře staršího kolejí. Minho nad tím s úsměvem protočil očima a popostrčil menšího chlapce dovnitř.
