Bílý pokoj

Kapitola 26

       MAREK

Marek měl podobnou reakci jak Tereza. Četl si vzkaz pořád do kola několikrát za sebou. Na rozdíl od Terezy tomu však z části věřil. To ale neznamená, že se stále sám sebe nebojí. Teď právě naopak se bojí sám sebe snad ještě víc. Zjištění, že je nějaká nadpřirozená bytost, která umí přecházet mezi světy mu připadala děsivá. ,,Já jsem chtěl jenom normální život, tohle jsem nechtěl" řekl nahlas téměř plačtivě. Vyběhl z domu do ulic města. Nevěděl kam běží a ani neměl nějaký cíl. Jen si myslel, že třeba snad se stane nějaký zázrak a všemu uteče. Zastavil se když si uvědomil co to je blbost. ,,Samozřejmě, že tomu neuteču. Vždycky mě to dohnalo a vždycky mě to taky dožene." Měl najednou chuť jít zpátky do vězení. Byl zmatený a naštvaný na kohokoliv kdo může za to že je ten blbej schizofreminista. Vzpomínal na Karla, jaký by to bylo, kdyby do teď někde venku běhali po lese. Sice se mu tam nelíbilo, ale ten pocit, když ulovil toho lososa svýma rukama byl k nezaplacení. Běžel městem dál i přestože vlastně nevěděl kam běží. Potřeboval si při nejmenším pročistit hlavu. Na takovou rychlost kterou běžel, tak běžel dost dlouho. Zastavil se, aby se pořádně vydýchal a sednul si na studenou dlažbu. Začal uvažovat, zdali se jenom nezbláznil a vlastně ho policie nikdy nechytla, a on se nikdy neobjevil v tom domě, nikdy si ten vzkaz nepřečetl a všechno si to vymyslel jeho mozek. Kouknul se na oblohu a spatřil letící ptáky. Pomyslel si jak by bylo fajn mít křídla a umět lítat. ,,Hej ty!" ozvalo se blízko něj. Otočil se a viděl jak se k němu blíží mladý policista s vysílačkou v ruce. Zastavil se u Marka a dlouho si ho prohlížel. ,,Nejsi náhodou ten." zastavil se když mu došlo, že on je opravdu ten kterého hledá a tak se nadechl, aby do vysílačky zahlásil, že ho našel, a aby mu došel někdo na pomoc. Dřív než to však stihl udělat, tak mu Marek ze země podkopl nohy a policista sletěl na zadek. Marek rychle vstal a vší silou dupnul na vysílačku, která mladíkovi při pádu vypadla z ruky. Vysílačka se rozletěla na několik částí a policista se strachem sledoval rudnoucího Marka. Slyšel co se stalo tomu jednomu policistovi, který na něj narazil. Marek se však včas stihl zastavit a uvědomil si, že se zase chystá někomu ublížit. Otočil se a pomalu odcházel pryč. Policista ho otřeseně pozoroval, ale když si uvědomil, že je teď k němu otočený zády tak má šanci. Potichu si stoupnul a vytáhl svůj obušek. Rychle udeřil Marka dvakrát do zad. Marek pouze zasténal. Zatmělo se mu před očima, ale adrenalin v těle zareagoval rychle a vyhnul se dalšímu výpadu. Ty dvě bolestivé rány ho značně oslabili a on si byl vědom faktu, že by ho teď nepřepral. Dal se tedy místo toho na útěk. Policista se rozběhl za ním a když ho doháněl tak se Marek rychle otočil a vrazil mu jednou do obličeje. Policista se protočil a opět skončil na zadku na zemi. Marek na nic nečekal a rozběhnul se dál. Když policista uviděl, že se Marek blíží k rohu ulice, kde se mu jednoduše ztratí tak vytáhl svoji pistoli a zamířil na Marka. Marek byl skoro na rohu ulice, když uslyšel ohlušující ránu. Nejdřív nevěděl co se stalo, ale když uslyšel druhou tak ucítil v boku příšernou bolest. Nikdy větší bolest nezažil. Chytil se oběma rukama za zraněný bok a podíval se na ně. Spatřil jak se mu přes ruce začíná valit krev. ,,Postřelil mě." uvědomil si Marek. Do těla se mu začalo dostávat víc a víc adrenalinu. Rozběhl se ulicí pryč a snažil se nevnímat bolest. Adrenalin mu v tom dost pomáhal, ale i tak byla bolest neuvěřitelná. Uslyšel za sebou ještě další dvě rány, ale to už se policista netrefil. Až jakmile se mladému policistovi ztratil Marek z očí, uvědomil si svoji chybu. Měli zakázáno na podezřelé střílet a on teď někoho trefil. Rozběhl se za ním, aby ho mohl v případě nejvyšší nouze ještě zachránit. Muž kterého pronásledoval někde zmizel v uličkách. Spatřil však na zemi krev a tak se vydal po ní. Krev tvořila celkem snadno čitelnou stopu, ale zároveň si uvědomoval, že ztrácí velké množství krve. Marek díky adrenalinu dokázal uběhnout několik ulic, než se konečně zastavil. Motala se mu hlava a věděl, že něco bude muset se svým zraněním provést. Utrhl si kus nohavice a přitlačil ho co nejvíce na ránu. Tok krve se zpomalil, ale nezastavil. Rozhlédl se okolo, jestli nespatří něco co by se mu mohlo hodit. Zaleskli se mu oči, když ani ne patnáct metrů od něj spatřil lékárnu. Vběhl co nejrychleji to ještě dokázal do ní a zastavil lékárníka u pokladny. Ten když spatřil ránu muže, který vtrhl do lékárny tak zbělel. Brzy se však vzpamatoval a odběhl pro obvazy a jakési léky. Všiml si kulky, která naštěstí nepronikla nijak hluboko a tak ji docela jednoduše, i když bolestně, malými kleštěmi vytáhl. Potom začal šikovně beze slova obvazovat Markův bok. Když byl hotov spokojeně se na svůj výtvor podíval. Krev přestala z rány vytékat a tak uznal ošetření jako úspěšné. Dal Markovi, ještě spolknout malou pilulku se slovy, že pomůže zastavení krvácení. Konečně si mohli oba oddechnout a zeptal se Marka co se stalo. Dřív než stihl odpovědět vletěl do lékárny i policista. Na ulici, kde se Marek sám pokusil zastavit krvácení stopa zmizela a tak nějakou dobu hledal, kam mohl jít dál. Když spatřil lékárnu dovtípil se. Policista se blížil k bezmocnému Markovi, který se sotva držel na nohách a musel se opírat o pult. Tedy to si měl myslet policista a taky si to myslel. Jakmile se natáhl pro Marka, aby zjistil jak je na tom tak ucítil na svém nose bolestivou ránu. Marek se totiž najednou zvedl a udeřil ho co největší silou do nosu. Ucítil jak pod náporem jeho pěsti nos křupnul  a přes lékárnu se rozlétla krev. Lékárník se lekl tohoto násilného činu a radši se běžel schovat za pult. Marek opět na nic nečekal a vyběhl z lékárny. Bok ho stále bolel, ale alespoň už nekrvácel a byl mimo smrtelné nebezpečí. Rozzuřený policista vyběhl za ním a naháněčka mohla začít od znovu. Marek si nevěřil, že by ho dokázal omráčit nebo zabít a tak věřil v to, že se mu ztratí mezi ulicemi. Dostal se do části města, kde už byly lidé a co chvíli slyšel výkřiky zděšení, když spatřili zakrvácenou běžící postavu, kterou pronásleduje policista se zakrváceným obličejem. Proplétali se mezi lidmi. Markovi dodávali výhodu v tom, že se mezi nimi mohl snadněji schovat, ale na druhou stranu ho prozrazovali vyděšené výkřiky. Ani se nemyslel, že je to v jeho silách, ale podařilo se mu ještě přidat a pomalu slyšel, jak se kroky policisty stávají tišším a tišším. Zaradoval se a nezastavil. Běžel ještě asi půl hodinu, než se dostal do míst kde opět lidí moc není. Je tam spousta polorozbořených baráků, ve kterých často spí bezdomovci. Neboli perfektní přístřešek pro zraněného Marka. Vešel do sutin jednoho domu, který ještě vypadal jakžtakž že mu nespadne za chvíli na hlavu a svalil se na zem v rohu prázdné místnosti. Dlouho tam jen seděl a odpočíval. Nabíral nové síly a snažil se vzpamatovat z toho co se teď všechno událo. Podíval se na svůj zraněný bok. Už nějak zpracoval to, že ho postřelili, ale začal se divit, jak pohotově sám zareagoval, aniž by policistovi nějak moc ublížil. ,,Tenhle by si to ale zasloužil." Zamračil se a opět se podíval na svoje zranění. V ráně mu to nepříjemně tepalo. Teď když mu adrenalin z těla vyprchal, tak začal bolest opět cítit. Přemýšlel co vlastně bude dělat. Zjistil že je nějaký schizofreminista a to že si myslel že ztratil vzpomínky je lež. Nikdy žádné neměl. Přišlo mu to strašně smutné. Často přemýšlel nad tím jaké by to bylo, kdyby si něco pamatoval. Slýchával totiž spoustu zajímavých příběhů a on věřil, že něco takového taky někdy zažil, jen to prostě zmizelo. Teď když zmizela naděje, že si na to třeba někdy vzpomene, tak poklesl. Chtěl by taky někdy něco v životě dokázat. Teď když po něm jde policie všude kde se ukáže tak toho moc nedokáže. Vzpomínal však alespoň na to, co si opravdu pamatuje, a na to co opravdu zažil. Vzpomínal si na lidi, které rád neměl, jako David a n lidi které vlastně docela rád měl a dokonce je mohl možná nazývat přáteli. Myslel převážně na jeho souseda Josefa. Vzpoměl si, že mu vlastně nezaplatil ten nájem, který za něj protentokrát zatáhl on. ,,A už mu to asi ani nezaplatím." pomyslel si. Ne že by ho to nějak trápilo, jelikož ty peníze neměl, ale mrzelo ho to co si o něm musí Josef myslet. Snažil se především vzpomínat na ty dobré věci, i když jich mnoho nebylo. Vzpomněl si najednou na seznam, který si kdysi napsal. Bylo to téměř na začátku kdy se objevil v tomto městě. Byl to seznam věcí, které by chtěl někdy udělat. Začal si vzpomínat na několik věcí, které si tam napsal a pak najednou vstal. ,,Jestli se zase dostanu do vězení, nebo zemřu. Tak si alespoň musím splnit to co jsem si kdysi slíbil. Rozhodl se. Udělá si aspoň trochu radost. Připadalo mu to absurdní, že myslí na tohle v době kdy po něm jde policie. ,, Ale proč vlastně ne." usmál se a vyšel z rozpadlin domu.

16.6. 1:11:34