criminal love

Kohopak to tu máme?

S protočením očí jsem zabouchla dveře. Ať si nemyslí, že tu na něj budu čekat, půjdu hezky domů.

----------

“Dobrý den pane učiteli, byla jsem u doktora.”
“Dobře, posaďte se a otevřete si učebnici na straně 42.”
Přikývla jsem a šla si sednout.
“Čaau Vi.”
“Čus Dani.”
“Taak a teď mi řekni kde jsi byla doopravdy.”
Teď mě štve, že jsme nejlepší kámošky. Ona prostě vždy pozná když lžu.
“Ale nikde.”
“Vi neštvi mě!”
“Dámy uklidněte se!”
Tentokrát mě můj učitel zachránil.
—
“Jak já nesnáším chemii. Však to bylo nekonečný!”
“Ale notaak chemie není tak hrozná.” Ještě jsem se nezmínila, ale jsem šprt. Nemusím se ani učit, všechno učení mi jde samo.
“No jasný ty šprte.”
Jenom jsem nad ní s úsměvem pokroutila hlavou.
“Jdem na oběěd!” Ještě jednu věc o Danče nevíte, je to extrémní nenažranec. Ona je schopná vyžrat celou lednici za půl hodiny. Věřte mi hned potom mi volala, že má ještě hlad a jestli s ní nechci do mekáče. A ani nestloustne! Má pořád krásnou postavu!
“Neříkej, že máš zase hlad.” Zasmála jsem se.
“Hele naposled jsem jedla před chemií.”
S pokroucením hlavy jsem se rozešla do jídelny.
—
Konečně domů! Danča už odešla, jelikož měla dnes o hodinu míň než já. Taky se mi pěkně vysmála.
Teď vycházím ze školy a jdu co nejrychleji můžu jen abych nepotkala toho mafiána.
—
Už jsem v půlce cesty jenže pak vedle mě zastavilo auto. Z auta vyšel mafián a s naštvaným výrazem šel ke mně.
“Co jsem ti kurva říkal?!”
“A co jsem ti říkala já, že ti nepatřím takže tě nehodlám poslouchat.”
Na krku mu vyskočila žilka. Asi není zvyklí na to, že mu někdo odmlouvá.
Silně mě chytl za zápěstí a rozešel se do auta. Násilím mě tam posadil a následně nasedl za volant.
“Tak poslouchej! Když ti řeknu, že máš počkat tak počkáš! A už vůbec mi nebudeš odmlouvat!” Obořil se na mě.
S pokroucením očí jsem odvrátila pohled.
“A tohle dělat taky nebudeš!” Zakřičel.
Ani jsem se na něj nepodívala a on se s odfrknutím rozjel.
Cesta probíhala v tichosti, až na mé občasné nadávky na jeho osobu. Dokud mu nezazvonil telefon.
“Co chcete?!” Nezačal teda moc příjemně.
“Cože?!!.... Vy jste fakt kreténi! Hned jsem tam.”
S tímhle telefon položil.
“Budeme si muset udělat malou zastávku.”
“Cože?! Ani náhodou! Já chci domů.”
Na to mi neodpověděl. Otočil auto a vcelku rychle se rozjel dál.
—
Za chvíli už jsme zastavovali u nějakých asi garáží.
“Budeš tady a ani se nehneš, rozumíš?” Zavrčel.
Jen jsem si odfrkla, protože mi došlo, že s ním se nemá cenu hádat. Já chci domů.
Vystoupil z auta, zabouchl dveře a pak se ozvalo cvaknutím. To mě tu vážně zamkl?!
Uběhlo asi 30 minut a on furt nikde. Už jsem začínala přemýšlet o tom, že zkusím rozbít okýnko a půjdu domů když v tom něco narazilo do boku auta. Lekla jsem se a ohlídla se. Byl tam nějaký kluk asi Johnova věku, byl vysoký, svalnatý, měl černé vlasy a asi hnědé oči, nejsem si jistá z tohohle pohledu to nebylo moc vidět. Sjela jsem pohledem na jeho a-.... On má zbraň! Začal pomalu obcházet auto a koukat do okýnek. Rychle jsem se přikrčila a snažila se zklidnit svůj splašený dech. Bylo to jen několik sekund, ale mně to přišlo jako věčnost.
V tu chvíli se ozvala rána. A na mě se sesypaly střepy.
“Heleme se… kohopak to tu máme?”

----------

Užijte si kapču😄