criminal love

Na to jsi moc vzácná

Ani nevím jak ale po chvíli se mi podařilo usnout
----------
Zase další ráno. Dnes už mě naštěstí vzbudil můj budík. Nějak jsem se vyhrabala z postele, vykonala hygienu, dala si rychlou sprchu, nasnídala jsem se a už jsem mířila na autobus.
Zhruba v polovině cesty vedle mě zastavilo auto. Má vůbec cenu říkat čí auto to bylo? Nemá, ale já to stejně řeknu. Johnovo.
"Nastup."
"Má cenu odporovat?"
"Ne."
Nastoupila jsem tedy do toho auta a on se rozjel.
Ale opačným směrem...
"Kam jako jedeš?!"
"Ke mně." Řekl jakoby nic a kmitl rameny.
"No tak to ne! Já musím do školy a navíc s tebou nepojedu k tobě domů!"
"To nebyla otázka kotě."
"Ty jsi fakt idiot."
Najednou mě prudce chytl za zápěstí a zavrčel mi do obličeje "Dej si bacha na jazyk, možná bych se totiž nemusel udržet." Pak mou ruku pustil a dál se věnoval řízení.
Je divné, že se nebojím? Asi jo, ale je to tak.
Ruce jsem si zkřížila na hrudi a začala jsem koukat z okýnka. Upřímně jsem na něj naštvaná. On mě v podstatě unesl. Já vím měla bych se bát, že mě někde zabije nebo znásilní, ale já teď cítím jenom zlost.
Za chvíli zastavil na kraji lesa, dobře teď se trochu bojím.
Odpoutal se, natáhl se na zadní sedačky a vytáhl černý šátek.
"Musím ti ho uvázat kolem očí."
"Ani náhodou, stačí, že mě vezeš k sobě domů, přičemž jedu nedobrovolně"
"Prostě ti ho zavážu, nemůžeš vědět kde bydlím."
"Tak mě tam nevoz."
Asi mu došly nervy, jelikož mě prostě otočil a začal mi uvažovat ten šátek. Došlo mi, že nemá cenu odmlouvat a tak jsem ho prostě nechala, s tím, že jsem si brblala nadávky na jeho osobu. Buď mě neslyšel nebo to ignoroval.
Tak za cca 20 minut zase zastavoval.
"Jsme tady." Řekl a odvázal mi šátek.
Vystoupil z auta a šel mi otevřít dveře. Když jsem vystoupila tak mě hned chytl za paži jako by se bál, že mu někam uteču.
Jako musím přiznat, že dům má hezký.
Zavedl mě až do obíváku a tam jsme si sedli na gauč.
"Co tu dělám?"
"Zvykej si, budeš tu častěji."
"A na to jsi přišel jak?"
"Jsi moje."
"No tak to prr já nepatřím nikomu."
"Rozhodl jsem se, že jsi moje takže jsi moje." Zavrčel.
Tak teď mě teda naštval, prudce jsem se zvedla z gauče a začala na něj křičet.
"Co si o sobě jako myslíš?! Ty si myslíš, že můžeš jen tak k někomu přijít, unést ho a pak říct, že ti dokonce patří? No tak to ne, ty si možná myslíš, že jsi pánem světa a všichni se tě bojí. Ale já ne a odmítám ti patřit!"
Vypadal, že je překvapený mým monologem. Jenže pak se zase vrátila ta ledová maska. Prudce se zvedl, naše hrudníky se skoro dotýkaly.
"Tohle si ke mně dovolovat nebudeš! Poslyš princezno kdybych chtěl mohl bych tě klidně teď a tady zabít, ale neudělám to protože na to jsi moc vzácná. Ale nemusel bych se udržet takže si dej pozor." Konec doslova zasyčel.
Moc vzácná?
"A co je na mně jako vzácného?"
"Řekněme, že někdo jako ty se nevidí každý den."
Nevěděla jsem co na to říct. Mám to brát jako kompliment? A hlavně co by na mně bylo vzácného? Však je spoustu jiných a hezčích holek?
"Copak došla ti slova?"
"No... já... musím jít."
Řekla jsem a vydala se ke dveřím.
"No tak to ne. Neodejdeš." Řekl, chytl mě za zápěstí a otočil mě čelem k sobě.
Byli jsme zase tak blízko.
"Musím jít!" Zavrčela jsem.
Vytrhla jsem mu svou ruku a rozešla jsem se ven.
Překvapilo mě, že za mnou nejde.
Vyšla jsem z baráku... no dobře byla to spíš vila. A až teď mi došlo jak moc v prdeli jsem. Však ani nevím kde jsem... musel mi ten blb zavazovat oči? Byla jsem doslova uprostřed lesa.
Chvíli jsem tam stála a přemýšlela kudy mám jít, ale asi jsem tam stála trochu dýl než jsem si myslela. Slyšela jsem za sebou kroky a už stál zase u mě.
"Nastup si."
Beze slova jsme nastoupili do auta. Samozřejmě mi nezapomněl uvázet ten pitomej šátek.
"Příště už na tebe tak milej nebudu."
On, že byl milej? To bych teda neřekla.
"Ty, že jsi byl milej? Mně to přišlo jak přesný opak."
"Řekněme, že příště už nebude po tvém, už tak jsem udělal vyjímku."
To je fakt imbecil.
Cesta naštěstí proběhla v tichosti a za chvíli už jsme zastavovali. Odvázal mi šátek a já konečně mohla pryč od něj. Nikdy bych neřekla, že se budu tak moc těšit do školy.
"Odpoledne tě vyzvednu. Tak se neopovažuj odejít."
No to si že mě dělá prdel ne?!
"Děláš si ze mě srandu?"
"Vypadám, že vtipkuju?"
S protočením očí jsem zabouchla dveře. Ať si nemyslí, že tu na něj budu čekat, půjdu hezky domů.

----------

Omgggg #1greeneyes 🥳🥳🥳