Jisung a Felix se konečně nachází v maturitním ročníku. Každý ale toto období prožívá jinak. Felix tráví čas se svým přítelem, který je u nich doma tak často, jak jen mu vysoká škola dovolí. Za to Jisung se nějakým způsobem snaží školu přežít. Děsí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zpoza mraků vykouklo slunce a svítilo skrz okno do malého pokoje. Venku bylo po dlouhé době opravdu krásně, příroda se začínala probouzet k životu. Jisung ale neměl čas na obdivování rozkvétajících stromů. Nervózně pochodoval sem a tam po svém pokoji a kousal si nehet na palci. Po chvíli se mu začala točit hlava z toho, jak se pořád točil. Jeho pokoj byl opravdu malý, tudíž se neustále točil dokola. Posadil se na postel a týlem narazil do zdi. Lehce sykl a k poraněnému místu přitiskl dlaň, věnuje zdi nepřátelský pohled. Nikdy v životě nebyl tak nervózní jako teď. Stokrát raději by teď šel do kabinetu hrozné matikářky než být tady. Každou chvíli měl totiž dorazit Minho a čekal je rodinný oběd. Měl strach, že se něco pokazí. Třeba se jeho rodičům nebude líbit a zakážou mu s ním být. Je mu sice osmnáct, ale stále mají rodiče nad ním slovo, nebo alespoň dokud žije pod jejich střechou. To se ale brzy změní.
Jisung nadskočil, když se ozval zvonek. Vylítl ze svého pokoje a doběhl ke dveřím, mačkaje tlačítko, aby dotyčnou osobu pustil do paneláku. Nedokázal stát v klidu na místě. Když se ozvalo klepání na dveře, stáhl se mu krk. Na krátkou chvíli ho napadlo, že by prostě neotevřel, ale rychle tuhle myšlenku zahnal pryč. Není přece zbabělec. Zhluboka se nadechl, pomalu otočil klíčem a otevřel dveře. Jakmile spatřil Minha, úlevně vydechl. Překvapeně vykulil oči, když si všiml, co drží v rukou.
„Omlouvám se, že jdu trochu pozdě. Nikde jsem je nemohl najít," usmál se a podal Jisungovi květinu, kterou držel v pravé ruce. Mladší si květinu omámeně převzal a hleděl na ni. Nikdy nedostal kytku, ani si nebyl jistý, jestli si je muži mezi sebou dávají. Cítil příjemný hřejivý pocit na hrudi, nervozita z něho opadla.
„Hyung, ta je... krásná," vydechl nadšeně Jisung, což staršímu jen rozšířilo úsměv.
„Červený karafiát symbolizuje lásku, vášeň a obdiv. Je to jedna z mých oblíbenějších květin," dodal, ale následně se trochu zarazil. „Má tvoje mamka ráda kalanchoe?" zeptal se, ale Jisung na něho jen zmateně hleděl. Co je kalanchoe? Minho zničehonic zpoza svých zad vytáhl další kytici, tentokrát s růžovými a bílými květy. Nečekal, že starší přinese květinu i jeho mamce. Minho je opravdu gentleman.
„Má ráda jakékoliv květiny, tyhle se jí určitě budou líbit," ujistil ho mladší. Uvědomil si, že celou dobu stojí mezi dveřmi. Ustoupil tak o pár kroků dozadu a pustil staršího dovnitř. Zatímco se Minho svlékal z kabátu a bot, Jisung stál kousek dál opřený o zeď a prohlížel si květinu, kterou držel ve své ruce. Zvedl hlavu od květu, když k němu straší přistoupil.
„Mohu tě políbit?" zeptal se trochu tišeji. Staršímu bylo jasné, že je teď Jisung hodně nervózní. Nechtěl udělat nic, co by ho vyvedlo z míry. Jisung se ale usmál a přikývl, tudíž Minho na nic nečekal a přitáhl si ho do polibku. Bylo příjemné je znovu cítit. Jejich rty spolu tancovaly v pomalém, ale pečlivém polibku. Dokonale k sobě pasovaly. Po chvíli se odtáhli a navzájem si věnovali hřejivý úsměv. Jisung věděl, že dokud je tady Minho, všechno bude v pořádku. Chytil ho za ruku a pomalu se s ním rozešel do obývacího pokoje. Starší se ještě rychle natáhl pro kytici, kterou nechal na botníku. Na pohovce seděl pan Han a četl něco na telefonu. Jeho manželka byla za linkou v kuchyni. Jisung se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, stiskl Minhovu ruku a odkašlal si, čímž získal pozornost obou rodičů. Jeho mamka si rychle otřela ruce do utěrky, obešla linku a postavila se vedle televize. Již za chůze sjela Minha pohledem od hlavy až k patě. Nevypadlo to ale, že by to staršího nějak znervóznělo.
