Bílý pokoj

Kapitola 3

MAREK

Marek se vzbudil v pozdním odpoledni, kdy slunce ztratilo svojí největší sílu a teď už jen tak příjemně hřálo. Ve své posteli, kde se pomalu posadil si uvědomil, že jeho oblečení stihlo za tu dobu uschnout. Divil se že spal takovou dobu, ale taky si uvědomil že se mu to poslední dobou stává často. Spoustukrát díky tomu přišel pozdě do práce, což mu přidělalo spoustu problémů. Naštěstí, uvědomil si, žádnou práci již nemá a tak může spát jak dlouho chce. Ještě na chvíli si lehnul do postele s blaženým pocitem volnosti si užíval měkkou od jeho těla vyhřátou postel, když uslyšel hrozivé zabručení. Netrvalo mu dlouho přijít na to, že tento hlasitý zvuk vydává jeho žaludek, který škemrá o jídlo, a tak se tedy konečně odhodlal vstát z jeho postele. Vešel do své malé kuchyňky zbarvené světle zelenou barvou. Za dobu co tu bydlel se v tomto bytě nezměnilo nic, až na právě tuto zelenou barvu, která vybledla z tmavé na světlou. Otevřel ledničku a společně se studeným závanem ho udeřila skutečnost, že nemá skoro žádné jídlo a peníze na nové. Do misky nasypal poslední cereálie jež mu zbyly a zalil je studeným zbytkem mléka. Nedal si ho moc, ale řekl si že za plný šálek kávy mu to stojí. Konvici plnou vody zapojil do zásuvky a nechal vodu uvařit. Nasypal tři lžičky instantní kávy do hrníčku s rozbitým uchem, který alespoň ještě neprotékal narozdíl od ostatních. Zalil prášek do poloviny horkou vodou a zbytek dolil studeným mlékem. Za chvíli se po bytě rozlehla lákavá vůně levné kávy, do které se společně s cereáliemi hladově pustil. Po malé, silně nedostačující, ale aspoň probouzející snídani si šel jako obvykle vyčistit zuby. Dal si rychlou sprchu, převlékl se a dokonce i učesal. Podíval se do zrcadla a byl spokojen se svým nynějším vzezřením a u toho si všiml díry, kterou včera udělal do zdi. Povzdechl si a pomyslel že ji bude muset spravit. To ale nebyla věc která ho momentálně bůh ví jak moc trápila a tak se obul do svých černých polobotek, naposledy si upravil svojí kravatu, oprášil si košili a vydal se pomalu po schodech do ulic Crestwoodu. Po cestě potkal svého souseda, který se zrovna vracel z jeho práce. Když si všimnul Markova obleku, hned mu docvaklo kam jde a povzdechl si. ,, Zase tě vyhodili? Nemůžeš si najít nějakou normální práci? Znáš vedoucího, jestli nebudeš mít peníze na nájem tak tě bez milosti vykopne." Vedoucí paneláku ve kterém oba dva bydlely, nebyl zrovna nejpřátelštější chlapík. Už jen když si pronajímal tento byt tak se s ním třikrát pohádal. Marek se na Josefa podíval a chvíli přemýšlel jestli odpoví jízlivě, nebo normálně. Nakonec usoudil že soused se ho zeptal normální otázku, a ani to nijak zle pravděpodobně nemyslel. ,, Navíc má pravdu" pomyslel si. ,, Opravdu se snažím Josefe, mám prostě holt v poslední době smůlu. " Josef nesouhlasně zavrtěl hlavou ,, Kdepak Marku, nemůžeš se stále vymlouvat na smůlu. Smůlu mají pouze ti, kteří si myslí že smůlu mají a nehodlají s tím nic dělat." Marek neměl chuť poslouchat opět Josefova moudra, těch už slyšel dohromady opravdu hodně, i když tohle mu v uších zůstalo. Pokrčil rameny a vydal se dál ke dveřím. ,, Pamatuj si to, a hodně štěstí s novou prací." Marek již tato slova neslyšel, jelikož je přerušilo hlasité klapnutí dveří. Nadechl se čerstvého vzduchu a vydal se pomalu směrem do centra. Myšlenka, že si opět najde nějakou práci se mu líbila. Říkal si však, že zůstat v posteli by taky nebyl špatný nápad. Nemohl, ale ztrácet čas, musí si nejdřív najít nějakou práci a až potom bude moct lenošit v posteli. Uvědomil si však že to možná tak snadné nebude a hlavně nevěděl kam přesně půjde. ,,Pravděpodobně prostě půjdu a budu doufat že narazím na nějaký inzerát" řekl sám sobě nahlas a vydal se do města. Šel po stejné cestě po jaké se včera vracel domů, ale s tím rozdílem že teď se cítil dobře vzhledem k jeho okolnostem a neprší jako včera, dokonce je tak krásně že si nepamatuje kdy naposledy viděl takovéhle krásné počasí. Skoro je mu až líto, že nevstal dřív. ,, Skoro" pomyslel si zlomyslně v duchu a pokračoval v cestě dál. Dlouho nešel ulicemi města, s tím, že se rozhlížel všude okolo a užíval si jarní počasí. ,,Měl bych se někdy jen tak projít, až se budu nudit." pomyslel si, ale v duchu tušil, že až se bude nudit, tak přesně zůstane v posteli, jak dneska ráno. Došel až na náměstí s velikou kašnou uprostřed. Byla to velká mramorová kašna. Postupem času, ale stále působila smutnějším a ubožejším dojmem. Z velké přenádherné kašny se za pouhých několik let stala pouze nuzná šedá hrouda kamení s vodou. Ne že by už nebyla pěkná to ne, ale podle toho jak si jí pamatují místní tak už za ni moc nestojí. Sedával na ní, vždy, když šel ze své první práce domů. Házel tam mince při každé příležitosti. Sedl si tam a zadíval se do špinavé vody. Klidnou vodu přerušoval pouze jeden pramínek vody stékajícího z luku nějakého panovníka. pramínek dělal na jinak klidné vodě malé kruhy. Normálně byl tenhle proud poměrně silný, ale postupem času slábnul než z něj nakonec zbyl pouze tenhle pomalý mírný pramínek. Tady, na tomto místě, kdysi poprvé viděl slečnu se zeleným náhrdelníkem a vlnitými vlasy. V ten den byla opravdu nádherná. Vesele si šla ulicí právě k této kašně. Povzdechl si při vzpomínce na ni a rozhodl se že půjde dál. Otočil se směrem k velké budově, což byl městský úřad. Na stěně vždy byla, a stále je obrovská tabule se všemi informacemi co se dějí ve městě. Když se však otočil spatřil někoho, koho rozhodně nečekal že dnes spatří. Krásná žena s hnědými vlasy v culíku s botami na vysokém podpatku se pomalu blížila ke kašně, kde stál. Její žluté šaty s květinovým vzorem vlály ve větru, moc ji to slušelo, myslel si Marek. Opravdu si nemyslel, že by ji dneska mohl spatřit. Město je velké a on netuší, kde vlastně ona bydlí. ,,Lepší ten den, asi být ani nemůže." zaradoval se. Stačil mu pouze pohled na její krásnou tvář a hned se mu vykouzlil úsměv na tváři U kašny byla spousta lidí, celkově je toto náměstí ve většině času plné turisty a obyvateli města a Marek přemýšlel za kým s přítomných lidí by mohla kráčet. Klapání bot bylo stále blíž a a blíž a Marek se rozhodl, že ještě chvíli zůstane, aby viděl za kým dáma jde. Žena se zastavila přímo vedle něj a zadívala se do kašny, poté vyhodila minci, která s tichým žbluňknutím dopadla na hladinu a pomalu se potápěla ke dnu. Marek si ani neuvědomil co dělá a dřív než stihl sám sebe zastavit, promluvil na ni.:,, Copak jste si přála?" Dáma leknutím nadskočila. Nečekala že by na ní někdo promluvil a otočila se směrem k Markovi. ,, Ále nic moc" odpověděla mu hlasem, který se k ní podle Marka neuvěřitelně hodil. ,, Jen je dnes tak krásně, myslela jsem si, že neuškodí, když sem hodím minci, aby takovéhle počasí bylo častěji." Usmála se na něj a Marek si všiml zeleného záblesku na jejím krku způsobeným jejím náhrdelníkem. ,, Ano, máte pravdu dlouho jsem nezažil podobné počasí. Vy však věříte že vám tato mince přinese štěstí? Kdyby to byla pravda hodil bych tam vše co mám" Zeptal se ji na další otázku Marek a sám se překvapil, že takhle v pohodě mluví se ženou, která se mu dlouho líbila. ,,No víte, já ve štěstí věřím, nemyslím si, že potom co zahodím veškeré své jmění do kašny budu mít neuvěřitelné štěstí, ale za cenu malé mince.. Proč to nezkusit." Při těchto slovech si sáhla na krk a vytáhla zelený přívěšek na kterém teď Marek viděl, že visí čtyřlístek. ,, Tohle jsem dostala od mého přítele. Beru to jako znamení štěstí a přikládám takovým to maličkostem mnohem větší váhu než kdysi. " Při slovech která vyšla z ženiných úst se Marek přestal usmívat. Zapomněl že má přítele. A to už si začínal myslet, že by se mu třeba jeho tajné přání, strávit zbytek života s ní, ještě možná mohlo splnit. ,, Kačko" uslyšel za sebou hluboký hlas. ,, Kdo je ten muž?" Marek se otočil a uviděl muže jako horu, který položil tuhle otázku. ,, Tady si drahý" pronesla Kateřina, jak si Marek dovtípil, je jméno jeho lásky, a vrhla se mužovi okolo krku. ,, Neboj drahý, tento milý muž se mně pouze zeptal jestli věřím na štěstí. Jak bych mohla nevěřit, když mám tebe" a políbila svého přítele na tvář. ,, Samozřejmě, jak by štěstí nemohlo existovat." Řekl si sarkasticky v duchu Marek a otočil se na patě. Odcházel a po cestě se naposledy ohlédl za Kateřinou, která však věnovala svojí plnou pozornost svému příteli a viděl že na něj za tu krátkou dobu naprosto zapomněla. Smála se od ucha k uchu jak si s tím obrem povídala a vypadala moc krásně. ,, Jak by štěstí nemohlo existovat" pronesl nahlas sám sobě ještě jednou a ubíral se naštvaně a zklamaně domů. Horší ten den už ani nemůže být.

plus 15:22