criminal love

thousand years

Natiskla jsem se co nejblíž k němu. Potřebovala jsem cítit, že to není William… Že už mi nemůže ublížit…

—-------

Nemám ponětí jak dlouho jsme tam seděli, ale muselo to být víc než půl hodiny.
“P-p-prom-iň… Ne-měla j-jsem od-odchá-ze-t…” Řekla jsem stále v slzách.
“Správně neměla….” Povzdechl si. “Promiň neměl jsem na tebe tak vyjet, ale měl jsem strach… Je tu spoustu lidí, kteří po tobě jdou, tak mě prosím příště poslechni.”
“Do-dobře.” Řekla jsem lehce překvapeně, ale stále ubrečeně. Takže on se o mě jenom bál… Moment, opravdu jich po mně jde hodně?
“A už nebreč. Úsměv ti sluší víc.” Usmál se na mě. Což mě donutilo se usmát taky. A tak jsme se rozhodli strávit celý večer u televize.
“Co si chceš pustit?” Zeptal se John.
“HOROR!” Vykřikla jsem nadšeně.
“Jsi si jistá?” Zeptal se opatrně.
“Ty se snad bojíš?” Řekla jsem provokativně.
“Já a bát se? Nikdy.” Nad tím jsem se musela zasmát. Nakonec jsem pustila horor chlapec.
—--
“Aaaaaaa.” Byla lekačka a John vypískl jako malá holka. Nedalo se dělat nic jiného než se smát. Chechtala jsem se dlouho, chápu, že se lekl to je normální. Ale ten křik! Ten křik byl úžasný!
“Přestaň!” Samozřejmě jsem nepřestala.
“No tak se nestyď, je normální se bát.” Řekla jsem když jsem se trochu uklidnila.
“Já se nebojím!” Ohradil se.
“No jasně ty můj hrdino.” Řekla jsem a políbila jsem ho. John polibek samozřejmě prohloubil.
Za stálého líbání mě položil na gauč a lehce na mě nalehl. Začal mě líbat na krku a pomalu putoval směrem ke kalhotám. Dal mi polibek na břicho a vrátil se zpátky k mým rtům. Začal mi pomalu stahovat kalhoty a-
“NE! PROSÍM… dost!!”
“DRŽ HUBU!” Zařval William a vrazil mi facku. Stáhl mi kalhoty a poté zbavil oblečení i sebe.
“P-P-Prosím… N-Nech to-ho.” Řekla jsem a u toho brečela.
“Ztichni! Znáš přece pravidla!”
“A-ano.”
“Tak mi je řekni.” Řekl spokojeně.
“1. N–nemluvit doku-d ne-ne-neřekneš
2. Vž-dy po-s-slouchat
3. Nikdy neod-p-p-porovat
4. Z-zůstat  po-po doko-nče-ní v-v po-ste-li dok-ud se-se nevr-átíš-š” Sotva jsem dokázala mluvit.
“Přesně tak.” Zašeptal mi slizce do ucha a chystal se mě opět znásilnit.
“VICTORIO!!” Prudce jsem se zvedla a začala jsem se rozhlížet i když jsem sotva viděla přes své slzy.
“Vi! Klid… To jsem já.” Poznala jsem Johna a skočila mu do náruče.
“P-p-pro-m-iň… Ne-ne-chtě-la j-jse-m t-o zka-z-zit.” Brečím mu dál do hrudi.
“Neomlouvej se Vi. Nemůžeš za to.”
Sedíme tam asi půl hodiny a já sedím Johnovi na klíně a on se mnou kolíbá a snaží se mě uklidnit. Pořád ale nemůžu zklidnit svůj dech a přestat brečet. John už neví co má dělat, ale já nevím jak to zastavit.
“Heart beats fast
Colors and promises
How to be brave?
How can I love when I'm afraid to fall?
But watching you stand alone
All of my doubt suddenly goes away somehow”
John začal zpívat… Přesně jako tenkrát v autě.
“One step closer
I have died every day waiting for you
Darling, don't be afraid
I have loved you for a thousand years
I'll love you for a thousand more”
Pomalu se začínám uklidňovat.
“Heart beats fast
Colors and promises
How to be brave?
How can I love when I'm afraid to fall?
But watching you stand alone
All of my doubt suddenly goes away somehow
One step closer
I have died every day waiting for you
Darling, don't be afraid
I have loved you for a thousand years
I'll love you for a thousand more
Time stands still
Beauty in all she is
I will be brave
I will not let anything take away
What's standing in front of me
Every breath, every hour has come to this
One step closer
I have died every day waiting for you
Darling, don't be afraid
I have loved you for a thousand years
I'll love you for a thousand more
And all along I believed I would find you
Time has brought your heart to me
I have loved you for a thousand years
I'll love you for a thousand more
One step closer
One step closer
I have died every day waiting for you
Darling, don't be afraid
I have loved you for a thousand years
I'll love you for a thousand more
And all along I believed I would find you
Time has brought your heart to me
I have loved you for a thousand years
I'll love you for a thousand more”
Stejně tak jako utichl Johnův hlas utichly i mé vzlyky.
“Děkuju… Děkuju ti za to, že tu pro mě jsi.” Řeknu a natisknu se na něj ještě víc.
“Vždycky tu pro tebe budu.” Taky víc stiskne. “A příště mi toho hajzla ukaž ať ho můžu zastřelit.”
Nad tím jsem se jen zasmála.
—--
“Mně se tam nechceeeee.” Protáhla jsem poslední slovo jako malé dítě když jsme zastavovali před školou.
“Ale notak, půjdeš tam odsedíš si pár hodin a půjdeš domů.” Řekl John a dal mi pusu.
“Přijedeš pro mě?” Zeptala jsem se.
“Promiñ Vi, ale dnes mám akci. Přijede pro tebe Sam.” Akci?
“Co za akci?”
“To ti nepovím.”
“No dobře… Ale buď opatrný.” Řeknu starostlivě.
“Neboj se.” Opět mě políbí. “Ale teď už jdi, jinak přijdeš pozdě.” Usmál se na mě.
S úsměvem přikývnu vylezu z auta a vyjdu směr škola.
“Ahooooj.” Křikne na mě Danča.
“Čusky.” Řekne Pája.
“Čauky holky.”  Řeknu a všechny se obejmeme.
—--
Nevím jak, ale povedlo se mi přežít školu (+2 testy).
“Mějte se holky.” Rozloučí se s námi Pája a rozběhne se za Alexem, sotva jí stačíme říct ahoj.
“Tak se měj Dani.” Řeknu a chci se rozejít na parkoviště, na kterém vidím stát Samovo auto.
“Počkej!” Zastaví mě Danča. “Ty někoho máš?”
“Cože?” Zeptám se udiveně. Jak?
“Prosím tě, nebylo těžké na to přijít. Do školy tě vozí auto, které určitě není tvoje ani tvé mamky, už nemáš tolik času a teď jdeš znovu na parkoviště. Tak už to vyklop.” Wow. Mělo mi dojít, že jí to dojde. Je to moje nej kámoška, jasně že na to přijde.
“Tak jo, odhalila jsi mě.” Neřeknu jí kdo přesně John je, je to moc nebezpečné. “Jmenuje se John a jsme spolu už nějakou dobu.”
“IIIIIIIIIIIII!” Zapiští. “A kdy jsi se mi to jako chystala říct?”
“Hledala jsem správný okamžik.” Podrbala jsem se na zátylku.
“Tak ho příště nehledej a prostě to vyklop! Ať si to nemusím zjišťovat sama!” Obě jsme se zasmáli.
“Dobře dobře, slibuju… Teď už, ale musím jít.”
“Jasný měj se.” Obejmula mě a rozešla se opačným směrem.

----------

Tak je tu další kapitola a chci vám všem ještě jednou moc poděkovat za přečtení a za hvězdičky🫶
Užívejte prázdniny🤍